MILAN BLAHYNKA
Edice dopisů, které si psali v letech 1969–1989 Jiří Pelikán a Dušan Havlíček, Havlíčkovou vzornou péčí vydaná pod názvem PSÁNO Z ŘÍMA, PSÁNO ZE ŽENEVY (Burian a Tichák, Olomouc 2013, Knihovna Listů, sv. 10, 338 stran), představuje jistě jedinečný zdroj pro historiky československého exilu po roce 1968 a pro poznání obou pisatelů.
Pelikán založil a řídil revui Listy, stal se jako italský občan poslancem Evropského parlamentu a byl význačnou osobností levicového křídla exilu.
Jeho přítel Havlíček se prosadil jako rozhlasový a televizní analytik ve Švýcarsku, kde se mu dostalo azylu, podmíněného nevyvíjením politické aktivity (tolik o limitech svobody v tzv. svobodném světě), takže se na redigování Listů mohl podílet – a vydatně podílel – jen anonymně a až do získání švýcarského občanství do nich mohl psát pouze pod pseudonymy a značkami. Roku 2008 vydal svou objemnou „obsahovou analýzu časopisu Listy z let 1971–1989 (LISTY, Burian a Tichák, Olomouc, 904 stran) s bohatou dokumentací, především s komentovanou „čítankou“, tj. tematicky řazeným přetiskem nejdůležitějších textů z jeho téměř devítici tisíc stran, s mnoha medailony a medailonky osob, osobností, s charakteristikami sedmi občanských iniciativ a dvaadvacetistránkovým rejstříkem.
Listář Psáno z Říma, psáno ze Ženevy se s tímto svazkem doplňuje; většinu z toho, o čem ve stavu zrodu a průvodních okolnostech si Pelikán a Havlíček psali, nalezne čtenář v právě v něm a Listář díky tomu není zatížen stovkami stran vysvětlivek.
Dopisy Jiřího Pelikána a Dušana Havlíčka vypovídají vydatně stejnou měrou o době a exilu (a ve srovnání s různými vzpomínkami pamětníků s všelijakou pamětí vynikají autenticitou), o historii Listů i o pisatelích; to je zvlášť důležité pro poznání osobnosti Jiřího Pelikána, jehož písemná pozůstalost – uložená v Itálii – je pro české badatele hodně z ruky. Pro většinu čtenářů je Psáno z Říma, psáno ze Ženevy patrně nejzajímavější jako kronika přerodu komunistů v socialisty a úsilí nerezignovat na perspektivy socialismu.
Havlíček blahopřál v listopadu 1975 Pelikánovi ke knize, v níž podle jeho soudu „zachytil opravdu autenticky proces ‚přerodu‘ člena strany – věrného a poslušného – k samostatně a svobodně přemýšlejícímu socialistovi“.
Teprve tento listář dokládá, jaké pokračování takový „přerod“ spoluformoval exil. V lednu 1970 psal Havlíček Pelikánovi, jak v rozhovoru pro švýcarský rozhlas trval na tom, že je marxista, a hlavně dbal na to, aby jeho vystoupení nevyznělo protikomunisticky. V říjnu 1970 kritizoval Šikovo označování režimu „na Východ odtud“ za „komunistický“ (pobouřilo ho ztotožňování „centrálně byrokratických režimů“ s komunismem) a Pelikán mu obratem sdělil, že Šikovi už navrhl změnu terminologie: „byrokraticko-policejní-stalinistický režim“ místo „komunistický“, ale že Šik to „tvrdě odmítl“.
Fakt, že ani ve svobodném exilu nebude snadné hájit „komunismus“ jak proti antikomunistům, tak proti označování byrokratických režimů za komunistické, pochopil Havlíček, když byl, jak psal v dubnu 1970, „už jednou upozorněn švýcarskými úřady“, že jako azylant se zavázal „nevykonávat žádnou politickou činnost“.
Už roku 1974 vývoj Listů, pokud jde o komunismus, uštěpačně zaznamenal v pozměněné reedici svého Politického exilu v atomovém věku Pavel Tigrid; jeho vysvětlení, proč si tvůrci Listů říkají „socialisti, a ne jako dřív komunisti“, komentoval Havlíček v lednu 1975 jako „lišácký, ale průhledný frk“. Neboť roku 1974 už vadil nejenom „komunismus“, ale dokonce i „socialismus“; Pelikán Havlíčkovi psal o svém nesouhlasu s požadavkem části exilu vypustit ze záhlaví Listů slovo „socialistická“ opozice, neboť tím „bychom nahráli Husákově propagandě, která by křičela, že jsme se vzdali socialismu“.
Zdá se, že větší prozíravost, pokud jde o perspektivy socialismu u nás v souvislosti s perestrojkou v SSSR, projevil Dušan Havlíček. Už v roce 1987 rezignoval na členství v redakční radě Listů, zatímco Jiří Pelikán si pěstoval velké iluze a měl až po roce 1989 naznat, že ani jemu nebude trvání na ideji socialismu (právě s lidskou tváří) prominuta.