Mínusy a plusy dělí nás na dva kusy

Přitom by se mi líbilo

Aby se všechno zpátky vrátilo

Je unavený tak dlouho srdce rozpůlený…


Michal Hrůza: Mínusy a plusy, 2004

 

Na téma proměn české kultury od majetkového převratu v listopadu 1989 až po dnešek by bylo možno popsat tuny papíru, aniž by byla skutečnost vystižena ve své komplexní celistvosti. Jako marxista a přívrženec demokratického socialismu si proto kladu podstatně skromnější cíl – na několika konkrétních, mně osobně blízkých příkladech ukázat dialektickou rozpornost této skutečnosti.
Asi bychom se shodli na tom, že oborem, jemuž polistopadové společenské přeměny výrazně prospěly, je populární hudba. Ta totiž, jak oprávněně zdůrazňuje ve svých knihách Mistr nejmistrovatější, Karel Gott, tvořila už za Husáka svébytný ostrůvek tržní ekonomiky v centrálně plánovaném (ne)hospodářství. Ty, co v tomto oboru působili, tedy zastihla klausovská transformace již připravené, nemuseli se novým poměrům teprve bolestně přizpůsobovat. Naopak mohli jen a jen získat na zhroucení a odbourání dřívějších ideologických omezení a dohledů. Další kladný podnět pro spontánní rozvoj masové základny rockového a podobných žánrů pak znamenal vznik bohaté sítě malých hudebních klubů, poskytujících začínajícím zpěvákům a kapelám potřebné zázemí. Totéž lze konstatovat o stále hojnějším konkurenčním soupeření open-air hudebních festivalů.
Třeba tvůrčí dráha jedné z nejoriginálnějších a nejsvobodomyslnějších osobností mladé české scény, Anety Langerové. Zatímco se ostatní její kolegové z první řady SuperStar vyhřívali v paprscích nezasloužené pomíjivé slávy, ona se svou příslovečnou pracovitostí a profesionalitou využila nabídnutou šanci na přinejmenším 500 %. Na Anetině příkladu však lze dokázat také trvalou platnost rčení, že není růže bez trnů; stačí k tomu poctivá odpověď na prostou otázku: „Kdo z vás kdy slyšel z kteréhokoli rádia Anetiny umělecky nejhlubší a nejhodnotnější ryze autorské písně, Podzim a Vzpomínku?“ Až na dřeň pravdivé písně o umírání a smrti jsou pro soudobou ideologii povinného optimismu ‚Keep smiling‘ stejně nepřijatelné, jako pro Husákův režim Bratříček pana Kryla… Zvláštního cenzurního úřadu netřeba, tu práci zastanou majitelé a manažeři soukromých rádií takřečeně na vedlejšák. Pokrok oproti minulosti spočívá v tom, že si je smíme dle libosti poslouchat z vlastních přehrávačů a že Anetě nikdo nebrání zpívat je na živých koncertech.
U Anety Langerové ještě chvíli zůstaňme. Právě na ní lze ideálně demonstrovat typický rozpor, ba svár, mezi občanskými postoji a uměleckou pravdou. Jako občanka se tato umělkyně netají svou bezvýhradnou loajalitou k establishmentu, zvláště pak k jeho havlovskému sektoru – a mohu dosvědčit, že je to z její strany subjektivně upřímné, nic oportunisticky předstíraného. Její písně však poskytují nám, kteří žízníme v Kalahari ducha totalitní diktatury peněz, tolik potřebné doušky opravdové Vody živé – a Aneta tudíž svým zpěvem tuto totalitu objektivně rozvrací a podrývá. A nejen zpěvem! Kdo ji zhlédl na Letní scéně Divadla Ungelt v roli mladé baronky Sidonie v komorním muzikálu Touha jménem Einodis, kde s přesvědčivostí ztělesnila marný, ale přesto smysluplný boj mladické touhy po opravdové volnosti proti světu zatuchlých privilegií zdegenerované šlechty, nemohl si nevzpomenout na jinou „vězenkyni zlaté klece“, na svých 13 roků neuvěřitelně vyzrálou a moudrou Vivian Babišovou… A těšit se můžeme i na další Anetin herecký počin – hlavní roli ruské básnířky Anny Barkové, jejímuž umění se kořil sám V. I. Lenin, ale jejíž životní i uměleckou dráhu posléze rozdrtily nelítostné mlýny nejen stalinských, ale (pozor!) i chruščovovských gulagů, ve filmu 8 hlav šílenství. Film by měl přijít do kin někdy v květnu 2015, podaří-li se producentům sehnat prostředky na dokončení postsynchronů…
A konečně je Aneta Langerová v dnešním světě samoděržavného extrémního sobectví pozoruhodná a výjimečná také tím, že za nedílnou součást svých tvůrčích závazků považuje nezištné vyhledávání a podporu nových talentů – sama to přirovnává k práci hokejových scoutů. Naše hudební scéna jí tak vděčí za zpěváky Tomáše Kluse, Marka Ztraceného, Nicelanda a Rachel Skleničkovou; pro českou poezii pak v r. 2006 osobně podnítila a zaštítila zrod básnického tandemu DaW („Denny a Woodooman“), jehož polovinou mám tu čest být.
O poezii lze v anketě konstatovat pravý opak toho, co o populární hudbě: listopad 1989 ji neosvobodil, nýbrž jí zasadil smrtící ránu!
Představme si instalatéra, který by nejenže opravoval spoluobčanům umyvadla, koupelny a WC zcela zadarmo, ale dokonce by si ze svého hradil spotřebovaný materiál a cestovní výlohy. Absurdní, že?! Ale přesně takto pracují v současnosti VŠICHNI čeští básníci, opakuji, VŠICHNI bez výjimky a bez ohledu na svou politickou orientaci, od neznámých začátečníků až po Karla Joba Sýse!
Existenční strázně nás básníků však ani zdaleka nejsou tím nejžalostnějším na probíhající agónii české poezie. Vždyť i my přece máme svobodu se svým zdánlivě marným snažením „praštit“ a místo básnění se věnovat například honbě za penězi, pan Babiš nám dozajista poradí, jak se nějaké té miliardičky poctivě domoci. Ale teď vážně: ‚Za Husáka‘ byli sice někteří básníci vězněni (Ivan Magor Jirous), mnozí státní mocí umlčováni – poezie jako taková však plnohodnotně žila!!! Vycházely nádherné sbírky Petra Cincibucha, Karla Sýse a mnohých dalších, dílo nobelonosiče a signatáře Charty 77 Jaroslava Seiferta bylo vydáváno v nákladech, o nichž největší hvězda soudobé prózy Michal Viewegh nemůže ani snít, pilně se recitovalo na schůzích i ve školách… a hlavně existovalo institucionalizované prostředí, v němž se poezie mohla rozvíjet. V kulturních rubrikách novin i ve specializovaných časopisech vycházely kvalifikované recenze, polemizovalo se, lektoři lektorovali, autoři měli kde publikovat a kde hledat pomoc a radu. A to jak v ‚oficiální‘ kultuře, tak i v undergroundu a disentu. A i zpívanou poezii exulanta Karla Kryla znalo nazpaměť mnohem víc lidí tenkrát než dnes…!
S tím vším je konec. A vůbec nejsmutnější a nejvýmluvnější obraz o situaci poezie u nás vám dá kterákoli pracovnice kterékoli veřejné knihovny (to jsou ženy, které rovněž pracují z čiré lásky, nikoli za tu almužnu, kterou se establishment nestydí nazývat mzdou), když se jí zeptáte na počet výpůjček poezie za poslední dejme tomu rok…
Ano, poezie už dnes 99,99 % občanů ČR nezajímá, nepotřebují ji a ani netuší, k čemu by jim „nějaké básničky“ mohly být… Zbyla hrstka navzájem izolovaných autorů, každý s hrstičkou svých věrných čtenářů – a svoboda buďto se finančně zruinovat vytištěním na papíře na své náklady, nebo svobodně dávat výsledky své tvůrčí práce zdarma k dispozici komukoli na internetu. A můžeme si při tom zpívat s Anetou Langerovou: „Plamen zhasíná / Dál v nás už není / Nezbyla nám síla / Jsme poraženi / Do prázdných láhví od vína / Dám skryté psaní / Jak příběh končí / Jak začínal / Už nic nezměním…“ (Vzpomínka, 2009)
Existuje přesto cesta, jak z toho ven a jak to změnit? Jsem přesvědčen, že stále ještě ano! Za situace, kdy slovo ‚dělník‘ je pro nejvyšší představitele slovem sprostým, jež se nesluší z úst vypouštět, mají právě básníci jedinečnou šanci: stát se mluvčími a hlasem statisíců těch, kteří dnem i nocí dřou za urážlivé čtyřmístné částky v novodobých robotárnách. Pro nás DaW, kteří sami dělníky jsme, je toto přirozené a samozřejmé. Básníky pocházející z prostředí intelektuálštějších to bude bolet, jako by se nazí a bosí prodírali rozlehlým šípkovím. Rozhodně to však má větší smysl, než přešlapovat bezmocně na místě a žehrat na osud. Ostatně Julius Fučík, Václav Renč, Tomás Borge a Anna Barková to ve vězení také neměli snadné – a JAKÁ díla tam dokázali vytvořit…!!! Inspirováni jejich příkladem, v kapitalismu, jenž je sám o sobě globálním gigagulagem, básněme tak, abychom vyjadřovali cítění dělnické třídy a ukazovali jí cestu k nastolení demokratického socialismu. Pak a jedině tak česká poezie znovu ožije a rozkvete, i když mnozí z nás (ba nejspíš naprostá většina) se toho nedožijeme.

Autor je básník