MILAN BLAHYNKA

Stále čilý doyen slovenské a vlastně i evropské avantgardy Albert Marenčin vydal loni ve vydavatelství svého stejnojmenného syna desítku svých „profilů, skic a siluet“ o svých milovaných autorech s příznačným názvem BÁSNÍCI A REBELI (Marenčin PT, Bratislava 2014, 144 stran).

Kniha představující podle autora „vrcholky francúzskej poézie 2. storočia“, začíná šťastně a příznačně studií o Apollinairovi, napsanou k chystanému Reiselovu a Žáryho překladatelskému výboru v letech 19481949 ještě za Marenčinova pařížského pobytu a vydanou až deset let později. Také další stati vznikly většinou jako esejistický doprovod k překladům zpřístupňujícím čtenářům na Slovensku i u nás básnické osobnosti víceméně známé (Breton, Jarry, Cocteau, Ionesco), o nichž Marenčin dovede říci leccos neznámého, i autory méně známé (Péret, Ferry, Michaux, Césaire); za básníka Marenčin právem má i Robbe-Grilleta, prokazuje to ve svěžím memoárovém rozhovoru o tom, jak vlastně po básnicku a rebelsku vznikal jeho film Muž, ktorý luže, natočený bez scénáře v Bratislavě v době, kdy byl Marenčin šéfem jedné filmové tvůrčí skupiny, a muselo se točit podle schválených scénářů.

Triáda „slobody, lásky a poezie“, kterou Marenčin nalézá v celém odkazu Bretonově, stejně jako u Péreta uváděná „súvztažnosť a stotožnenie tvorby a protestu“ vyznačuje i Marenčinovo důsledně uplatňované kriterion při rozhodování o tom, co vše náleží do avantgardy. Marenčin do ní zahrnuje nejen surrealismus, ale také patafyziku a ubuxologii, jejímž údělným regentem „pre Slovensko a priľahlé oblasti“ se sám stal, a také absurdní drama a „nový román“ a s ním souznějící film.

Neobyčejně mnoho Marenčin znamená pro hlubší pojetí černého humoru. Právě svým nadhledem, v němž není místa pro časté avantgardní sektářství, vyniká autor Básníků a rebelů nad mnohé své přátele ze surrealistického hnutí, které rád připomíná, ale s nimiž nikdy nesdílel nenávisti například k těm, kdo domněle „zradili“ surrealismus. Není však nekritický; ač například rozumí Cocteauovi, nezamlčí své mínění, že je v něm „viac inteligencie ako geniality, viac umelosti ako spontánnej fantazie“, a přesvědčivě ukazuje, že a proč slovenská recepce díla Cocteauova byla a je jiná než poetistické okouzlení Cocteauem v českém umění.

Marenčin přetiskuje k některým svým studiím a skicám pasáže z Novomeského, Soupaulta, Feldeka a jiných, doplňující jeho osobité poznání jeho desatera osobností.

A fascinující je i jeho „Namiesto doslovu“, shrnující jeho „kľukatou a takmer dobrodružnou cestu k prekladom a cez preklady k esejam“. Započala už v zimě 19431944, kdy se Marenčin seznámil s Deziderem Sternem, žákem slavného Maxe Reinharda, a na jeho výzvu přeložil Géraldyho Kristínu. Ta měla v prešovském Slovenském divadle premiéru v čase, kdy Němci obsadili Prešov, „dobyli Bystricu, a prezident Tiso slúžil za jej dobytie ďakovnú omšu a velitel nemeckých vojsk generál Höffle mu pritom hral na organe“, zatímco režiséra inscenace Sterna (jeho jméno se nesmělo objevit na plakátech) Němci již „odvlekli do Osvěnčima a už sa odtiaľ nevrátil“. Jako překladatel debutoval tak mladičký Marenčin v době drsně dramatické.

Básníci a rebeli jsou další Marenčinova kniha, z níž by měl užitek i požitek také český čtenář. Neměli by se nakladatelé dnešních surrealistů, kteří si Marenčina váží, u nás postarat, aby kniha vyšla i česky; anebo aby se pro její slovenský originál našel distributor, který by zajistil její propagaci?