JIŘÍ KNOPP

Když začaly létat za té sakramentské druhé světové války americké bombardéry i nad Protektorátem Čechy a Morava, začali příslušní magistrátní úředníci kontrolovat, zda se má každý občan kam schovat před hrozícím nebezpečím.

Jako protiletecký kryt většinou sloužily sklepy domů, ve kterých byl kbelík s vodou, truhla s pískem, lopata a krumpáč. V domě mého dědy sklep neexistoval a tak mu bylo nařízeno, že kryt musí urychleně vybudovat. Toto úřední nařízení doprovázel šťavnatými výrazy, které moje babička komentovala slovy: „Pamatuj se, otče, je tady to dítě.“

To dítě jsem byl já, který jsem měl v zásobě daleko horší výrazivo, ale s tím jsem se před dospělými nechlubil. Děda se rozhodl, že na kryt obětuje záhon ředkviček, petržele a mrkve. Úrodnou zahradnickou zeminu odkryl, vykopal hlubokou jámu, kterou přikryl několika zpuchřelými trámy a prkny, zasypal je tou úrodnou zeminou a vpravil do ní semena vhodné, zdravé zeleniny. Vchod rafinovaně zamaskoval bednami a košíky.

Děda mě tenkrát neseznamoval se svými strategickými zámysly, ale zřejmě se domníval, že bdělé oči amerických bombometčíků lehce odhalí zeleninové záhony a vyhnou se jim na úkor nějaké zbrojařské továrny nebo obydlí bohabojných občanů. Válka prostě chce svoje.

Situace se stala tak vážnou, že rozhlas začal podávat varovné zprávy typu: „Pozor, pozor, k našemu území se blíží nepřátelská eskadra bombardovacích letadel…“ Přesné znění hlášení jsem za těch sedmdesát let zapomněl. Jedno je jisté, že lidé si měli vzít připravený kufr s potřebnými věcmi a rychle zaujmout své místo v protileteckém krytu.

Po mnoha zbytečných varováních se v českých hlavách probudil švejkovský syndrom a tak se tato rozhlasová hlášení předělávala asi takto: „Achtung, Achtung, nad naším územím letí vepřová se zelím, ich wiederhole, bafni kufr, ať jsi dole.“ Promiňte mi tu nedokonalou němčinu, ale můj děda mi nakazoval, abych své znalosti tohoto nepřátelského jazyka udržoval pouze na známkách zaručujících postup do dalšího ročníku. Jednou jsem nešťastnou náhodou obdržel z němčiny jedničku a děda se mě rozčileně ptal, jestli jsem Čech nebo skopčák a křičel, že jsem skvrna jeho rodu. V tom dědově krytu nikdo z naší rodiny po celou válku nebyl ani hodinu, kromě mne, který si v něm se sousedovic Věruškou hrál na doktora a na mámu a tátu.

Jak tak šla poválečná léta za železnou oponou, všechno se vyvíjelo tak, že už žádné bomby z nebe – pardon z letadel – se sypat na naše území nikdy nebudou. Až teď poslední dobou se o válce opět hovoří a píše čím dál více. A vypadá to, že se nebude válčit pouze minami, plyny a noži, ale opět těmi prokletými bombami. A tak jsem si vzpomněl na svého dědu a pojal jsem úmysl vybudovat protiletecký úkryt na svém pozemečku v zahrádkové osadě s názvem Vpřed. Přece těch pár mrkví a cibulí mohu obětovat ve prospěch zachování našich životů! Bóže – v Kauflandu je zelenina za babku, ale život, sakra život máme přece pouze jeden!