MILAN BLAHYNKA

Před třemi lety jsem tu uvítal knížku Všecko bylo trochu jinak, ve které profesor filozofické fakulty Karlovy univerzity na odpočinku Milan Hrala,nadaný uměním poutavě vyprávět, podstatně doplnil a leckde i notně korigoval již vžitý pohled na množství víceméně známých osobností, které zblízka poznal, a událostí, jejichž byl svědkem nebo i účastníkem.

Nyní totéž nakladatelství přichází s novou jeho knížku nazvanou VŠECKO BYLO TROCHU JINAK: DODATKY (Oftis, Ústí nad Orlicí 2014). Ten jistě záměrně přeskromný titul by neměl odradit, ale naopak upozornit na dílo, na něž navazuje.

Přiznám se, že jsem knížku bral do rukou s jistými obavami: nebudou to jen paběrky? Obavy byly liché. Nová série vzpomínkových kapitol jde podle mého názoru na mnoha stranách hlouběji než ta pozoruhodná minulá; domýšlí, co prvá napověděla. Dovídáme se například, jak polistopadoví studenti a čerství asistenti omezovali další působení profesorů důchodců: „Dnešní mladí jsou totiž přesvědčeni, že kariéra se dá udělat jen tehdy, když se odstraní staří – pak je svět otevřen. Současný režim je nepřímo podporuje kriminalizací veškeré minulosti, nejen toho, co si jí zaslouží.“

Samozřejmě pozoruhodné jsou kapitolky portrétní. Už jako student na gymnáziu a pak jako posluchač i pedagog na fakultě měl Milan Hrala možnost spolužáky, kolegy a mladší studenty, z nichž vyrostly později osobnosti nebo jen osůbky obecně známé, poznat v době, kdy se teprve rýsovala jejich budoucí úloha v české kultuře.

Tak v kapitole Kolejní a další vzpomínky si s chutí přečteme o chlapci z prominentní předlistopadové rodiny, který se neobtěžoval chodit pravidelně pro prospěchové stipendium, protože nebylo u fakulty „kde pořádně zaparkovat“, a z něhož se po listopadu vyklubal pyšný ředitel Českého rozhlasu Ježek. Neméně zaujmou stránky o Janu Zábranovi, spolužáku z Humpolce, které – jak Hrala podotýká – „možná poněkud naruší převládající představy“ o tomto výtečném překladateli a složitém člověku.

Hrala připomíná i podivnou historii studia Jana Rumla i případ Marka Bendy a jeho víc než problematické diplomky, a to jako doklad, „jak určitá část naší společnosti chápe význam vysokoškolského studia. Vůbec nevadí, že pan Benda prostě podváděl, dokonce v oboru práva. To je naprosto zanedbatelná maličkost. Důležité je jeho postavení na politické scéně. ‚Syn parlamentu‘ se stal symbolem určitých poměrů…“

Jaká škoda, že kniha obsahu, dosahu i vypravěčské úrovně celonárodní, zůstane, vydána v regionu, za jeho hranicemi prakticky neznámá, vinou jak praxe toho velkoobchodu, který se neobtěžuje péčí o knižní produkci málo výnosnou, tak nezájmu „kritiky“ ve většině celonárodních periodik, píšící tak pilně a mnoho jen o „celebritách“, takže na seriózní sledování hodnot jí nezbývá místa a času.

Ostatně knihám typu Všecko bylo jinak: dodatky dobře tak: copak vyjí s dnešními vlky?