VLADIMÍR STIBOR

Mám rád vůni novin, byť jsou staré přes čtyři sta let. První vyšly v roce 1605 ve staré dobré Anglii, pak se dostaly až k nám, do zapadlých trafik i nejrůznějších krámků.

Vzpomínám si, jak jsem tenkrát v době svého mládí jako jedenáctiletý kluk, když o víkendu nejezdívala pošta, rozvážel na kole plnou brašnu sobotních novin od Bratřejova až po Radešice, dokonce až do chaloupky, kde se tehdy točila slavná komedie Na samotě u lesa.

I v posledních letech mají klasické noviny, jež rozhodně nejsou pouze cárem papíru, celou řadu neocenitelných předností, které e-noviny nemohou nikdy nahradit. Novinami se báječně čistí okna, aniž by po nich zůstala jediná šmouha. Moje babička do nich nečekaným návštěvám balila vajíčka na cestu, obaly z papíru tehdy ještě neexistovaly a vaječná skořápka bývala křehká i v minulých dobách. Noviny nechutnají molům ve skříni, ba přímo je i nesnášejí, a tím se kabátům i šatům vždycky uleví. Noviny jsou mnohem lepší než podpalovač Pepo, když je nutné zatopit v kotli nebo i v obyčejných kamínkách. Jen nevím, zda je nepožívají i nejrůznější žháři, když chtějí založit pořádný fajrák.

Sice noviny jsou už druhý den po vydání notně staré, malinkou žloutnou, ale jsou-li čerstvé, chutnají k ranní kávě víc než báječně. Dokonce se s nimi nechají vysoušet mokré boty. S elektronickými novinami to není možné, i kdyby se nejeden čtenář rozkrájel. Dodnes platí: Tabletem boty nevycpeš.

Abych nezapomněl: Také se nechají číst.