BOHUMILA SARNOVÁ

Je 9. květen. Den, v dřívějších dobách vzpomínaný a oslavovaný jako den ukončení druhé světové války. Píše se ale rok 2015. Opět vzpomínáme. Přestože byl tento den přesunutý na datum 8. května.

Mohutné oslavy 70. výročí zakončení strašlivé a zničující války, vzpomínky na ni, jako by úderem půlnoci ze jmenovaného 8. na 9. května skončily. Ranní zpravodajství v rozhlase se už ani zmínkou v sobotním ránu nevrátilo k uplynulému dnu. Běžely informace o všedním, každodenním životě, tedy především o tom, jaké krimiudálosti proběhly, kdo je za co stíhán, co kdo z veřejných činitelů zase spáchal, kdy se dobuduje dálniční úsek, sportovní akce dne atd. Prostě klid, už je to za námi. Avšak ne tak jinde.

Jistě mnozí pochopíte, kam směřuji. Ano, na Rudé náměstí do Moskvy a řeč bude o slavnostní přehlídce k 70. výročí zakončení druhé světové války 9. května 1945. Podotýkám, že nejsem historik, nejsem vojenský odborník, nejsem politik. Jsem obyčejná žena, člověk veskrze emotivní, což je převážně ženám dáno do vínku. Mnozí z vás znáte moje články v týdeníku, který máte právě v rukou. Znáte i moje názory, postoje, přání, pocity, ze kterých se na těchto stránkách vyznávám. Dělám to proto, že považuji za potřebné rozdělit se s vámi o radosti i strasti našeho žití, o to, co člověka někdy naplňuje tak, že vše musí sdílet s dalšími lidmi.

Je tedy 9. květen dopoledne. Před několika minutami skončila přehlídka na Rudém náměstí. Chci se vyvarovat přílivu emocí, které ve mne vyvolala. Nedaří se to. Jen úvodem proto napíšu, že kdo neviděl a pouze slyšel o té atmosféře, kdo se nechá ovlivnit řečmi o ruské demonstraci síly jako o hrozbě další války, jako o síle ruského agresora proti ostatním národům – tak takový člověk se hrubě mýlí, je dezorientován ať už z neznalosti věcí, nebo cenzurou mlčením, či povětšině štvaním našich sdělovacích prostředků všeho druhu.

Při pohledu na manifestaci pochodujících vojenských útvarů, na hrdost v tvářích mladých lidí, na rozmanitost vojenských parádních uniforem, na formace, které působily jako jedinci. Tak přesně vojáci pochodovali, jeden jako druhý. Z těch mladých tváří nečišela zpupnost, naopak, radost ze života, hrdost, odhodlání bránit svou vlast, a to za každou cenu.

Každý typ vojska pochodoval i s útvary vojenských učilišť, ať to byli námořníci, tankisté, pěchota, letci a ostatní složky armády. Následovala přehlídka tradičních tanků T 34 (z nichž jeden, osvobozující Prahu v roce 1945, byl disidentskými „sametovými převratníky“ po roce 1989 obarven posměšně narůžovo), obrněných vozidel, tanků nové generace, nosičů raketové techniky a dalších.

Slavnostní přehlídku završily přelety bojových letounů a helikoptér. Typy letadel, které jsem coby laik v životě neviděla. Úplně poslední letka vytvořila na nebi nad Rudým náměstím symbolickou číslici 70 a další vypustila na modrou oblohu tři sytě barevné pruhy, symbolizující ruskou vlajku: červenou, modrou a bílou. Nad chrámem Vasila Blaženého se pruhy pospojovaly ve vlající obrovskou, jako hedvábí lehce se vznášející ruskou zástavu.

Ne, to nebyla demonstrace hrozby, to byla demonstrace hrdosti národa, který se nevzdává, který je odhodlaný v případě nutnosti bojovat za svou vlast, za svůj národ a za ty, kteří mají stejné cíle jako lid této země. Tak jako byl lid právě této země odhodlán vypořádat se v minulosti s fašismem, ve stejné míře je odhodlán ubránit vlast před současnou válečnou hrozbou, která se vznáší nad naší planetou.

Zahajující řeč Vladimíra Putina se nesla v tomto duchu. Bylo z ní jasně cítit odhodlání hájit a bránit světový mír. Řeč byla holdem a oslavou válečných veteránů II. světové války, těch padlých, uctěných minutou ticha, i těch žijících, stojících vedle něho na čestném místě. Škoda, veliká škoda, že se některé země zcela distancovaly od této slavnosti. Slavnosti míru, ne příprav na ničivé války a ohrožování ostatních národů. Snad i zde musí být proto patrné, o co komu ve skutečnosti běží. Zda o život v míru, nebo naopak, o vyvolávání a provokování válečných konfliktů. Putin ve svém projevu nestrašil, neharašil zbraněmi, jen vyslovil odhodlání bránit to nejcennější, co může pro lidi být. Světový mír. Nejen pro svoji zemi, ale pro svět celý. Kdo popírá tuto skutečnost, je slepý. Toho, kdo věří v pravý opak, že se Rusko chystá napadnout některou zemi kvůli svým mocenským a roztahovačným zájmům, toho upřímně lituji. Neboť teprve budoucnost ukáže nezakrytě a bez falše, na čí straně byla pravda, či obrovský omyl.

Úplně jasně vidím, jak skrytě a pokrytecky, přitom zvědavě a zvídavě, byl sledován Putinův projev a celý průběh slavnostní přehlídky všemi, kdo jidášsky a posměšně odmítli na oslavy přijet. Těžko mohli, když se postavili na opačný konec barikády. Monitory byly jistě žhaveny doruda a četným divákům z řad politiků tohoto spektra se udělaly vrásky a kruhy pod očima. Možná vyznívají výše napsané řádky pro někoho trochu pateticky, ale bez emocí je každá lidská činnost pouhým přežíváním. Ptám se proto otázkou z názvu tohoto článku: Kde bije, český národe, tvoje srdce? Kdo ti kdy sundá klapky z očí? Kdy pochopíš, která pravda je ta pravá a kam patříme? Kdy přestaneš pochlebovat tam, odkud se nedočkáš nikdy ničeho dobrého a prospěšného? Jenom aby, až procitneš z omamného a lživého snu, nebylo pozdě. Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ

.