VĚRA BERANOVÁ

Nad knihou Evy Uhrové Ženy, které uměly myslet i bez manžela, vydavatelství Krásná paní, 2009

K napsání těchto několika řádků mne inspirovaly dva velmi různorodé podněty.

Jeden vycházel ze situace, kdy jsem vyhledávala portréty významných osobností kulturního dění a má sesbíraná portrétní galerie mě přesvědčila, že vlastně můj svět, svět mých zájmů, není vůbec mým světem. Tak jsem zjistila, že z portrétů významných osobností estetického, uměleckého světa je v mé publikaci z celkového počtu jen mizivé procento žen, a to jsem některým dost fandila.

Druhý podnět, tedy druhá inspirace k tomuto zamyšlení vycházel z přečtení výše uvedené útlé publikace Evy Uhrové. Jistě, její název je velmi atraktivní. Možná také díky této publikaci jsem si uvědomila jednu prostou věc: náš svět byl a bohužel je stále ještě světem mužů.

Text Evy Uhrové se snaží dokumentovat na jedenácti portrétech známých či méně známých postav našich dějin jakousi výstřednost těchto žen, které dokonce „myslí i bez manžela“. Je nutné podotknout, že to byly ženy konce 19. a počátku 20. století. Jsou to například Augusta Rozsypalová, známější Františka Amerlingová, Marie Riegrová, Josefa Náprstková, spisovatelka Růžena Svobodová, malířka Amálie Mánesová; mimo jiné Amálie byla sestrou Josefa a Quida Mánesových a nikdy neměla manžela.

Úlohou mého zamyšlení neměla být vlastně recenze tohoto na první pohled graficky přitažlivého textíku, ale jen malé upozornění na stav našeho jednopólového světa. Upozornění na to, že se přece jen něco změnilo na postavení ženy ve společnosti, ale že tyto změny bohužel nejsou tak průkazné a že se objevily další problémy.

Řešení se nabízejí různá, bohužel dnes, přes všechna opatrná prohlášení různých politických stran, je ženská otázka považována v podstatě za nevhodné téma.

Nevím, jestli si dnes ještě někdo vzpomene, ale na počátku 90. let probíhala na FF UK konference o feminismu. Četné delegátky z Rakouska nám to tehdy vysvětlovaly. Byly to dámy honosící se šlechtickými tituly, pro které byl feminismus vítaným zpestřením jejich společenského života. Tady jim bylo samozřejmě servilně nasloucháno. Hlavní teze, jak se má současná žena realizovat v našem světě, vyplývala z toho, že žena, tedy ta pravá, musí předat své povinnosti jiné ženě-služce, a tak se bude moci plně realizovat jako žena. Tehdy to působilo dosti komicky; především studenti obou pohlaví měli z baronek distingovanou legraci. Dnes už to tak k smíchu není.

Asi tento model přijmeme, když se bude jednat o ženu pracovně vytíženou, to však není úplný obraz naší současné situace. U nás to zdaleka nemůže být každá žena, takto vytížená (jistě nemůže jít o vědeckou pracovnici, o učitelku na všech stupních, včetně vysokoškolských). Kritériem takového zajištění je především movitost manžela. A tak cesta mnohých našich žen směřuje k ulovení toho pravého zabezpečeného muže, tedy jejich životní realizace nesměřuje k tomu, co dokážu já, ve smyslu jedinečné osobnosti, ale komu se pověsím na krk.

Abychom však byli spravedliví, tento stav existuje v menší míře i v opačném gardu.

Takže představa rovnocenného partnerství je ještě vzdálenější než před třiceti, čtyřiceti léty.