VÁCLAV PELCMAN

Bylo by zajímavé zjistit, proč nakladatelé stále znovu vydávají některá literární díla, přestože jimi musí být trh nasycen! Tato otázka mne napadla v souvislosti s posledním vydáním knihy OBRAZ DORIANA GRAYE Oskara Wildea, kterou vydalo v roce 2013 nakladatelství Dobrovský s.r.o. (187 str.). Nemám úplný přehled o všech edicích tohoto románu v češtině, ale i stručný výčet vydání (1964, 1971, 1999, 2005) je již nápadný, protože toto zvláštní dílo nemá snad tak široký okruh čtenářů!?

Text je uveden v upraveném překladu podle vydání Akademického knihkupectví Bedřicha Bočánka z roku 1915. Nakladatel chtěl ušetřit náklady za překlad, nebo objevil ve sto let starém překladu něco výjimečného? Protože všechna dřívější vydání vycházejí z překladu Jiřího Zdeňka Nováka, nemůže v tomto příkladě jít o „bojkot“ překladatele socialistické éry (jak tomu občas bývá). Dalším důvodem může být i skutečnost, že od narození autora uplynulo 160 let. Kniha byla poprvé vydána v roce 1891, kdy bylo autorovi 37 let.

To, že osobnost O. Wilda zůstává stále ve středu pozornosti, svědčí mimo jiné i vydání knihy Petra Ackroyda (*1949) Fiktivní deník Oscara Wildea (česky v překladu Evy Veselé, Orsini, 2006).

Bylo by příslovečným nošením dříví do lesa, kdybych chtěl popisovat obsah knihy. Bylo toho napsáno více než dost, ale přesto se pokusím oživit některé myšlenky autora. Již Wildeova Předmluva obsahuje tolik autorových axiomů, o kterých by se dalo rozsáhle diskutovat a je nutno je považovat za vlastní autorovy názory, zatímco u různých tvrzení, vkládaných do úst postavám románu, tomu tak nemusí nutně být. Autor žijící a tvořící na přelomu 19. a 20. století bezesporu byl velmi sečtělý, což ve svém románě v celé šíři předestírá. Tato skutečnost, vzhledem k tehdejším omezeným prostředkům sdělování informací, musela být pro tehdejší čtenáře udivující, a i dnes, v záplavě povrchních textů, je imponující.

Hned na začátku knihy se zabývá vztahem mezi tvarem obličeje a inteligencí: „Inteligence je sama sebou jakýmsi přepětím a porušuje soulad obličeje… Podívejme se jenom na naše velké učence. Jak šeredně vyhlížejí! Vyjímaje ovšem duchovní hodnostáře. Ale ti vůbec nemyslí. Biskup mluví v osmdesáti letech totéž, čemu se naučil v osmnácti, a proto je vždy příjemným zjevem.“ „Znal jsem umělce, kteří okouzlovali svojí osobností, ale byli přitom špatnými umělci. Dobří umělci dají ze sebe vše svému umění, ale nejsou zajímavé osobnosti.“

Zde bych se trochu pokusil o posouzení samotného autora touto metodou! Podle současníků, a také na příklad jeho životopisce P. Ackroyda, byl Wilde zajímavý a okouzlující, ve společnosti oblíbený muž. Já myslím, že byl přesto i dobrým umělcem, ale jestli také dobrým člověkem, v tom se už budou názory asi lišit (homosexualita, drogy, hazard).

V současném světě by se rozhodně způsobem svého života neztratil, možná by i vynikal! Udivit rozsáhlostí svých znalostí ze všech oborů lidské činnosti by v době internetu to už tak snadné neměl.