Zabývat se proměnami kultury bez ohledu na celkovou proměnu společenského života by bylo poněkud zavádějící. Společnost, která plánovala téměř všechno, se proměnila ve společnost plánující politické kampaně, školení občanů jak se bránit proti takzvaným šmejdům, školení o finanční gramotnosti, a to všechno v husté omáčce reklam, které nahrazují odbornost.

Člověk ale prožívá svůj život v síti subjektivních a objektivních podmínek, které mu otevírají nebo uzavírají možnosti seberealizace.

Minulost představovala řád mnohdy nedokonalý, ale svým způsobem přehledný. V listopadu 89 jsme nepředpokládali totální devastaci minulých struktur, ale vcelku nepolitické třídění všeho chybného a nefunkčního se současným nástupem inspirace nových myšlenek. Ta Masarykova písnička s citací (Když se ti rozbilo, dej ho spravit, nauč se synečku hospodařit) silně souzněla s představami demonstrujících lidí. To, co následovalo, se však od těchto představ velmi vzdálilo.

Zde neexistovalo poučení a výběr použitelných forem, ale nesmyslné bourání ve všech oblastech a tedy i v kultuře. Postupně mizela velká profilová nakladatelství, systém krajských středisek spisovatelů, deníky s kulturními přílohami prošly transformací, která je převedla do soukromých, převážně zahraničních rukou.

Občanská společnost začala být budovaná způsobem, který nejprve rozbil nebo alespoň omezil spolkovou činnost, aby ji nahradil takzvanými sdruženími, převážně vrženými do vzduchoprázdna bez návaznosti, jasných pravidel a existenční jistoty.

V rámci úspor se zrušila řada spojů, takže cesta do kteréhokoliv centra nutně končí již v odpoledních hodinách. Tím odpadá návštěva večerních představení a dalších kulturních akcí, ať už diváckých, tak i pořadatelských. Z kultury možná nedokonale propojující společnost se staly ostrůvky bez přívozů.

Není možné v rozdílném čase vytvářet přesné soudy. Samozřejmě, že existují iniciativy a lidé, lámající i složitost existence. Náklad, který je na ně vkládán je však neúnosný a určitě neslouží dalšímu vývoji.

Moje představa o funkčnosti kulturních struktur je shodná s modelem uplatněným ve sportu: síto oblastí, okresů a krajů až po ligu a národní reprezentaci. V kultuře však nedochází ani k pokusům o takový výběr. Jednotlivci jsou zachycováni nahodile a podle velmi zvláštních kriterií do společenského povědomí, aby byli vzápětí zapomenuti a nahrazeni obdobně nestálými autoritami.

Zdá se, jako by panující struktury o vznik žijících autorit ani nestály, jako by byly čímsi obtížným a ohrožujícím panující atmosféru. Že člověk kulturní a tvořivý nedostává společenskou zakázku, je svým způsobem ponižující, ale co je ještě horší, že úřady mající na starost kulturu postrádají základní přehled o terénu, o který mají pečovat. Ve srovnání s průmyslem hledajícím každý použitelný talent, zůstávají zcela mimo. Snad je v tom i politická zabedněnost a neochota vstoupit do tak velmi zdevastované oblasti slov.

Přes všechna kritická slova jsem však optimistou. Věřím v zákony přírody, které narovnávají lidská selhání, odstraňují cizopasné rostliny ve vyvážené krajině a upravují toky řek bez ohledu na momentální neuvážené zásahy.

Věřím i v základní lidskou inteligenci, které se nepřesně říká selský rozum, že po období útlumu vždy najde novou cestu vývoje, a to i s nezbytnými chybami, které vždy provázejí lidská rozhodnutí.

Autor je básník