MILAN BLAHYNKA

Nad nejnovější, už čtrnáctou knížkou veršů Jaroslava Holoubka VESELÝ HŘBITOV (Akropolis, Praha 2014, doslov L. Machaly, ilustrace K. Kodeta) nelze si neuvědomit, že její autor je – z pokolení, do něhož náleží věkem a vlastně z celé české poezie – snad nejuzpůsobenější do dnešních poměrů; pohybuje se v nich jako ryba ve vodě. Je bytostný, až vyzývavý individualista: ač začínal jako jeho vrstevníci v Divokém víně a úvody či doslovy k jeho poezii psali generační druhové, vždy byl a je solitér.

Ať myslí, že „ne všichni“ jeho „spoluobčané jsou svině“ a ač kamarádí s mnoha ze všech vrstev a oborů, důvěřuje hlavně své vlastní síle. Je mimořádně zdatný fyzicky: nyní „hřebec se ve mně vzpíná“ tak jako kdysi: „A hezky tvrdě v dur / jak bájný hřebec Hadfredur / na zadních džemoval jsem / věčnou piruetu“. Rád však udiví i nemalou výbavou intelektuální: dvojí titul PhDr (z historie a publicistiky) jistě sám o sobě nic neznamená, jeho verše (tu surrealizující, tu málem klasické) jsou však organicky protkány citáty a aluzemi od Písma („vstaň a choď) až po „třešňové květy džeztrumpety“; Holoubek je i příkladně flexibilní, jak si manažeři doby žádají, ale byl takový už předtím, než začali diktovat, jak žít: za mlada knihovník, archivář, dělník v pivovaru, fasádník i prodavač v gastronomu, redaktor MF i týdeníku Kmen, po 1989 redaktor Tvaru, šéfredaktor filmové Premiéry, od 1992 „prošel všemi posty v redakci Blesku“, šéfredaktor HotelRevue, nyní pedagog Vysoké školy hotelové v Praze, manažer agentury Art Press Image a zástupce šéfredaktora revue Gastro Report/Minutka. Táž různorodost i v knižní úrodě: poezie i próza (povídky Žárlivá postel), fejetony Sloupkořadí Světa v obrazech), rozhovory (s fotografem A. Pajerem Teď už to mohu říct, se zpěvákem K. Černochem Já bejval divnej kluk, s herci zpěváky a spisovateli Gurmáni ze Smíchova), publikace odborné (Příběhy staveb a okřídlených kol, Cesta časem) i obrazové (České Švýcarsko – krajina inspirace), edice s překladatelskou účastí (Andersenova Zpráva o cestě do Saského Švýcarska), překlady (P. de Coubertin, Óda na sport; L. Grieser: Ryby. Úlovky…; L. Crown: Marylin) a práce z českých a moravských dějin (Příběhy modré krve).

Při všem svém až okázalém a vyzývavém individualismu, flexibilitě, publikační aktivitě poctívané cenami, a vůbec neodvolávaje své díky za „smršť v roce 1989“, shrnuté úvodem k výboru Piha na nose („zaplaťpámnbu za ni, je to jako nové zrození, nemusíme si svobodu vymýšlet“), Holoubek není zaslepený a dodává: „ale taky lidi přestali číst …“ Už v Hořké komedii (1990, verše z 19831986) se distancoval od hlásících se „k jediné internacionále světa – k penězům“, v Pize na nose psal pak o české zemi jako „jednou zmítané totalitou a podruhé demokracií“ a hrdě se hlásil ke svému nezglobalizatelnému češství, a tím je jiný, než se dnes žádá. V USA mu radili neříkat, že je Čech, když je přece Evropan, „a já jsem se zařek, že najust budu říkat, že jsem Čech, ať si to veltmani najdou na mapě“. Vlastenecké vědomí dějin domácích (už od praotce Čecha přes opakovaně jmenovanou Bílou horu, internační tábor ve Stonařově až po cikánské bytovky, na jejichž zazděné dveře „zaútočil štáb televize Nova“) na pozadí světových („něco z čarodějné knihy o předhistorické Číně“, ale též: „prchá Saddám do poušti / ženou Bushe do buše“), vědomí dějin nenaučených, ale stále znovu promýšlených a prožívaných, je v něm.

Ve Veselém hřbitově sice nezapomíná na své „jsem šťastný v čase přítomném“ ze sbírky Kdybych se nenarodil (1999), život je mu teď „krásná křížovka“, a vlastně „nejkrásnější neřestí“ v titulní básni a znovu i v „surrealistických ozvěnách Zlaté Prahy“ se ubezpečuje, že „všechno je jak má být“. To je ovšem ironie, když – jak praví báseň Komprese – „snesitelně lehké bytí / je už dávno pryč“.

Jako je tomu v životě, i u Holoubka poznání a pocity se vzájemně popírají, i když nakonec dominuje osobní pocit. Tak je tomu v básni titulní nebo třeba v básni Fialový úsměv, kde za úvodním „Život na tomto světě je jeden z nejkrásnějších“ se jako nejpevnější důchodový pilíř definuje „hřbitovní zeď“, pak defilují zastavárny, feťáci, pod mostem zasedající parlament bezdomovců a hrůzu ještě stupňuje perzifláž slavných veršů KHM („je pozdní večer, / pozdní sběr“) a přemýšlí se „o nesmyslnosti života“ až tak, že nezbývá než odejít, leč přesto podle sebevědomého Holoubka znovu a už bez ironie: „Život je jeden z nejkrásnějších.“ Touto oddaností životu přes všecku bídu a bolesti se Holoubek právem hlásí (nejzřetelněji Leteckým dnem na hlavním nádraží) k Hrabalovu pojetí světa a života.

Nad posledně jmenovanou básní si Holoubkův oddaný čtenář jistě připomene nejen titulní prózu jeho knížky Žárlivá postel, a tedy vnitřní soudržnost Holoubkova díla. Tu signalizuje ve Veselém hřbitově, kde „duch naší doby / prorůstá tělem jak veselý nádor“, i fakt, že básník do ní znovu zařadil báseň Ztratili jsme hlavu, knižně poprvé už ve sbírce Hořké komedie (1990) nebo báseň Vášeň času II, která rozvíjí a dopovídá první Vášeň času ze sbírky Lásky a nevěry (2008). Báseň Ztratili jsme hlavu končí mozky bezhlavě se rozhlížejícími, „kam běží králové a králíci?“ – je tedy z rozcestí před pětadvaceti roky a napovídá, že jsme na rozcestí opět; a klade otázku: kam běží básník?

Sebevědomý básník nejen ve verších psaných na Severním Kypru má „odpojen od davu a veřejného zájmu“ hned několikerou hlubinu bezpečnosti: to je kupodivu moravská Dyje, jejímž hlubokým vínorodým údolím utíká „slunci vstříc“ a v níž se jindy koupou hvězdy „a luna září / nad životem stesků a zoufalostí“, dále přirozeně rodná magická Vysočina, z níž si odnesl „sílu žít a vzdor“ a do níž se opakovaně vrací, Vysočina vyvolávaná ve sbírce mnoha místními jmény; a v ní třetí centrum životní jistoty: z drsného kraje prýštící „sveřepý humor v kalendáři smrti“. Holoubek dobře ví, že poezie, „marná snaha o poznání života a smrti“, je silná nikoli tam, kde se snaží odpovídat, ale kde se básník táže. I táže se hravě, úsměvně, nakažlivě, mysle přitom i na smlouvy s ďáblem a – ve světě nedodržovaných smluv – asi i omluvně na sebe: „Jak chceš být nesmlouvavý ve světě plném smluv?“