BOHUMILA SARNOVÁ
Vnímat jaro všemi smysly. A to i v případě vichrného povětří a zubatého sluníčka. To je ta maličkost, která dělá život hezčí, lehčí a víc než křehký – to je to každoroční období, které se dere nezadržitelně na svět. Někdy stačí málo a dojem z toho všeho je umocněn něčím zcela prozaickým. Náhodnou návštěvou města, třeba, kam jsem už delší dobu nezavítala. Města, které bych navlékala jako vzácnou perlu na šňůrku mezi ostatní. Jindřichův Hradec, Telč, Dačice, České Budějovice, Pelhřimov. Ano, to poslední jmenované, Pelhřimov, mne doslova vtáhlo svým půvabem, historií a něčím, co nazýváme geniem loci.
Jeho vznik je datován do 12. století. Je nazýváno „Bránou Vysočiny“ a leží v nejzápadnějším výběžku Českomoravské vrchoviny. Přestože je tato oblast nejméně ekologicky dotčená, je turisty trošku opomíjená. Pelhřimov leží na polovině cesty mezi Prahou a Brnem. V současné době v něm žije okolo 17 tisíc obyvatel. Ale zpět do současnosti.
Byla polovina dubna. Na stromech sporadické olistění, v zahrádkách narcisy, tulipány, petrklíče, zelenající se trávníky a blankytně modré nebe. Když si to představíte – není to vpravdě pohádková atmosféra? Auto ponecháváme na odlehlém parkovišti a městským lesoparkem, chráněným upozorňující cedulí na pamětihodnost místa, procházíme okolo staletých listnáčů až k pamětní kamenné desce s rokem vzniku parku: 1888. Procházíme přilehlými ulicemi, vstupními městskými branami, blíž do samého středu města, na hlavní náměstí. Impozantní původní brány, které přežily, přestože ostatní zdivo opevňující město se nedochovalo.
Páni měšťané si dokázali vybírat architektonické skvosty té doby. Co dům, to perla. Co stavba, to originální řešení. Fasády až filigránsky zdobené, se štíty, které tvoří skvostné křídlo, za kterým o kus níže spočívá vlastní střecha domu. Mnohý ze štítů je zdoben malbou, představující svatého patrona. Kapitolou samou o sobě je pohled na okna domů. Malá, jednoduchá i dělená, zachovaná ve své typické velikosti, ctící charakter domu. To též platí o portálech vstupních dveří do jednotlivých objektů. Věže: o nich by se dalo hovořit také dlouho. Jejich zdobení, tvary, barevnost, prolnutí gotiky, renesance, baroka, to vše ční v jedné náramné shodě nad náměstím, jako bdělí strážci dějin, které tudy prošly.
Při procházení podloubími, které podepírají mohutné kamenné sloupy, jsem se přenesla v duchu do svých rodných Českých Budějovic. Podloubí sice nerámuje celé náměstí, ale ani to neubírá tomuto místu na kráse.
Jedno se musí Pelhřimovu beze zbytku přiznat. Památkáři dbali velmi důsledně, aby zachovali veškeré atributy tohoto skvostu. Tak, jako mne vždy a znovu okouzluje Český Krumlov, již zmiňovaná Telč, tak jsem byla nadšena i z tohoto městečka. Zpod podloubí nevybočují textilní a jiné krámky, leda tak předzahrádka pro posezení a občerstvení. Město působí až komorním dojmem. Je přímo útulné.
Oplývá ještě jednou zvláštností, kvůli které se sem sjíždějí obdivovatelé všech možných kuriozit a rekordů. Jdeme okolo muzea, kde na venkovní tabuli můžeme obdivovat snímky: nejdelší kníry, nejdelší bradku, obraz Mony Lisy složený z rýžových zrnek, obří trychtýř z plechu a neméně obří hrnec, kytaru ze samých zápalek, foto siláka s omotaným ostnatým drátem okolo hlavy táhnoucího automobil a další a další kuriozity. Člověk žasne, čím vším se lidé dovedou zabývat, co dokážou sestrojit, co podnikají, aby se stali nositeli titulu „nej“ a byli zapsáni do knihy rekordů. Některé artefakty jsou svým charakterem hodně křehké, bizarní, až neskutečné. I to je zvláštní druh krásy, byť pomíjivé a více méně na efekt. I to láká do Pelhřimova na festival kuriozit spousty návštěvníků.
Při posezení v jedné z cukráren máme skvělý výhled na velkou výseč náměstí. Obdivujeme, objevujeme, kocháme se, až do vychladnutí naší kávy. Výlet, který jsme ani neplánovali, trval necelé tři hodiny dopoledne. Jako by se tam zastavil čas. Lidé volně přecházeli náměstí, diskutovali, smáli se, posedávali na lavičkách, někdo s nákupem, někdo jen tak. Nikde špína, nepořádek, válející se papíry a igelity, prostě – čisto.
V cukrárně si opodál přisedl dělník v montérkách, s pohárem pořádné porce šlehačky. Možná to byla výměna za cigaretu, nebo sladká tečka po všedním obědě?
Napadá mne, jak malá bomba nebo raketa by postačila, aby zničila tuhle křehkou doložku naší dávné historie. Jaký „omyl“ by mohl vymazat tuhle drobnou perlu z náhrdelníku našich národních skvostů. Stačí přece jen stisk tlačítka někde v dálce, kde nemají o těchto cennostech ani potuchy.
Vracíme se již zmíněným parkem zpět na parkoviště. Vynořuje se před námi skupina děvčat, snad jich bylo deset, možná i víc, a každá před sebou tlačí kočárek. Jesle na procházce, prohodím. Najednou vidím, jak začínají všechny postupně cvičit, zvedat kolena, klusat, houpat se, komíhat nohama a to vše za stálého držení kočárků. Nevěřícně zírám. Manžel mi vysvětluje: To je teď nový trend. Domluví se skupina lidí, v tomto případě novopečené maminky, a v rámci procházky nejen „venčí“ své maličké, ale také udržují samy sebe v kondici.
Maminky prošly okolo nás, rozesmáté, veselé, všechny reagovaly pozdravením a pokračovaly ve své sportovně-procházkové činnosti.
V ten moment mi bylo krásně i zároveň smutno. Jak křehká dokáže být krása. Jak křehký je život. A týká se to nejen jara. Jak křehké bytosti leží v těch kočárkách, co nás míjely. Jaká budoucnost je čeká, pokud svět nezmoudří. A bude je, v takovém případě ještě vůbec něco čekat? Zatím je nepotkal osud uprchlíků, ve valné míře ze Sýrie a Iráku, prchajících ze svých zemí před válečnými konflikty, na pofiderních, přeplněných, nebezpečných plavidlech. Zatím nemusejí být vytahovány z temné mořské vody do rukou záchranářů u italského pobřeží. Zatím si jejich matky nezoufají nad ztrátou těch bezmocných lidských uzlíčků, jež transport nepřežily. Zatím ne. Kéž se to nikdy nestane. Kéž nadále trvá ta křehká krása, uchovaná v kamenném zdivu staletí, jako připomínka díla a života našich předků, i ta mnohem zranitelnější, která dosud spočívá v dětských postýlkách.
Z Vysočiny, s přáním krásného prožití křehkého kouzla jara, srdečně zdraví
BOHUMILA SARNOVÁ