ZDENĚK HRABICA

Legenda české novinářské fotografie, devadesátiletý „mladík“ Bedřich Kocek, si zaslouží opravdovou a hlubokou poklonu. Kdysi byl k ruce stejně velkému gigantu své profese Karlu Hájkovi, spolu zasvětili práci Pestrému týdnu a poté Světu v obrazech a dohromady ukázali dalším generacím, jak se má fotografovat a jaká má být česká fotografie. Sklízeli vítězné vavříny, chytali jedovaté šípy. Není tomu jinak ani dneska: při nedávné reprezentační výstavě souputníka obou jmenovaných Jovana Dezorta v Galerii pražské Staroměstské radnice řečník vytkl autorovi chybu, jak prý mohl fotografovat v totalitní éře Leonida Iljiče Brežněva a Alexandra Dubčeka. A nyní je vystavovat!

Hájek i Kocek konali stejné, Hájek dokonce proslul skvělou fotografií koupajícího se státního protektorátního prezidenta JUDr. Emila Háchy v lánském rybníku. Kocek, Chochola, Fafek a desítky jiných se nemohli vyhnout svým objektivem zvěčnění jiných sloupů jiného režimu. Ale do dějin české a evropské fotografie vstoupili ještě jinými obrazy. A se vším dohromady v nich trvale zůstanou.

Poznal jsem Bedřich Kocka jako úžasného mistra fotografického oboru, když jsem v osmdesátých letech pokračoval ve své novinářské práci ve Světě v obrazech. Od tehdejšího předsedy Českého svazu novinářů Josefa Valenty jsem dostal příkaz, abych se na tomto velkém fotografovi nedopustil úhony. Z toho jsem alespoň něco splnil. Kocek byl velký profesionál i skvělý chlap. Křivit jej mohla v míře nepatrné jenom doba, ve které pracoval; pracovní řád to někdy žádal. Ta dnešní doba křiví muže jeho oboru stokrát více.

Každoročně jsme u rybníka Svět v Třeboni pořádali s naším Světem v obrazech velkolepou akci Malujeme Svět, z níž vždy vznikla výstava obrazů. Součástí byly i aktuální výstavy fotoreportérů SVO – zavěšené na prádelní šňůře. Shlédly je stovky přítomných účastníků, většinou mladých. Mezi fotografiemi mima Ladislava Fialky, téměř všech světově proslulých dirigentů Pražského jara, stejně jako herců a malířů, se na prádelní šňůře objevila i Kockova fotografie Václava Havla. Nemohl jsem ji přehlédnout, ale nedbal jsem. Tenkrát mne v Třeboni na tuto skutečnost upozornila nejedna vylekaná dušička a nejenom mne, ale i vydavatele Světa v obrazech, jímž byla novinářská organizace. Všichni jsme tento na svou dobu zjevný výstřelek velkoryse „přehlédli“, až fotografii Havla někdo – neznámo kdo – zcizil. Nepamatuji si, že by se tenkrát někdo nad tímto kouskem pohoršoval. Dovolovali jsme si jiné kousky – přestože se to udavači kolem nás jenom hemžilo. Udavači navlas podobnými těm dnešním.

V těchto dnech jsem byl u toho, když se v pražském Press centru Syndikátu novinářů objevily na výstavě znovu Kockovy vybrané fotografie. Člověku se tají dech nad jeho uměním. Sám už dnes sice nefotografuje, ale maluje a věnuje se řezbářství. Shoduji se s řádky jediné dle mého celkem objektivní recenze Kockovy poslední výstavy z pera Jana Šídy v Právu, že Kockova tvorba je výrazem obrazových milníků životů nás všech dohromady. Vpravdě úsměvně jsem přijal recenzentův pohled, že totalitní režim je vždy sám o sobě absurdní a samovolně vytváří neuvěřitelné skutečnosti. K tomu si dovolím dodat: co si mám ale myslet o nynějším vykolejeném režimu, v němž žiju už čtvrt století, který se hloubkou svého propadu dá s tím „totalitním“ už jenom těžko srovnávat.

Zdá se mi, že Bedřich Kocek bohužel zatím nenašel ve svém oboru české novinářské fotografie sobě rovného pokračovatele. S těmi, kdož odešli od poctivého řemesla k bulvárnímu, někdy krvavému cirkusu, nemohu Béďu Kocka srovnávat. Jeho vavřín za prestižní fotografii ze světového zápolení World Press 1971 Photo ještě voní člověčinou i tehdy složitého světa. Ani v něm – jakož i v dnešním světě nechyběl a nechybí karabáč na slabší, což je moc smutné!