IVO FENCL odpovídá na otázky Michala Černíka

Mohl byste se popsat a charakterizovat?

Nedomazlený.

O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

Nakolik jsme determinováni svým vzhledem, a jak to ztvárnil Josef Nesvadba, jinak otec jedné z nejhezčích současných spisovatelek.

Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?

I tu malou dálku mezi Plzní a Prahou.

Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?

Ta mě asi teprve čeká. Ale klíčové bylo, když mi v sedmnácti docvaklo, že lásku nestačí cítit ani jen vyznat, protože (řečeno s klasikem) pokud něco je, nelze to bližnímu sdělit. Taky láska je slovo, které každý vnímá individuálně.

Bez čeho se neobejdete?

Bez domova.

Co vám dalo dětství?

Řekl bych, že má generace dětství s výjimkami žila s pocitem, že se o ni postará stát a každému přinejmenším zajistí práci, ale vlastně i bydlení. A tak jsem dětství prosnil oproštěn od strachu, čehož těžko litovat.

Komu byste chtěl poděkovat?

Bohu. Že mi pomáhá, i když nechodím do kostela a pohrdám rituály. V chrámech ovšem taky nežertuji jako onehdy Václav Hons, když se pootočil k Josefu Hrubému se slovy: „Já – jsem – nevinen…“

Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?

Na to bych odpověděl nedovtipně: Ano. Knihy a jejich příběhy vstoupily už v předškolním věku do mého života a neumím si jej bez nich představit.

S novou dobou se změnil vztah k hodnotám. Které pro vás mají trvalou platnost a co je zde pro vás nejdůležitější?

Jistěže zdraví, i mých blízkých, nicméně zdravý není člověk, pro něhož není nejdůležitější láska. Všechny strasti mívají původ v jejím nedostatku.

Co pro vás znamená být sám sebou?

Vyprávět synovi! Anebo mu číst, protože bezedná studna nejsem. Sami sebou však býváme i při psaní a zrovna tak v přítomnosti člověka, který aspoň částečně opětuje naše přátelství. Já sám si po většinu života připadal až idiotsky nešťastně zamilovaný a zvykl jsem si, že se mi holt už musí permanentně stýskat a je mě „půl“. To mi bohužel připadá dodnes. A kluku, co ty bys dokázal, kdyby tvá láska byla opětována, říkám si. A láska znamená zbavit se strachu a ten výrok platí v obou směrech, což je fascinující.

Co je podle vás zbytečné?

Nepopřu, že je umění vědět, co rázně vykonat v tu kterou chvíli. Ale ještě větší talent je třeba k tomu, abys pochopil, co ti nestojí za práci. Jistě máme každý priority, ale nejsem to jen já, kdo si uvědomil, že už drahně let nemá valnou cenu suplovat vlastní tvorbou Wikipedii a vůbec faktografii dosažitelnou virtuálně. Proč ne, je jasné. Informace jako takové ztratila hodnotu, a pokud už nejsme děcko, jehož mozku nějaké to biflování, pravda, vždy pomůže, pak bychom se měli masivního ukládání informací do hlavy střežit, jak to ukázal už Miloš Macourek v kouzelné pohádce O holčičce s náhradní hlavou. Co platilo za Macourka v šedesátých, hraje dnes roli desetinásobnou, a to nejsmutnější bývá setkání s magistrem vševědění, který je přeplněn fakty, ale neumí je uvést do souvislostí.

O čem nejčastěji sníte?

O Jorice ne. Sice sním o lásce s Jorikou, která je jak literární postavou, tak skutečnou dívkou, ale nepotřebuju si kupodivu představovat, jak se s ní miluji. Podobné představy nás obluzují u mnohé ženy, ale mně připadá, že jediná femme fatale není hodna jen pouhého snění. S tou pravou, zdá se nám totiž, by bylo místné zprvu jen občas konverzovat a potom se stát jen jejím kamarádem a třeba i léta jí snášet modré z nebe.

Jak prosazujete svůj názor?

Jsem Beran Beranovič Beranov a mám za to, že nejméně v případě tohohle znamení zvěrokruhu sedí, co se o skopcích povídá. Svůj názor obvykle prosazuju zbytečně přímočaře, nediplomaticky, bez konvencí a úvodů anebo jako pábitel či šokmistr. A co je ostatně názor? To, čemu věříme, ale inteligentní sok tě může ve tvé víře zviklat. Jsem přístupný diskusi, když se argumentuje, ale přesto se obávám, že mám sklon být demagog. Eh, radši pryč od Hitlerů jako já.

Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?

S Neffem jsme napsali knihu Královská zábava, kde sleduju jeho tvůrčí život formou rozhovoru. Říká mi tam, že nikdy nechtěl šéfovat. To odpovídá i mému pocitu. Přistoupit na to, že velím, je sice běžná sekvence kariéry, ale já se na to nějak nehodím a nechci vládnout, ani kdyby mě měli rádi. Ostatně jsem na to moc tolerantní. Bližší je mi takříkajíc anglický styl jednání. A mimo to: Jako šéfa vás vždy dost podřízených nebude milovat, jak říká i Neff, a já jsem nerad nenáviděn. Naopak toužím být milován a oblíben. Imponovat chci, ale ne svými pokyny. To spíš tím, že vyprávím a snad i zaujmu.

Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?

Určitě. Žít znamená snít, říká klasik. Když vnímáme umění, vlastně sníme, a když sníme špikováni kulturou, je v nás minimum zvířete. Snad. Lepší jsme i po dočtení, po doposlouchání. Až na to, že někdo jen pár vteřin. No, a mnohé „gentlemany soumraku“ takové snění vlastně nenaplňuje vůbec, vím. Hezkou knížku o tom napsal i delikvent Zdeněk Perský.

O čem jste si dříve dělal iluze?

Roku 1989 jsem si jako mnozí tvořil iluze, že to bude lepší. Miluji knihy - a ty se začaly víc vydávat. Miluji filmy – a ty se začaly víc promítat. Zrodilo se ohromné množství nakladatelství, svoboda se první týdny zdála opojná. Bylo mi pětadvacet. Ale s koncem milénia nastala neonormalizace a na léta devadesátá lze pohlížet, asi jako mí rodiče pohlíželi na léta šedesátá. A lze snad dnes seriózně říkat, že se má náš národ momentálně lépe než v letech šedesátých, ale i sedmdesátých a osmdesátých? Ano, to jde mumlat seriózním tónem, ale pravda to nikdy nebude. I to, že nemůže vzniknout nic lepšího než tento kapitalismus, je pouhou propagandou. Vždyť pojmy jako demokracie, pravice a levice se vyprázdnily a dají se interpretovat velice rozmanitě, jak lépe než já osvětlí Bělohradský či Keller.

Jaké máte ideály?

George Orwell to byl, kdo upozornil na jednu zajímavou věc. Jakými že ideály končí romány Charlese Dickense. Zbohatnout a „zašít se“ doma se svými milými. Nic už nedělat. Je otázkou, zda si Dickens vůbec dokázal představit, jak by jeho slavní hrdinové dožívali své ideálno ve skutečnosti. A zda ho to zajímalo. Skutečný ideál asi vystihl nejbystřeji Mark Twain, když napsal, že máš v životě jen dva podstatné okamžiky. Když se narodíš, a když pochopíš proč.

Jste zvědavý?

Ano. A je to nebezpečné. Pokud tě zajímá skoro všechno, přestáváš tvořit! Vnímáš třeba souvislosti, ale dnes lze život fakticky virtuálně doklepat někde u internetu. Mnozí to i praktikují. Řekněme, že se mezi tím občas i pomilují a někdy si zaběhají, co se však týče celého širého světa, leží před námi jako víska v dlani obrazovky a jako ještě nikdy neležel. Virtuálně se můžeš procházet velkoměsty světa od atrakce k atrakci. Tvá zvědavost je ukájena, ale nikdy nedojdeš na konec. Nikdy nebude ukojena úplně, protože vždy dojdeš na další rozcestí, kde uvidíš ještě tři směry.

Na jaké chyby má člověk právo?

Chybu těžko definovat. Co je chyba ve dvaceti, může být zpětně „kauf“. Nevzali se! Co je úspěch v osmnácti, zjeví se v padesáti jako děsivá malichernost. Rozhodně ale je chybou konat něco, jenže to dělá soused. I když máš na tu volbu právo. Chybou je, když se upneš na milovanou, ač se jedná o primitivní bytost, která tě povleče děsnými stezkami a chce po tobě úkony nehodné tvého potenciálu. Ale taky to je běžná chyba a moc lidí ji ani nemá za chybu, že?! Další chybou je neumět držet jazyk za zuby, ale i žvanivost je tvým právem. Zrovna já za ni dost platím. Chybou je i dát se v mládí k nacistům jako Grass. Či někoho „malinko“ udat jako Kundera. Ale podle mě tu mládí omlouvá, byť… Hranice existuje. I elastický Humbl z geniálního Neffova románu ostatně začíná svou obhajobu slovy: „Vždyť já byl mladej!“ Přesto se z Humblů vyvrbili vrazi a lidské skvrny par excelence.

Co je pro vás největším dobrodružstvím?

I krátká vycházka s dítětem.

Daří se vám vždycky rozpoznat lež od pravdy?

Sám víte, Michale, že lhaní u druhého vycítíme s každým prožitým rokem bezpečněji, a pokud bych si dnes omylem pustil televizní zpravodajství, předem vím, že ani nebudu muset moc napínat lež čující čidla a uslyším propagandu. Alias poloviční pravdy. Ale poloviční pravda bývá velkou lží. Základní informace, ty pravdou jsou, ale interpretovat se samozřejmě dají v tisku i bedně jakkoli.

Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?

Jak kdo. Ale všichni to, že nejsme výrazně determinováni svým vzhledem.

Co dnes považujete za statečnost?

Nahlas říkat, jak vnímám společenskou situaci. Podobnou statečnost ovšem nepovažuju za moc rozumnou.

Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?

Stojím si za vším, ale ne už tolik za tím, jak jsem to formuloval. Tady chápu třeba Lustiga. Vše přepisoval. Jak stárnu, taky bych formuloval pregnantněji, škrtal a jinde přidával. „Chci být stručný a stávám se nesrozumitelným,“ řekl Baudelaire.

Uznáváte pokoru? Kdy a před čím? A co vás děsí?

Pokoru bohužel také nelze měřit a je relativní. Mám třeba rád Františka Ringo Čecha. Ale pokorně se rozhodně máme chovat před dětmi a velice je připravit na chvíle zklamání ze života. Ona körnerovská představa prvního i dalších zklamání, se kterým se potká inteligentní, optimistické a vše nasávající dítě, aby se stávalo jen menším a ještě menším smíškem, mě naplňuje hrůzou bez dna. Ale i obvyklé rozvodové krájení rodin přímo nad hlavičkou děcka je děs! Mně bohužel partnerka Lída před lety deseti zemřela a se synem jsme řešili, nakolik bude poté pobývat u mě a nakolik u nebožčiných prarodičů. Lehké to nebylo – a co je proti tomu nějaká odmítavá Jorika.

S čím se nesmíříte?

Možná se nikdy už nesmířím právě s Jorikou. Anebo tedy ona se mnou.

Z čeho však se dovedete radovat?

Především řeknu, že je místné skákat radostí po pokoji a děkovat Bohu, když už jednou za uherský rok tu potřebu pocítíš! Děkuj mu.

Co se vám v životě povedlo?

Napsal jsem nějakých pětadvacet knížek a patnáct jich i vydal. Ostatní by se ještě mohly stát odrazovým můstkem pro další příběhy, ale myslím, že bych měl být stručný jako Frederick Forsyth.

Jaká přání se vám v životě splnila?

Chvíli jsem si v mládí přál žít bez otce, když se naši hádávali. To se mi vzápětí splnilo. A teď se s tátou zase stýkám a kladu si kardinální otázku: Vedlo má tehdejší „osvobození“ z jeho vlivu k dobrému?

Která přání se vám nesplnila?

Už asi nenapíšu pokračování knihy Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít. Zdeněk Karel Slabý, přítel, mi to sice stejně zakázal, ale já bych onen zákaz s poklidem porušil, kdybych se na rozdíl od mladších let nebál, že to zpackám.

Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk, a co pro vás svoboda znamená?

Vždycky jsem si umiňoval, že se nikdy neožením, ale Joriku, tu bych si vzal! Tedy Radku Betlachovou, která je její předlohou. Obecně pak svobodu umožňují peníze, což si přiznejme, takže peněz není nikdy dost. A ještě jinak? Svoboda je stav, ze kterého má obyčejnej člověk tendenci prchat, a usuzuju proto, že jsem také obyčejný, anžto ony prchací tenze vnímám. Ale pozor: Jen tendence prchat ještě neznamená útěk a stateční se často v nitru bojí nejvíc, že ano.

Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?

Ani vzdáleně jsme to nikdy neuměli, což je ovšem typicky česká odpověď.

Jak chápete pojem tvůrčí svobody i s jejími riziky?

Svoboda je poznaná nutnost, to lépe než klasik nepovíte, ale některé věci napsat ani prosazovat nelze. Ani je nechci jmenovat, ať to zde nešpiníme, a jako tvůrce se cítím svobodný, i když mívám ukrutný pocit, že děti už nečtou a nezačnou číst, ani až vyrostou.

Kdy se cítíte nejsvobodnější?

Když píšu.

Měl by spisovatel být svědomím národa?

To nemusí. Ale měl by ctít svého kolegu, který to dokázal, a být mu kamarádem.

Měl by spisovatel vstupovat do politiky a do společenského dění?

Na to by lépe odpověděl takový Benjamin Kuras. Ale rozhodně to může být pěkná „kláda“ si v skrytu domova nekorektně psát a již vzápětí korektně lavírovat na stupínku v parlamentě. Tam totiž musíš být diplomat. U herců, jakým je i charismatický Martin Stropnický, se to ale ani moc netluče.

Má v dnešní době devalvace lidských a uměleckých hodnot nějaký smyl psaní třeba poezie či skládání vážné hudby?

Určitě. Čtenáři i posluchači se vždycky najdou, a když píšeš, intuitivně myslíš obvykle jenom na jednoho, dva lidi, pro které to děláš prvořadě. Což ti má i stačit. Myslet při psaní najednou na celý národ lze, ale leda teoreticky. Prakticky je to mimo naši moc bezmocných.

Jak se vy osobně vyrovnáváte s inkvizitorskými praktikami?

Troše autocenzury se neubráníme nikdo a lépe něco obětovat, říkám, než odejít a mlčky usnout v mlze na okraji lesa.

Jaká je vaše největší zkušenost?
Ta, že existuje jak láska něžná i erotická, tak přátelství, jak ho znal a chápal třeba Foglar nebo snad i teprve doceňovaný skautský autor a vůdce Jaroslav Novák.

Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?

Samozřejmě se sarkastickým pomyšlením na Dona Quijota.

Jak by podle vás měl takový svět vypadat?

Třeba jako anglický klub – s mezinárodní účastí a bez ohledu na barvu pleti. Jako klub, ze kterého však svobodně vyjdeš do ulic, jež se k tvé radosti budou od klubu lišit jen vyšším počtem žen.

Jak byste charakterizoval svůj světový názor?

Líbí se mi tradovaná zásada Ludvíka Součka: „Máte názor? Já jsem proti.“ Zamlouvá se mi to však teprve s tím, že bude následovat plodná diskuse, u které bych se občas nebránil ani visce.

Na co se rád těšíte?

Rád si představuji, že se po smrti setkám s lidmi, kteří mě zaživa zbytečně pomíjeli, a že ve mně uvidí, jak je mám rád a jak se mi stýská.

Ivo Fencl (16. 4. 1964 v Plzni) studoval ČVUT a Univerzitu Karlovu (nedokončeno) a byl učitel, geodet či průvodce vlakové pošty. V tisku publikoval na pět set článků, uvádí cyklus Záhady a záhadologové, připravil pořady o Charmsovi, Prutkovovi a Wittlinovi a je autorem patnácti titulů včetně oceněného románu Smíš zůstat mrtev (2006) a děl Norman Bates kontra Fantomas, Zabiju Putina v Karlových Varech, Rok Joriky, Třináct milionů způsobů jak zemřít, Styky s Jorikou a Domek pana Stilburyho. Má patnáctiletého syna a je svobodný.