LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Někdy si přivolám tu vzpomínku – srpnové odpoledne, do září coby kamínkem dohodil. Hřiště. Svět, kde se ještě dorozumíme. Durové tóny vylétají vysoko nad stromy, nepřehluší je ani občasné okřiknutí majitelů mollových. Pozdně letní slunce, udivený brouček, jehož lehounký vánek donesl až na houpačku, proteplený vzduch – vše modeluje podivuhodnou atmosféru. Snad se miminku do kočárku snese s lístkem odvanutým i první báseň…

Dnes se však do vzpomínky přikradl stín – kruh bezpečí se nebezpečně zúžil… Řízením osudu jsem tehdy pár dní střežila jeho hranice – Denisku a Davídka skoro nebylo třeba usměrňovat. Po chvíli tvořivých her mne onoho dne napadlo posunout se kousek dál od pulzujícího hřiště. Objev hustých keříků s pokladem uprostřed (lanko) Denisku inspiroval a houpačka byla dílem okamžiku. Nebylo divu, že jsme ji neviděli přicházet…

Z malinko syslí tvářičky nás sledovala živá očička, na nožkách ještě včerejší batolecí pel. „Jéje, holčička! Jak se jmenuješ ?“, zvolala jsem nepříliš chytře, zato, soudě podle žárlivých záblesků v očích mých svěřenců, až příliš nadšeně. „Anetka. My sem chodíme s Jarinem.“ Rázem byl Jarin v našich očích obr. „A kde máte kuchyni?“ Mou otázkou byl odstartován bleskový dialog. Já se ptala, Anetka ukazovala, a po pár vteřinách jsme bydleli v tři plus jedna. Jistě by došlo i na obsah skříní, kdyby se aktivně nezapojil Davídek – jen taktak jsem zabránila bleskovému použití čerstvě instalovaného záchodu. Zároveň odkudsi z hřiště přivolávala maminka svou cestovatelku. A Anetka váhavě, pomalým loudavým krokem odcházela.

Druhého dne opět – jako by z nebe spadla! Zabráni do hry na pískovišti děti stavěly dům se zahradou. I most přes potůček mi Davídek navrhl. Anetku, dnes vyšňořenou do puntíkatých šatiček, jsme zpozorovali až v okamžiku, kdy měla dokonale zmapovaný náš pískový svět. Po chvíli odvelena, loudala se od nás. S touž včerejší neochotou opouštěla svět, jenž jí aspoň chvilku zcela patřil, svět, v němž mohla, nikým neusměrňována, rozvíjet svou tvořivost.

Od té doby uplynulo tolik vody, a kruh bezpečí je stále užší a užší. Častěji myslím na děti, jež nepoznaly důvěrně známé království, na jejich rodiče, jimž nebude dopřáno prchavé štěstí pískových hradů. Jednou ten ovladač, kterým přepínáme na stále obludnější programy, nestihneme ani odhodit. Zmáčkne se jinde. Kam kráčíte, „mistři“ současné „kultury“? Slepí a hluší k hlasům zleva, originalitou a pamětí vskutku neoplýváte !

Dnes ukládám vzpomínku do zásuvky se značnou obavou. Ještě zahlédnu Anetčiny prstíky. Tři! „Dort bude tááákový!“ , a Anetka rozpřahuje ručičky… jen taktak je stačím zasunout…