FRANTIŠEK DOSTÁL
Přišly delší a teplejší dny a s nimi i řev motocyklů. Stroje jsou nyní podstatně silnější, hlasitější a lidé přebývající u silnic odkládají knihy a odvrací oči od počítačů. Své dlaně si totiž přikládají k uším. Dostavila se opět moderní doba, avšak pěkně rozeřvaná. V každých časech bývá vše zajisté jinak. Před pár hodinami jsem na silnici spatřil ležící motorku a opodál ležel zase nehybný muž. Jaro se rozjelo na plný plyn…
Zčistajasna mě tak zaskočily vzpomínky na dobu, kdy naše motocykly Jawa byly ve světě hodně uznávané. Úžasný chlap Franta Šťastný se s touto značkou zapsal do historie světových závodů. K jaru motocykly jaksi víc patří a já hned také vzpomínám na svého již zesnulého šéfa a vedoucího konstrukce obráběcích strojů, který už v 50. letech tvrdil, že majitel motocyklu velice brzy chodí jen o jedné noze. Pamatuji, že jsme v 60. letech stáli na konci výrobní linky oblíbených „čezet“ v závodě ve Strakonicích, kde se na válcích testovala a otáčela kola právě vyrobeného motocyklu. Tehdy však můj šéf inženýrovi pracujícímu v továrně řekl, že na konci linky něco chybí. Následovala otázka, cože to má být a šéf odpověděl: „Lis, který by motorku hned rozmačkal!“Přišla opět řeč na motocyklisty, kteří už chodí jen s jednou nohou…
Pravda, můj šéf v čase 2. světové války, kdy se nedostávalo benzinu ani pro jeho malé auto, vyměnil ho za dva obrazy malíře Emila Filly. Dnes zřejmě za peníze získané za obrazy malíře by si mohl pořídit aut několik, ale hůře by hledal pozemek na výstavbu tak velkých garáží…
Naštěstí motocyklový kravál nedoléhá do lesa rozprostírajícího se na kopcích Malého a Velkého Medníku nad Zlatou řekou, Sázavou. Právě tam se každé jaro snažím po naučné stezce vystoupat, a poté třeba i vlézt do prohlubně, která zde zůstala po hledačích zlatisté rudy.
Proč jaro vítám s tělem položených na českou rodnou hroudu? Lze odtud totiž lépe vyfotografovat roztomilou a chráněnou rostlinku kandík psí zub! Ne, tady už nemyslím na řvoucí motocykly kličkující mezi auty, protože ty musí být vždy první. Jenže tohle počínání se poněkud liší od stylu bývalého závodníka F. Šťastného.
Ležím v jedné prohlubni na Medníku, lokty umazané, pode mnou hora zlata, země voní jarem a přede mnou bleděfialový kvítek kandíku. Těžko odhadnout, zda motocyklista ležící na asfaltové vozovce cítí ještě aspoň vůni asfaltu. Život bývá někdy hrozný parchant. Pro člověka je zřejmě potřebnější, aby se zastavil a povšiml si krásy rodné země. Lidská bytost zatím asi není tak moudrá a dokonalá. Navíc si člověk neváží možnosti žít na něčem tak půvabném, jako je Země.
Vím, motocykly a jejich obsluhovatelé se také sjedou na místa, kde se podivují kráse svých strojů i oblečení, které je má odlišovat od jiných lidí, co v úžasu hledí na krásný kvíteček mezi stromy na Medníku, jež jsou zatím bez listí. A pak ten výhled z Posázavské stezky do hlubokého údolí, v němž se klikatí tok řeky! Na protějším břehu Sázavy se v roce 1920 objevili trampové a vůbec poprvé si tu zdřímli v jeskyňce. O rok později se již „roztahovali“ v první chatce osady Arizona. Jen tak mimochodem, do strun kytary si zde sáhl nastávající malíř a ilustrátor Zdeněk Burian. Ten tehdy v osadě měl ještě přezdívku Burke. Mne okouzlil kvítek kandíku a Buriana možná i nocleh v jeskyni natolik, že později na svých obrazech věrně rekonstruoval pravěká zvířata.
Řev motocyklů, kandík psí zub, Medník, Arizona a navíc jako doplněk jaro, které člověk rád vítá, anebo ho bere pouze na vědomí. Jaro přichází vždy nenápadně, ale každý se s ním mazlí po svém.