MILAN BLAHYNKA
Abeced je v české poezii i papoezii nespočet a Karel Sýs není první, kdo svou nazval MÁ ABECEDA (vydal si ji sám na sklonku roku 2014 ve velkém formátu, v nepodepsané splendidní úpravě s ilustracemi Vojtěcha Kolaříka a s podporou europoslance Jiřího Maštálky); před ním tak nazval svou Ludvík Kundera. Sýs není také první, kdo si uvědomil, že do české abecedy patří také č, ř, š, ž (např. Zdeněk Lorenc v Abecedě klíčové: čtyři tuny literárního braku, říje do literárních diskusí, šoufek na literární kaly, žumpa na písmenkářství a bezzubé abecedotvůrce).
Ani pozornost ke značkám (sedm veršů inspirovaných počítačovým zavináčem @ není Sýsovo úplné novum, je nové „jen“ integrací značky z práce s kompjútrem): Jiří Žáček má v cyklu Ze života A Be Ce Dy grafém &, navíc ještě i interpunkční znaménka ! a ?, Václav Kubín v Písmenech našel pro uvozovky těžko překonatelné pojmenování řasy abecedy. Všecka možná žánrová a významová zaměření abecedních cyklů našich básníků i pabásníků od lyriky po parodii a satiru a také abeced inspirovaných vizuálně, podobou písmen, stejně jako auditivně, zvukovou podobou hlásek, už jsou dávno nebo nedávno promrskána. Brněnská Volnomyšlenkářská Matice svobody přinesla na začátku dvacátého století antiklerikální Abecedu pro věřící, St. K. Neumann se roku 1908 ve Večerníku Lidových novin rozmáchl k abecedně pořádanému Malému naučnému slovníku, psanému většinou ve čtyřverších (vyšlo jen 36 hesel slov počínajících hláskou a, 16 s iniciálkou b), kde také definoval abecedu: „Abeceda čili alfabeta / první cestou k lidské moudrosti. / Ale co byl vynalezen papír, / jde po ní i tisíc hloupostí.“ Julius Fučík napsal pro ilegální České noviny v lednu 1942, kdy tisíciletá Říše sbírala šatstvo a obuv pro své mrznoucí vojáky na východní frontě, Českou abecedu k zapamatování pro dny nacistické žebroty („Ani roztrhanou ponožku okupantům! / Bojkot všech nacistických žebrot!…“). Jiří Suchý nazval svou abecedu Malým lexikonem pro zamilované; tam pod písmenem Ž se čte: „Žárlivost – neúčinný způsob boje proti konkurenci.“ Jiří Kolář svou Abecedu osudu pojal jako lekci umění nedat se oklamat („Z – když vrže v poezii / básníci v očistci nemají klid“). A Josef Kainar se představil už v básni Dveře jako starý dědek, „Svědomí vašich / zlostný abécédé.“
Vtipných i moudrých Veršů inspirovaných abecedou jsem z knížek i ze soutěží vyhledávajících nové básnické talenty znal už před třiceti lety tolik, že jsem snil o jejich antologii a sondoval v nakladatelstvích zájem. Nebylo ho, a teď jsem rád, bez Mé abecedy Sýsovy by mi můj výbor dnes připadal nedovršený. Mezitím roku 1997 vyšlá Česká abeceda (uspořádaná Vladimírem Sainerem, vydaná Nejmenším nezávislým nakladatelstvím Praha), do které zřejmě někteří autoři a výtvarníci přispěli na objednávku, samozřejmě (ani když v ní pomineme výrony spíše grafomanské) nevyčerpala velký inspirativní potenciál české abecedy a neodsoudila nikoho, natož Karla Sýse, už jen k nějakému paběrkování. V čem Sýs mohl být a skutečně je nový a objevný?
Jistěže v tom, co jeho předchůdci opomněli nebo čeho se neodvážili. Tu jistě zaujmou verše na Ď, Ť, Ň (známé školské dě-tě-ně): Toho prvního se Sýs ptá, není-li „korunované d“, a že není, „tak ti ď.“ Tady česká poezie (třeba se mýlím, nestačím číst) snad poprvé vtahuje do verše tu běžnou repliku obecné češtiny. A nebyl by to Sýs, kdyby v tom nebyla invektiva, v čase agresivní Koruny české a prosazované feudalizace je to bohorovné plebejské opovržení případným „korunováním“ dokonce i písmene. Pro Ť (o němž uhynulém v podkrkonošském nářečí do České abecedy přispěla nekrologem Marie Kubátová) napsal Sýs existenciální povzdech „prodluž anebo zkrať! / Zadluž se anebo plať! / Máš umřít na záhať / anebo na závrať?“ a dodal mnohonásobně znepokojivé: „Jak říkal Beneš: ´Hlavně vydržať!´“ (Jen tak mimochodem: kolik čtenářů ví, že záhať je české slovo pro infarkt?). A „Ň“? Sýsovi se podařilo najít v množině možných dialogových replik a point tu nejaktuálnější, nejtragičtější: „Paňmámo hele ňákej bezdomovec / ňouma z Nemanic / Kdepak z Nemanic! / Má míň než nic / vždyť nemá ani ň!“ A je v tom i sžíravá parodie štítivého vyjadřování domněle nebo dočasně lepších lidí o chudácích. Sýs si také – třemi verši – poradil s přehláskami äöü: „Přehlasujeme Göringa / Hlasujme pro Thälmanna / Ať žije básník Süss“! Slovní hříčka se slovesem přehlasovat ve významu gramatickém a politickém a navíc hlasovat pro), připomínající velké dějiny, je tu kontradikcí s básníkovou osobní zkušeností z antisemitského osočování, k němuž se Sýs vrací ještě i u písmene S: „Takže ano: pro vás jsem Žid Süss!“ Tak jako pro nácky třicátých let a za Protektorátu byl árijec Voskovec (který na rozdíl od Sýse neměl Židy v rodokmenu) „žid Wachsmann“.
Objevná je Sýsova Má abeceda i v tom, že zřejmě první neignoruje kvantitu samohlásek, která je pro poezii nesmírně důležitá, jak ve sporu s českou prozodií před ním objevil Roman Jakobson. A tak samostatná čtyřverší mají v Mé abecedě i samohlásky Á, É, Í, Ó, Ú a dokonce i Ů. „Katolička Ája a žid Ábeles / hledají cestu do ráje“, což zní jistě a dobře jako přitakání dosažené konfesijní tolerancí, ale zase: nebyl by to Sýs, kdyby smlčel: „Bůh se směje ráj je odvolán / cesta zarúbaná je“. Obrat ráj je odvolán odkazuje k dnešku jazykově i situačně, citát z lidové písně cesta zarúbaná je dodává, že tomu tak bylo vlastně i v minulosti. Samohláska É, v pětiverší, z něhož zní léčivá lékořice stále známého hitu už půl století odolávajícího zubu času, která, a z toho roste Sýsova báseň, nevyléčí z lásky mezi Lédou a labuťákem, z lásky vzlétající navzdory nekompatibilní biologické druhové příslušnosti. Citoslovce údivu a obdivu Ó věnuje Sýs Písku („Ó Otavo ó Šrámkovo Orinoko / ó naběhlé Ratkinovo oko“), městu mládí svého, Šrámkova a nás, diváků Měsíce nad řekou, čtenářů Stříbrného větru i Píseckých věží a vížek, které v Mé abecedě připomínají na mnoha stranách – i tam, kde verše k Písku neukazují – Kolaříkovy ilustrace. Ú je Sýsovi (nejenom na úvod) úžas zázraku lásky a poezie, v nichž nadále žijí ti, co „už nejsou s námi“, v Ů tak trvá básníkova milovaná a jeho verši stále znovu připomínaná babička, kterou apostrofuje „tvůůůj Kája“ Sýs, pořád toužící se „u sta hromů“ vrátit domů. Konečně tvrdým dlouhým Ý si básník vyřizuje účty s těmi, co mu nemohli a dosud nemohou přijít na chuť a na jméno: „´Tak co básník Sýs / máš tvrdý y s čárkou? / Zaostals za Petrarkou´ / osel-Lukeš hýká.“ Teprve svou pozorností k dlouhým českým samohláskám Sýs dovršuje úsilí české poezie básnicky zmocnit se celé české abecedy včetně i mistry opomíjených háčků a čárek, které dávají slovům jiný význam a jiné možnosti: láska-laská, sumy a šumy…
Sýsova Má abeceda není však jen – až po (často vlastně zbytečně háčkované) Ě (vyděděných by se dalo psát také vyďeďených) – první úplná česká. I to by stačilo, abychom se jí, gnómicky uhrančivé, eufonicky mámivé i tam, kde rýmuje, i tam, kde rým třeba úplně vynechává, obdivovali. Navíc je však v nezvyklé míře osobní. Je to abeceda básníkovy lásky k životu a jeho poezii, i nenávisti a odporu k těm a k tomu, co život a poezii kazí, ohrožuje, ničí. Signalizuje to už úvodní A, ve skutečnosti Až: „Až tu maminko nebudeš / až z Písku odletí všichni ptáci / a Otava poteče jen pro legraci / přece tu zůstane stát věž.“ Dvě hlubiny básníkovy bezpečnosti, matka zosobňující rodinné zakořenění, a Písek básníkova mládí a zasvěcení do poezie. Zároveň však vědomí pomíjivosti všeho až na to, co odolá, na onu slavnou věž ze Šrámka, symbol mládí, milostné touhy a vzepětí. Jenže v cyklu veršů o abecedě je spojka Až též zkratkou A-Ž, alfa a omega; Alan Federer v šedesátých letech nazval svůj cyklus veršů inspirovaných abecedou (vyšel v Květech 1964) Az. V Sýsově podřadné spojce časové Až, kterou čtyřverší začíná, je už i poslední písmeno české abecedy, Ž, vědomí konce, smrti, čas, kdy sudička předoucí abecedu dospěla přes „iks ypsilon zet žet“, kdy už ani „nezbude na žoržet“, nepochybně černou hedvábnou tkaninu bohatšího pohřebního obřadu. A to vědomí se vrací připomínkou utíkajícího času (I), babiččiným povzdechem, že je jí na umření (K), osudem Rudolfa Hoffmanna, oběti holocaustu (R), až konečně v písmenu T „hustě tetovaná teta“ básníkovi splétá „slušivou osnovu“ a osudem tě vede „tolik tet / než stojíš smrti tête-à-tête“. Písek se pak vrací v písmenu C nejstarším českým mostem, který je „odolný jako kost“ (jedno z mála čtyřverší inspirovaných vizuální podobou písmene) a je pak apostrofován písmenem Ó a vzápětí připomenut písmenem P. V Mé abecedě je však také básníkův Kostelec i s řekou Orlicí (K), nejmenovaná Praha z listopadu 1989 (G: „Gusto, je tady husto…“, ale i Morava „zbloudilá ovečka“ M, zabloudilá do toho písmene ovečka tichá z Nezvalových Nápisů na hroby, a nejmenovaná šamikovická škola Nezvalova dětství (Nezval ve Škole z těchže Nápisů na hroby: „já točím kliku“, Sýs nyní v básni Kupecké počty: „čtyři točí třecí elektriku“). Na rozdíl od Moravy není Sýsova poezie žádná zbloudilá ovečka. K tomu, co na Letné 1989 „zaříkávači do genů generace hustí“, poznamenává: „A bude ještě hustěji / až se oklamané zástupy / do falešných mágů s gustem pustí.“ Písmeno W evokuje britský Wales, kam se dostal Sýs jako třináctiletý a kopec Snowdon nazval – snad na pohlednici babičce – „kopečkem zmrzliny za dvě pence na dlaň“. A jako vetkal do své Abecedy zážitkový a citový zeměpis svého života, do kanavy cyklu vepsal i svou paměť dějin a aluze tu na křížovky (O), tu na Starý zákon (U), tu na houslovou školu Ševčíkovu, tu na katastrofu Titaniku (N). Z těch dějin jsou to Lipany, a ne pod písmenem L, ale Í: „Ó vy lípy ó vy lípy / pod lipami bývávalo líp / Pak přišly Lipany / konec podobojích lip.“ Samozřejmě je v tom taky aluze na iluze Ve stínu lípy. Z dějin připomíná Má abeceda těžké časy („vyděděná města biblické dějepravy, Lipany, druhou světovou válku a Protektorát), z přítomnosti nelehký úděl osobní (B: Bez tebe tu nic nezbude / bez tebe kvete leda bez / Jez zpívá píseň dítěte / a k srdci se dere nebozez“) i mnohem těžší situace mnoha současníků: kromě zmíněných už bezdomovců třeba CH: „Zbavte chuďasy chomoutů / a žeňte chámy z chrámu k ďasu!“
Tak jako Nezval se ve své Abecedě v písmenu O už pár let po formulaci obecné teorie relativity podivil „Zas věčnost po Einsteinovi“, Sýs jmenuje hvězdu první velikosti dnešního poznání světa: „Nejsme Romové jsme Chromové / viďte Naume Chomsky!“ Zato pro takzvané celebrity, opečovávané ve fitcích i v médiích, má toliko pohrdání a předpověď F: „K fitnessu fičí tuleni / ve fešném fiží stuleni / Forte fortissimo fňukot fen… / vysoké fis fénu vyfoukne je ven.“ Sýs pozornost svých čtenářů možná i zkouší. Jinak by čevabčiči sotva nazval mrtvým masem „načančaném na špejli“ (to by sedělo snad víc na ražniči, ne?), ale když nazývá Čechy „broučky bez podvozku“, kteří jsou „k prahornímu korku přišpendlení červíčci“, jistě spoléhá na to, že se ví, jak obecně se nejslavnějšímu vozu automobilky VW říkalo brouk; Češi, radující se ze spojení škodovky s tou firmou, jsou stále broučci (jak si nevybavit politováníhodného pana Broučka Svatopluka Čecha) „bez podvozku“, tj. nemohou se hnout z postavení závislé chudé země.
Je až neuvěřitelné, co vše dokázal Sýs pojmout do své Abecedy. „Říci v pěti vteřinách, čeho neřekne jiný ani v minutě, a v těch pěti vteřinách ještě si zívnouti nebo zakotetovati se sousedkou! Proletět ve čtyřveršové sloce všech pět dílů světa a políbit ještě v tomto šíleném letu krajkový kapesník…,“ řekl Šalda na okraj Nezvalovy Menší růžové zahrady, ale vystihuje to i metodu Mé abecedy Karla Sýse. Šalda, který konstatoval, že „všecky výboje Nezvalovy obraznosti jsou podloženy sexuálně“, mohl by napsat totéž i o obraznosti Karla Sýse, který se pod písmenem Ř brání proti nařčení, že „slyší jen na říjení cecků“.
FXŠ spojoval Nezvalovu metodu s fanfarónským mládím devětsilského pokolení. Tím pozoruhodnější je, že umění říci podstatné v pěti vteřinách, čeho jiný nedokáže říci ani v minutě, je stále vlastní a možná pořád vlastnější autorovi Mé abecedy, ačkoli (I) „čas utíká tik tik tik“; bude to tím, že sám umí, co v čase tikajícího času radí čtenáři, „strůjci svého osudu“: „připojit nesmlouvavé tak tak tak.“
Nejdůležitější je právě to „nesmlouvavé“.