JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

Já ctím člověka bratra v každém člověku

jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ

musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno,

aby člověk jeden pro celý svět účinkoval,

musí vždy začít od svého nejbližšího,

od své rodiny, od obce, od celé země,

a pak teprv přijde do všeobecného světa.

Málokdo z českých spisovatelů je tak spjat s představou českého domova jako Božena Němcová, dívčím jménem Barbora Panklová.

Je to tím pozoruhodnější, neboť se narodila ve Vídni 4. 2. 1820 v poloněmecké rodině; otec, sloužící u vévodkyně Kateřiny Zaháňské, byl Němec, matka Češka. Brzy po jejím narození se celá rodina přestěhovala do Ratibořic u České Skalice na panství své vrchnosti. Až do let dospívání se jí dostalo v rodině – s výjimkou její babičky, Magdaleny Novotné, rázovité Češky (nar. r. 1770 v Dobrušce – + 27. 1. 1841 ve Vídni), výchovy v jazyce německém a v duchu rakouského středostavovského, biedermeierem ovlivňovaného němčícího panstva a rakouské šlechty.

K národnímu uvědomění Němcové dospěla až za pobytu v Polné, po svém sňatku (1837) s Josefem Němcem, respicientem finanční stráže, Čechem, o patnáct let starším, než byla jeho manželka, člověkem rázným, v jednání příkrým, až drsným. Pokrokovým smýšlením se Němec se svou ženou plně shodoval; pro osobitost jejích uměleckých projevů však neměl valného pochopení, a tato necitlivost se lety ještě zvyšovala a vedla posléze – spolu s rozdílnými názory na výchovu dětí a způsob hospodaření – k naprostému vzájemnému odcizení.

Pobyt v Litomyšli (1838–1840) a pak v Polné (1840–1842) otevřel Němcové vstup do české obrozenské společnosti. Vliv tohoto obrozenského prostředí násobila četba českých knih a časopisů, již Boženě Němcové zprostředkovávali ušlechtilí regionální pracovníci.

Podněty české četby a buditelských jejích šiřitelů zintezivňovalo ve vědomí a fantazii dychtivé a budoucí spisovatelky ještě konkrétní prostředí, především pražské, chodské a pak ratibořické, později návštěvy Slovenska. Nikoli okrajovou úlohu sehrálo hlavní město Moravy – Brno a Českomoravské bratrstvo, iniciované Františkem Matoušem Klácelem (1818–1882)na základech osvícenství, utopického socialismu, myšlenkové tolerance a společenské solidarity. Klácel získal pro bratrstvo i manžele Němcovy. Členy Českomoravského bratrstva byli také I. J. Hanuš (1812–1869), filozof, postupně působící na univerzitě ve Lvově, v Olomouci a v Praze, Jan Helcelet (1812–1876), moravský lékař, politik a novinář; na univerzitě v Olomouci přednášel češtinu, později přešel na brněnskou techniku.

Ideový vliv Klácelův – přes mlhavost jeho teorií a abstraktnost jeho slohu, pokud jde o B. Němcovou, byl nesporný. Nelze však opomenout také podněty Helceletovy jako redaktora kalendáře Koleda, v němž pak uveřejňoval i četné spisovatelčiny práce.

Pro současnou kulturní orientaci u nás je příznačné, že v interpretaci osobnosti a díla Boženy Němcové se dosti výrazně zpochybňuje její zrození z české matky. Nutno ovšem přiznat význam a smysl genealogickému, rodopisnému studiu. Bylo prokázáno, že Terezie Panklová, rozená Novotná, se narodila už roku 1797 a nikoli roku 1805, jak se dlouho tvrdilo. Z toho se pak vyvozovalo, že svou nejstarší dceru porodila jako patnáctiletá. Domněnku, že otcem Barunky nebyl panský šolba, nýbrž kníže Klemens Wenzel Nepomuk Lothar Metternich (1773–1869), či hrabě Karl Clam Martinic (1792–1840) seriózní bádání neprokázalo, a rovněž ani hypotézu, že Barunčinou matkou byla sestra „paní kněžny“ Kateřiny Vilémíny Záháňské Dorothea Périgordová-Talleryandová (1793–1862).

Studium školních matrik a katalogů v České Skalici zvětšilo ještě sporné detaily a především zjištění, že Němcová docházela do školy pravděpodobně až roku 1826, a nikoli jako čtyřletá, od roku 1824. Není tedy třeba posunout datum Barunčina narození do roku 1817 nebo 1818 jako důsledek domýšlení údajů z českoskalické školní matriky. B. Němcová sama ve vlastnoručním autobiografickém náčrtku a pak i v dopise psaném synu Karlovi 5. 2. 1860, v den svých čtyřicátých narozenin, výslovně uvádí: „byl včera můj den narození. Je mi 40 let“.

Proč svatba Terezie Novotné a pana Panklase uskutečnila až 7. 8. 1820, vysvětlil prof. Josef Polákve své studii Tři kapitoly o Barunce (Praha, 1992). Připomněl, že Jan Pankl (1794–1850) se směl oženit až v 26 letech, ve věku, kdy přestal podléhat vojenským úřadům. Ve svých studiích prof. Josef Polák právem zdůrazňuje spisovatelčino sociální cítění, které se postupně měnilo v sociální uvědomění díky spisovatelčinu poznání protikladů života v zámku a podzámčí a v důsledku překonávání idealizovaného obrazu šlechty.

Je zkreslováním odkazu Boženy Němcové,jestliže se touha básnířčina po harmonické společnosti vykládá jako nekritická vstřícnost, až úslužnost vůči vrchnosti a mocným. Přesvědčivě to dokumentuje mj. dopis synu Karlovi dne 24. 7. 1856: „… jestli to hrabě a kněžna ví, co z toho? Dali nám a dají nám kdy něco? – A co oni mi mají co poroučet, jaktěživí mi nic dobrého neprokázali. Jestli otci čeho udělali, on si to musel trpce vysloužit, chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nezanechal ani krejcaru, na němž by lpěla nepoctivost; – a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčná.“ A jako naprosto účelové jeví se soudobé výklady smiřující Němcovou s rakouskou monarchií a jejím režimem, který svými policejními složkami založil neblahou tradici, vinoucí se – rozmanitými peripetiemi – až do současnosti.

Výmluvný v této souvislosti je dopis Němcové synu Karlovi z 23. 9. 1856: „… kdybys viděl a slyšel to, co já a táta jsme na té policii přehlídli, hochu, zbláznil by ses. – To je hrozný ústav; – a jak velmi snadno může se tam člověk dostat! Chraň se toho! – Já viděla ta vězení, viděla jsem i ty řetězy a ty nástroje k uzavření úst, když kdo křičí, metly a hole k mrskání, kamizoly k sepínání, by se nemohl hnout, – a co vše. – O bože, to je humanita, v devatenáctém století! To člověk ztrne!“

Ne náhodou se proto Němcová – při jiné příležitosti (v dopisu J. Helceletovi 17. 12. 1851) – vyjádřila: „Já kdybych měla volit – tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let – anebo ještě později – neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“

Zlomena bídou a nemocí zemřela Božena Němcová v Praze 21. ledna 1862.