MILAN BLAHYNKA
V rozhovoru s Jiřím Tomášem, nakladatelem své nejnovější knížky MEZINÁRODNÍ EXPRES POTĚMKIN (Akropolis, Praha 2014, 98 s.) říká Petr Skarlant o sobě, že je „plachý a tichý“. To je v době, která „odhodila poezii jako nepotřebnou“ (stále cituji rozhovor lepší než nejlepší doslov) a při poznání, že „neexistují netotalitní systémy“, když přece „vláda peněz“ není „méně bezohledná než vláda jedné ideje“, přiznání k povaze ne zrovna šťastně vybavené do světa tvrdých loktů, ostrých hochů a knižního trhu přesyceného podbízivým slovesným zbožím.
Nicméně Petru Skarlantovi, jehož „teď“ (a to teď trvá už dlouho) „nejvíc přitahuje román“, podařilo se neztratit ani na neúprosném trhu a mohlo se už zdát, že definitivně přešel k románu, tak jako někdejší básník Člověka zahrady širé. Zřejmě se mu však zastesklo po poezii, „duchovní svobodě bez předsudků“, po poezii, jejímž základním způsobem je verš, a téměř po dvou desítiletích přichází se sbírkou básní (některých v próze), která v něm zrála, jak prozrazuje citovaný rozhovor, od r. 1988, kdy si na Rusi objevil Potěmkina, stavitele kulis pro carevnu, a od r. 1989, kdy pařížskou La Défense pocítil jako „Potěmkina modernosti“; jako kulisy pro demokratické davy turistů.
„Všepotěmkin“ dal by se nazvat svět v optice Skarlantovy sbírky hořké a trpké, a přece neskličující, protože tázavé. Poslední sloka v knížce se táže: „Jsem ryba bez vody, dusím se topen vzduchem, / co mohu vykřiknout, já ryba, do ticha, / co mi chtěl Stvořitel v prázdném vesmíru hluchém?“ Ve vesmíru ztichlém jak před bouří křičí i tichounké verše zděšení nad stíny a kulisami, iluzemi.
Některé básně jsou datovány (1969, 1992, 1996, 1998), jiné se datují do devadesátých let samy textem: „Jsou plné bordely / a prázdné kasárny. / Nový svět svobody / pro staré prasárny.“ Prasárny a bordely trvají, ale kasárny se už i u nás mají zas zaplnit. Už Konečná v závěru prvního oddílu Houpeš se v tenké síti křičí: „Kdo už procit, / křikem oněmí.“
Skarlant nazírá paradoxní svět nezkresleně díky ovládnutí umění básnického paradoxu. Jeho Léto 1947 je obecně známé „palčivé horké léto, léto bez vody,“ a právě „v tom létě pramení všechna“ jeho „poezie“, která, dodejme, nalézá Potěmkina všude, například i na Bítově, projektovaném jako pokus o záchranu poezie, a je nejsilnější ovšem tam, kde prohlédá naděje v lepší budoucnost jak světovou, tak zvlášť českou, jako samé iluze; „ó Čechy jsou mi blízké,“ ubezpečuje kníže Potěmkin českého demokratického ministra, „ti realističtí a věcní Češi (…) potřebují mé kulisy“.
Ve svém nemilosrdně kritickém pohledu na přítomný svět a ve skeptickém výhledu do budoucna souzní Skarlantova poezie s tím, čeho se dobírá sociologie a filozofie (Žižek, Keller, Bělohradský), která pronikavě analyzuje stav současného světa a ničeho si neslibuje od budoucnosti; nenalézá žádného reálného východiska.
Mezinárodní expres Potěmkin je komponován jako dialektická triáda. Ve své střední části Doktor kulis a bran zpochybňuje zdánlivě Konečnou první části: titulní doktor kulis, iluzí a zdání si milostně vede tak zdatně, že se mu od mladé ženy dostává ujištění: „Pane Potěmkine…, / vy nejste pouhým stínem.“ Mladá žena je vděčna za iluzi lásky; snad až zbytečně polopatě se to poznání o relativní užitečnosti iluze potvrzuje názvem jedné z dalších básní: Opravdová radost plyne i z neopravdového. Třetímu syntetizujícímu oddílu Maškarní ples už toto prozrazení principu dnešní potěmkiády neubírá naštěstí na naléhavosti.
A je na tom maškarním plese, který otvírá „Lež v masce pravdy“ také básník? Jak by nebyl. A pod jakou maskou? Pod jakou jinou než tichého a plachého melancholického pochybovače i o sobě.