JOSEF BÍLEK

Je velmi zajímavé a zvláštní probírat se programy našich, hlavně hudebních institucí, chodit na koncerty tzv. vážné hudby, nebo i soustavně poslouchat vysílání rozhlasových stanic, to především v noci. U nás se na tento typ hudby specializuje rozhlasová stanice Vltava a činí tak velmi záslužně. Ovšem je třeba v tomto případě uvážit i okruh posluchačů v těchto nočních chvílích. Je zcela specifický, jsou to často lidé pracující v té době, a těm přečasto slouží rozhlasové vysílače jako jistá kulisa, ale i to má svůj význam. A podobně je tomu i v případě rozhlasového vysílání ze sousedního Rakouska, které je velmi sledováno právě v jižních Čechách.

Ti, co tvoří programy takového vysílání, velmi dobře vědí, co zařadit, vedle skladatelů »notoricky« známých, jejichž hudba však má stále svůj význam, je to v našem prostředí samozřejmě Smetana, Dvořák, Janáček, někdy i Martinů… Z těch cizích je to nejčastěji Mozart, Beethoven, celý okruh skladatelů »kolem« těchto osových zjevů, v to počítaje i těch našich, které osudy zavály do Itálie, Německa, případně i do Ruska.

A tak se dostávají ke slovu (řazeno nahodile) Haydn, Ravel, Händel, Mysliveček… Zajímavé jsou relace ze starých partitur; zde dostávají nové příležitosti i čeští kantoři 18. století. Z uvedeného, jistě neúplného výčtu vychází, že je rozsáhlá oblast naší i slovenské hudby, která zůstává stranou.

A tak se dostávám k titulku našeho článku: pozoruhodné je, že časově vzato i ti »koncoví skladatelé« museli být ve své době probojováni. Vzpomeňme si třeba na zápasy, odrážející se hlavně v dobovém tisku a především na stránkách hudebních časopisů, jaké šarvátky byly sváděny o Smetanu, Dvořáka, Janáčka, později i o Nováka i o dílo jejich žáků. Nezaslouženě tak zůstává stranou naše hudební minulost, která má přece jen co říci i dnešku. Vedle Nováka to je jistě i Suk a celá plejáda Novákových žáků, což je vlastně problém i několika generací českých, ale i slovenských a také jihoslovanských skladatelů.

Mohl bych jmenovat ty, jejichž hudební dílo je vskutku nezaslouženě odsunuto, jako byl třeba Alois Hába, a z těch mladších pak Miloš Vacek, Václav Trojan atd.

Z některých skladatelů žijí jen části jejich díla, to, co je stranou, bude snad někdy objevováno. Zde se v současnosti projevuje i to, že některé skladatelské společnosti zanikly, nebo byly spojeny s jinými, případně byly i snahy napojovat některé skladatele na ty známější, což se ne ve všech případech zdařilo (třeba jeden čas se více objevoval Gustav Mahler aj.).

Ty tam jsou však i doby, kdy snad každý kraj měl svého iniciátora, především z řad pedagogických pracovníků.

Jako příklad bych uvedl třeba velmi významného kulturního pracovníka Lipovokamenicka Václava Škorpíka (1873–1949), který vynikl jako esperantista, entomolog, muzejník, ale také jako organizátor hudebního života v tak malém městě, jako je Kamenice nad Lipou.

Autor těchto řádek věří, že ona pomyslná, ale i skutečná řada našich skladatelů nebude končit Janáčkem, nebo Martinů, ale že se najdou způsoby i jednotlivci, kteří budou probojovávat do širšího povědomí i do zahraničí další díla našich umělců.

Je určitě zvláštní, jaký hlad a poptávka je po dílech takových mistrů, jako byli výše uvádění skladatelé, v Číně a v Japonsku. Tam se to dá ovšem spojovat i s ryze pragmatickými snahami hledat vazby asijských kultur na evropskou tradici. Některé země jsou však pro českou, především vážnou hudbu, jakoby mrtvé. Příkladem by mohl být okruh zemí Jižní a Severní Ameriky, stejně tak jako třeba i Afriky.