VLADIMÍR KOLÁR

Dnes jsou naše masmédia plná tvrzení a úvah o zajištění bezpečnosti Evropy a světa před agresorem. Stejným tématem se zabývají i politici. Často uvádějí příklad mnichovské krize 1938, kdy jsme zůstali úplně sami a kdy selhaly uzavřené pakty se spojenci i principy kolektivní bezpečnosti. Tu je prý třeba nadále budovat bez Ruska (ba dokonce proti němu), třebaže jde o stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Za garanta evropské a světové bezpečnosti se označuje NATO, které už nemá protiváhu v žádném jiném obranném paktu a které se ústy některých svých přestavitelů otevřeně vymezuje proti ruskému a čínskému nepříteli. U tzv. nepřátel Aliance je zpochybňováno hájení jejich vlastních zájmů, a to i v případě velkých bezpečnostních rizik pro tyto země. Řeší se to nátlakem, komplikováním vztahů s těmito státy, hospodářskými sankcemi.

Abych se vyrovnal s těmito „novými“ myšlenkami, sáhl jsem po publikaci Česko-slovenská krise a Evropa, vydané nakladatelstvím Družstevní práce v dubnu 1939, po jednom z mála výtisků, který unikl protektorátní cenzuře. Vladimír Procházka, který knihu uspořádal, ji opatřil podtitulem Pamětní kniha zpráv, článků a státnických projevů z osudného roku 1938.

Z bohatého množství dokumentů, které kniha přibližuje, vybírám jen několik ukázek. Není třeba je opatřovat žádným komentářem, jsou samy velmi výmluvné a hovoří i k dnešní situaci, která má s minulostí nemálo paralel.

 

21. září 1938, Ženeva, Valné shromáždění Společnosti národů:

Maxim Litvinov, ministr zahraničí SSSR:

„Společnost národů neučinila ještě nic k ochraně národů proti útokům a k nahrazení soustavy vojenských spolků organizací kolektivní pomoci oběti útoku. Dva státy – Habeš a Rakousko – ztratily nezávislou existenci následkem hrubého útoku. Třetí – Čína – je za sedm let již podruhé obětí útoku a nepřátelského vpádu. Čtvrtý stát – Španělsko – prolévá již dvě léta krev v důsledku ozbrojené intervence dvou útočníků. Společnost národů nesplnila nijak své závazky vůči těmto státům. V této chvíli trpí pátý stát – Československo – vměšováním sousedního státu do svých vnitřních věcí a je pod hrozbou útoku, hlasitě prohlašovaného. Jeden z nejstarších a nejkulturnějších národů, který po dlouhém útlaku dobyl samostatnosti, může být – ne-li dnes, tedy zítra – donucen, aby hájil tuto samostatnost se zbraní v ruce.

Jsem přesvědčen, že sympatie shromáždění – ne-li všech vlád, tedy všech národů – jsou na straně československého lidu ve strašném čase jeho zkoušek. My všichni vzpomínáme na aktivní úlohu, kterou hrálo Československo a jeho nynější president Beneš při organizaci a rozvoji Společnosti národů. Všechny naše myšlenky jsou natolik zaměstnány událostmi v Československu a kolem něho, že my, delegáti, jen s námahou můžeme věnovat pozornost dennímu pořadu shromáždění Společnosti národů, v němž československá otázka chybí…

Taková událost, jako bylo zmizení rakouského státu, prošla, aniž vzbudila jakoukoli pozornost Společnosti národů. Uvědomujíc si význam, který tato událost musela mít pro osud celé Evropy a v první řadě pro Československo, sovětská vláda se ihned po anšlusu obrátila oficiálně k ostatním velkým evropským státům s návrhem, aby neprodleně byly společně posouzeny možné důsledky této události za tím účelem, aby byla učiněna kolektivně nutná opatření. Litujeme, že tento návrh, jehož uskutečnění nás mohlo zbavit obav, jež zakouší nyní všechen svět o osud Československa, nebyl oceněn, jak bylo třeba…

Když několik dnů před mým odjezdem do Ženevy se francouzská vláda poprvé k nám obrátila s otázkou, jaké je naše stanovisko v případě napadení Československa, dal jsem jménem své vlády úplně přesnou a nedvojsmyslnou odpověď, a to: Jsme odhodláni splniti svoje závazky paktu a společně s Francií pomoci Československu přístupnými cestami. Naše vojenské velitelství je ochotno neprodleně se zúčastniti porady se zástupci francouzského a československého vojenského velitelství, kde by byla posouzena opatření, diktovaná okamžikem.“

21. září 1938, Londýn:

Winston Churchill, vůdce opozice uvnitř britské konzervativní strany:

„Rozdělení Československa pod anglo-francouzským nátlakem se rovná úplné kapitulaci západních demokracií před nacistickou hrozbou násilím. Triumfujícímu nacismu bude dokořán otevřena cesta k Černému moři. Evropa, přijavší Hitlerovy podmínky, klesla na kolena před nacistickou mocí, která toho jistě plně využije. Hrozba neplatí tedy pouze Československu, nýbrž také svobodě a demokracii v každé zemi. Myšlenka, že bezpečnost může být vykoupena tím, že se malá země hodí vlkům, jest osudný klam. Má-li být zachován mír na trvalé základně, může se to stát pouze spojením všech mocností, jejichž přesvědčení a životní zájmy stojí proti nacistické nadvládě.“

23. září 1938, Varšava:

Polská vláda zaslala vládě Československa duhou nótu, v které se velmi naléhavým způsobem dožaduje úpravy otázky polské části Těšínska.

23. září 1938, Moskva:

Moskevský zpravodaj francouzské tiskové agentury Havas oznamuje:

„Náměstek lidového komisaře zahraničních věcí Poťomkin odevzdal správci polského vyslanectví nótu, ve které Sovětský svaz oznamuje polské vládě, že vypoví sovětsko-polskou smlouvu o neútočení v případě, že polská vláda dá rozkaz, aby polské vojsko vstoupilo na československé území.“

Správce polského vyslanectví Jankowski byl upozorněn, že „článek 2 polsko-sovětské smlouvy zbavuje smluvní stranu jejích závazků v případě, jestliže druhá strana podnikla útok na třetí stát. Sovětská vláda se opírá o informace, že se polské vojsko soustřeďuje při československých hranicích, a o pověsti, které až dosud polská vláda nedementovala, že polské vojsko se chystá překročiti polsko-československou hranici.“

26. září 1938, Bělehrad:

Zpravodaj francouzské agentury Havas hlásí z dobře informovaného pramene, že vlády jugoslávská a rumunská učinily demarši v Budapešti, aby maďarská vláda byla zpravena o tom, že v případě maďarského útoku na československé území by byly Jugoslávie a Rumunsko zavázány vyplnit své závazky vůči Československu jako členu Malé dohody.“

27. září, Moskva:

Zpravodaj francouzské agentury Havas oznamuje:

V Moskvě se soudí, že svět je na dva centimetry od války a že jen energie a úzká spolupráce mírumilovných mocností může zadržet výbuch. Sovětská vláda nemá postranních úmyslů a je rozhodnuta splnit všechny své závazky a přispět Československu ze všech svých sil. Zde se má za to, že jsou nyní dány všechny podmínky pro uskutečnění společné dohody a úzké spolupráce mezi Francií, Velkou Británií a Sovětským svazem. Sovětská vláda je od této chvíle ochotna zahájit jednání v tomto směru. (Ve zprávě se dále mluví o značných vojenských přípravách sovětské vlády.) – Sovětské listy uveřejňují nápadným způsobem text československo-sovětského paktu o vzájemné pomoci a zdůrazňují zřetelně závazek SSSR přispět Československu.

28. září 1938, Moskva:

Vláda Spojených států amerických zaslala sovětské vládě poselství, ve kterém navrhuje poslat Německu a Československu výzvu, aby pokračovaly v započatém jednání a nalezly spravedlivé řešení sporu pokojným způsobem. V odpovědi na toto poselství odevzdal dnes náměstek zahraničního komisaře Poťomkin správci amerického velvyslanectví v Moskvě Kirkovi prohlášení o tom, že sovětská vláda přijímá příznivě návrh vlády Spojených států. Sovětský svaz spatřuje v okamžitém svolání mezinárodní konference nejúčinnější prostředek, kterak předejít pozdějšímu útoku a zažehnout novou světovou válku.

29. září 1938, Londýn:

V 8.39 hod. odletěl Chamberlain do Mnichova. Odjezd se dál v optimistickém ovzduší. Chamberlain tiskl ruce všem ministrům, kteří se s ním přišli rozloučit, zatímco zástup okolo letiště volal Good old Chamberlain! (starý dobrý Chamberlain).

Daily Mail (přátelský Německu) vyjadřuje nesmírnou vděčnost anglického národa Chamberlainovi a nazývá ho velkým vůdcem, které Velká Británie vždy dovedla zrodit ve chvíli nouze a potřeby. Liberální News Chronicle a labouristický Daily Herald vítají sice mnichovskou schůzku, ale vyslovují politování, že ani SSSR, ani Československo nebyly pozvány k účasti.

30. září 1938, Mnichov:

Krátce po půlnoci z 29. na 30. září podepsali Hitler, Chamberlain, Daladier a Mussolini protokol o dohodě, ke které konference dospěla a který se týká postupu, jaký má být zachován při uskutečňování francouzsko-britského návrhu na řešení sudetoněmecké otázky. Obsah dohody bude sdělen československému pozorovateli, který jej sdělí dnes v pátek československé vládě.

Porady pak ještě chvíli pokračovaly. V 1 hodinu 30 minut ráno byla konference čtyř skončena.

K novinářům učinil Chamberlain projev, v němž pravil: „Měl jsem vždy za to, že bude-li možno nalézt mírové rozřešení československé otázky, budeme mít volnou cestu k celkové mírové úpravě v Evropě.“

Při návštěvě na rozloučenou se zdržel Chamberlain u Hitlera dvě hodiny. Před odchodem z hotelu se Chamberlain objevil na balkoně, aby poděkoval zástupům za nadšené projevy sympatií. Chamberlain se při tom usmíval a kynul zástupům jednou rukou, zatímco v druhé držel kytici, kterou mu věnovali jeho němečtí obdivovatelé. Také po cestě na letiště, odkud startoval ve 14.22, byl Chamberlain zahrnut jásotem davu.

30. září 1938, Varšava:

Polská vláda zaslala do Prahy nótu, v které žádá ultimativně odstoupení části těšínského území.

30. září 1938, Praha:

V poledne se za předsednictví prezidenta republiky sešla na Hradě pražském vláda, aby pojednala o výsledku mnichovské konference čtyř velmocí, který jí byl oznámen dnes dopoledne. Po všestranné úvaze a po prozkoumání všech naléhavých doporučení, která jí byla tlumočena vládou francouzskou a britskou a s plným vědomím historické odpovědnosti se československá vláda za souhlasu odpovědných činitelů politických stran odhodlala k tomu, aby mnichovské usnesení čtyř velmocí přijala. Učinila tak u vědomí, že je nutno zachovat národ a že jiné rozhodnutí není dnes možné. „Vláda Republiky Československé, činíc toto usnesení, tlumočí zároveň světu svůj protest proti tomuto rozhodnutí, učiněnému jednostranně a bez naší účasti.“

V 17 hodin učinil předseda vlády generál Syrový do rozhlasu projev, ve které rozebral situaci země před diktátem. Mimo jiné řekl: „V Mnichově sešly se čtyři evropské velmoci a usnesly se vyzvati nás k přijetí nových hranic, které odloučí německé kraje od našeho státu. Měli jsme volbu mezi zoufalou a bezvýslednou obranou, která by znamenala oběť nejen celého dospělého pokolení, ale i dětí a žen, a mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti, jsouce uloženy po nátlaku a bez války, nemají příkladu v dějinách. Chtěli jsme přispěti k míru, rádi bychom přispěli. Ale nikoli tak, jak to bylo na nás vynuceno.

Byli jsme však opuštěni. Zůstali jsme sami.

Všechny státy evropské, také naši sousedé na severu a na jihu, stojí ve zbrani. Jsme v jistém smyslu pevnost, obležená silami, jež jsou daleko mohutnější než naše.“

Projevy do rozhlasu učinili i hlavní velitel Krejčí, ministr Ing. Vavrečka, primátor hlavního města Prahy a ministr Zenkl a poslanec Dérer. Ministr Hugo Vavrečka (dědeček prezidenta Václava Havla – pozn. V. K.) mimo jiné pravil: „Byli jsme sami a v zoufalém posledním zápase nebyli bychom se sami ubránili. Nepochybně bylo veliké sovětské Rusko ochotné jíti do války. Naše válka po boku Ruska nebyla by jen válkou s Německem. Celá Evropa i s Francií a Velkou Británií by byla válku pokládala za válku bolševismu s Evropou, a tak by byla možná celá Evropa táhla proti Rusku i proti nám.“

Dnes se dostavila do parlamentu delegace československých organizací mládeže, k níž podle zpráv denního tisku předseda agrární strany, poslanec Rudolf Beran, učinil projev, v němž mimo jiné prohlásil: „Západní a jiní spojenci nejen že nás zradili, ale hrozili nám také vojenskými zákroky. Jediný spojenec, který nás nezradil, je Sovětský svaz. Přislíbil nám pomoc v rámci všech možností. Dodržel své závazky, ačkoliv musel počítati v takovém případě s válkou proti Polsku a Rumunsku.

1. října 1938, Praha:

Dopoledne zasedala vláda za předsednictví prezidenta republiky k jednání o polské nótě ze včerejšího dne. Po všestranné úvaze a jsouc přinucena okolnostmi, plynoucími z mnichovského rozhodnutí, nemohla vláda rozhodnouti jinak, než přijmout požadavky Polska.

19. října 1938, Bukurešť:

Polský ministr zahraničí Beck navštívil krále Carola. Soudí se, že Beck jel do Rumunska s návrhy, které se týkají plánu společné hranice polsko-maďarské. (Později oznámeno, že Rumunsko odmítá tyto plány a trvá na společné hranici s Československem.)

22. října 1938, New York:

Liberální týdeník Nation uveřejňuje pod názvem Podvod vládne v Evropě článek známého anglického publicisty Roberta Della, dopisovatele Manchester Guardianu, o předhistorii mnichovské konference. Autor, který měl přístup k některým diplomatickým pramenům, napsal článek již 6. října v Ženevě pod přímým dojmem výsledku mnichovské konference. V článku se praví:

„Zrada na Československu je dokonána. A zástupci lidu v britském parlamentě schválili tento čin, stávajíce se tak jeho spoluviníky. Ve francouzském parlamentě schválilo 535 poslanců počiny vlády a jenom 73 komunistů, 1 socialista a 1 zástupce pravice hlasovali proti. Jména oněch mužů zasluhují uvedení. Byli to: Pierre Bloch a Henri de Kerillis.

Toto morální zhroucení Francie jest největším zklamáním mého života. Téměř po padesát let byla Francie mou druhou vlastí a mým duchovním domovem. Francouzský lid má své chyby jako všechny ostatní národy světa, ale byl vždy srdnatý a má vysoce vyvinutý smysl pro čest. Nemohu uvěřit, že by se byl během několika neděl tak náhle změnil. Až si uvědomí, jak byl obelstěn a zrazen zbabělými politiky a prodejným tiskem, jsem si jist, že se obrátí proti lidem, kteří jej zradili a zneuctili – ale potom už bude bohužel pozdě.“

1. listopadu 1938, Praha:

Výměnou not mezi vládami polskou a československou bylo zakončeno jednoměsíční jednání o územních nárocích Polska. Kromě části Těšínska, obsazené Poláky ve dnech 1. – 11. října, uplatnilo Polsko nároky na některé úseky při severní hranici Slovenska. Československo postupuje Polsku dvě pohraniční oblasti: území na sever od Čadce a západní část Javoriny se severní částí Vysokých Tater (panství Hohenlohovo).

2. listopadu 1938, Vídeň:

Rozhodnutím arbitrů ztrácejí Slovensko a Podkarpatská Rus území skoro 13 000 km2 s milionem obyvatel (z toho 325 000 Slovanů). Z důležitých měst ztrácí Slovensko: Nové Zámky, Komárno, Levicu, Lučenec, Rožňavu, Rimavskou Sobotu, Košice; Podkarpatská Rus: Užhorod, Mukačevo, Berehovo.