JAROSLAV VÁŇA

„Haló, sousede, nezajdeme si na jedno?“ oslovil mne Honza, který se právě vrátil z důchodcovské roboty na přilepšenou.

„Jistě, dej se do pořádku a já na tebe za deset minut zazvoním,“ odpověděl jsem docela rád, protože jsem ho respektoval, hlavně pro společnou oblibu levicové politiky a neobvykle překvapující sečtělost Haló novin, ze kterých si některé články vystřihoval.

Zvoním, otevřela manželka a hned spustila: „U sousedů, na to já nejsem zvyklá.“ Honza se právě obouval a lakonicky prohodil: „Tak si zvykej.“

„Víte, sousedko,“ neodpustil jsem si. „Kdysi jsem znal jednoho malíře, jmenoval se Josef Jíra, a ten mi vyprávěl, že se ho ptala jeho téměř devadesátiletá maminka, zda ještě chodí s chlapama na pivo.“

„To víš, že chodím, proč bych měl přestat právě na stará kolena?“

„Dobře děláš, synku, každý chlap si má občas zajít na pivo.“

„A o čem se tam bavíte?“

„O politice, ženské nás už nezajímají.“

„Těm vašim pocitům, sousedko, se říká malý rodinný fašismus. Nedávno jsem o tom četl na internetu a mám dojem, že takové jednání je dokonce trestuhodné. Promiň, Honzo, řekl jsem již cestou, pokud budeš chtít příště na pivo, zazvoň ty na mne a neboj se, moje žena by se takto nikdy nechovala. Já už se budu té tvé bát navždy.“

Celou prostou hodinku, kdy jsme dopíjeli své maximum, dvě malá piva, byl Honza neobvykle zamlklý. Styděl se a omlouval. Trochu neobratně, protože v takových situacích se jen těžko hledají vhodná slova.

Od té doby jsem na něj nezvonil a on se též již dlouho neozývá. No, jsem zvědavý, jestli je chlap a jestli se ženskému elementu opět nepodařilo rozbít mužné vztahy.

Ani ne za týden jsem telefonoval jednomu z našich regionálních poslanců.

„Nezajdeme si na pivo? Potřeboval bych s tebou prohovořit kandidátku do městského zastupitelstva.“

„Nejde to, je u nás vnučka Radunka.“

„A nepohlídala by ji na hodinku manželka?“ dovolil jsem si navrhnout snadné řešení. Ozvěnou bylo oboustranně trapné mlčení. Vysvobodil jsem ho a navrhnul mu, ať zavolá, až bude mít čas. Nezavolal. Po týdnu jsem volal zase já. „Nejde to, má přijít Tonda, jdeme pomáhat Janě na zahradu.“ Termín odevzdání kandidátek se blížil, nevolal jsem již, zajdu k nim domů, rozhodl jsem se. Šel jsem koupit právě došlý burčák a vydal se na cestu. Potkal jsem známého, Bohouška, ten okamžitě uhodnul, kam mířím.

„Jsou doma, svítí se v kuchyni,“ oznamoval vstřícně.

Zvoním jednou, dvakrát, třikrát a dost, říkám si. Telefon u vchodu mlčel

Na pivo již nikoho nezvu a poslance, kterého jsem chtěl kroužkovat, nechám tam, kde je. Podle mého názoru na nevolitelném místě.

Co na to říct? Tak zanikají předčasně stárnoucí kamarádi důchodci, kteří jsou o deset let mladší než já. Mám být na sebe hrdý? To asi ne, každý stárne podle svých představ. Jdu k počítači a raději přepisuji básně, které jsem si jen tak, zatím nezávazně, poznamenal na čtvrtku papíru. Jsou staré svou formou, líbí se mi to a nevadí. Neměl bych se nad stárnutím obecně více zamyslet?