LUBOMÍR MAN
Slyším to, kam přijdu a kam se obrátím. Program ČT prý stojí za starou belu, je to ještě horší než za ředitelování komunisty Zelenky, a kdyby prý ČT neměla svůj poklad, což je archiv starších pořadů právě za Zelenky anebo ještě i před ním pořízený, dala by se prý ta bedna s klidným svědomím shodit buď z okna (platí pro oblasti severních Čech), nebo odvézt do sběrného dvora. Proslavený a blahořečený archiv ČT je prý jediná věc, na jehož kvalitu se můžete stoprocentně spolehnout, a též to jediné a bohužel i poslední, co nám z televizní a vlastně i filmové kultury do dnešních dnů zbylo. Jinak je to dřív netušený i nevídaný kapitalistický šunt, vhodný leda tak pro staré, co už nevidí ani neslyší, a stačí jim, že se před nimi cosi barevně míhá, či pro mentálně postižené mladé, kteří řičí radosti nad tím, že se jim ze zvukového aparátu přístroje naznačuje, kdy se mají smát a kdy mají naopak sedět potichu.
Řeknu vám, že jsem už v životě slyšel hodně pitomostí, ale tohle je snad ta největší ze všech. Protože archiv ČT vůbec není jediná věc, na kterou se coby ČT divák můžete spolehnout, protože ty věci jsou přece prokazatelně dvě. Tou druhou je spoleh, že to, co nám ČT nabízí po večerních zprávách a co tedy začíná ve 20 hodin a je v programech z taktických důvodů uváděno vždy jako „úspěšné“, nelze sledovat, pokud zrovna nechcete, aby vás trefila mrtvička nebo infarkt, nebo obojí dohromady. Protože tuhle dobu si ideologové z Kavčích hor vybrali k tomu, aby na nás ideově a to samozřejmě po havlisticku působili.
Přišli nějak na to, že ideologie vniká do člověka s co možná nejdlouhodobějším účinkem hlavně tehdy, je-li nesena na vlně uměleckého díla, v tomto případě televizní hry, inscenace, filmu či seriálu. A tak to do nás od osmé hodiny večerní skrze dramatické umění šijí, co to dá, a ve svém zápalu si nestačí všimnout (anebo i stačí, ale zas tak moc jim to nevadí), jak v oknech našich měst i vesnic, blikajících do té doby typickým modrozeleným světlem televizních obrazovek, začíná najednou světlo obrazovkové nahrazovat světlo obyčejné, žárovkové, případně i tma, z níž člověk tuší ozvuk nadávek, jaké ani v nejpustších nálevnách nezaslechne.
Je to veskrze nešťastná záležitost a dochází k ní vlastně vinou nedovzdělanosti. Protože kdyby si oni ideologové ČT vzali k ruce například seznam přednášek Josepha Goebbelse, našli by tam i tuhle, pronesenou před Říšskou filmovou komorou v r. 1937. A dověděli by se z ní – nyní ji budu citovat, že „podstatný znak účinnosti ideologie a propagandy (myslí se ve filmu a divadle – pozn. autora), spočívá všeobecně v tom, že nikdy nevystupuje jako chtěný jev. V okamžiku, kdy je propaganda záměrná, ztrácí účinek“.
Touto citací svoje pojednání uzavírám a ani v nejmenším si ovšem nedělám naději, že ideologický mumraj a kvas, který nás z Kavčích hor zaplavuje, třeba i jen o jediný decibel po mé poznámce ochabne. Natolik už své pappenheimské znám. A vím, že o cizí názory – byť od takového mistra na ovlivňování mas, jako byl Goebbels – ani v nejmenším nestojí. Oni mají svoje metody.
Ke škodě nás všech. I ke škodě těch, kterým snad má ideologické pinožení ČT přinést prospěch. Nemáte taky někdy tenhleten pocit, pane Schwarzenbergu?