VÁCLAV HRABĚ
Alba minor
Kdybych měl dospat všechny svoje nedospánky
už bych se asi neprobudil Ale představa
Lombardského paláce zapadajícího
za Tvojí hlavou stojí za to Tak tedy
znovu se učit nazpaměť jedno telefonní číslo
znovu šedesát cigaret denně
znovu denně dva rumy pro Pánaboha
aby to dobře dopadlo a znovu každodenně
stejný strach že se dá k abstinentům
a každodenně stejný úlek za svítání:
„Prosím vás strážmistře nemohli by ti ptáci
na chvíli přestat hulákat?
Můj miláček je vochraptělej láskou
a já mu nerozumím
vlastního slova.“
Blues na památku Vladimíra Majakovského
Večer Dole pode mnou
zářila Praha Bylo mi úzko
z tolika světel Tak jsem se díval na oblohu jestli nebude padat
aspoň jediná hvězda
pošetilá zbytečná plavá a nahá
Když v tom jsem ze tmy uslyšel hrát blues
na památku velkého sebevraha
Začal to klavír
Hluboko v basech
blouznilo v horečce zelené moře
a pak jsem zaslech trubku
jak chraptí horce a choře
Krásná
absolutně nerozumná a nerentabilní hudba
Hudba bez naděje
na honorář
Slyšíte Hudba
Jako teplý vítr
nad tělem vojáka padlého ve zbytečné válce
Jako rosa co mu padá na hlavu
zatímco světélkují v dálce
velrybí oči
přístavů
Slyšíte Zpocené prsty
začínají
chorus o zakouřených sálech o bílých prašných cestách
o létech heroinu a smutku
o létech hladu vyhazovů naděje
o dívce z Alabamy o dětech z Little Rocku
Trubka hraje vysokým tónem jiskří
závějevteřin dnů a roků
Teď pauza než začne basa
Jen malá chvíle tak akorát
na jeden tulipán
naklánějící se ke mně
Je slyšet
nadechnutí trumpetisty a swingující rytmus otáčející se země
To dělá ta trubka
a krev
a pot
Zlaté trumpety v nebi nad Jerichem
To je blues
Pierot
Do prachu cesty přitisk se rozstříleným břichem
Kdoví v kterém to bylo roce
To je blues
Snad se to dozvíš v příští sloce
Několik Múz na Střeleckém ostrově
nabízí talent režisérům
Gruzínský koňak
Chinin a idioti - odporné sérum
proti žití
Holky moje krásný!
s hnědejma očima Namalovaný Rusovlasý
Takhle to za krk chytí
a zmáčkne
a strhne
hlavu dozadu…
Co já vám mohu vyčítat?
Já taky málokdy
prosím o radu
A stejně byste mě neslyšely
neboť zatímco baleťáci unylí a útlobocí
mrkají na mne a zvou mě k stolu
z magnetofonu letí
„Líbej… Darling Dnešní noci“
v dvanácti taktech
rokenrolu
To není život To není
džez
Život to jsou pekařská auta v ranní mlze
a ruce odřené a unavené
bez nároků na slávu bez nafoukaných řečí
A džez
je doktor který léčí
smutek a strach a jiné řezné rány
horkým železem lihem a solí
To je ta trubka
která ve tmě zajíkavě vypráví:
Bylo to v den kdy v Arles sváželi z polí
Vincent van Gogh pořezaný sluncem
z kavárny vyběh
celý krvavý
a zastavil se na malou chvíli
Počítal
kolik mu zbývá přátel a kolik let
Významné úsměvy „Vidíte? Je potrhlej Šílí“
Ta chvíle stačila
zhoupnul se svět
Je to vždycky taková malá chvíle
Tak akorát
na jeden tulipán
Takové sólo ve vytřískané hospodě o čtvrté k ránu
Sólo pro život
obehraný ze všech stran
Takové sólo za poslední šesták
Jen malá chvíle - na jeden tulipán
Smutný gladiátor šel po Něvském a naposled ho urazil měšťák
Všichni přátelé měli v tu chvíli něco na práci
Bylo to v dubnu Po nábřeží se točil vítr jako štěstí
S nelidskou upřímností
koktaly svoji soustrast ubrečené dlažební kostky
Ten den šel naposled po bulváru v dešti
Vladimír Majakovskij
Bourrée D-dur
Na Střeleckém ostrově hnije listí v barvách Leonardova
stáří Tranzistor chválí
sýry a rodinné pojištění
Několik básníků
trpělivě vyšťourává z omoklé dlažby
jambickou pikantérii na osm slabik
Mezitím za devaterou řekou
metafor za devaterými horami
akcí zodpovědně
připravených a zodpovědně prováděných
vstává nezodpovědné
štěstí Oblečeno
velmi neurčitě schází k umouněné
vystydlé řece pohazujíc si dvěma
červenozelenými melouny
tak něžně a smutně jako jistá královna
hlavou svého popraveného milence
A čas
pokřtěný tentokrát
jménem Říjen
čeká v prázdné ulici na vyvěšení
výsledků Sportky
neboť je neděle
Na podzim 1964 jsme v noci v Jánské ulici před domem Václava Hraběte narazili na mrtvého, pravděpodobně zavražděného, člověka. Po tomto šoku jsme v kuchyni, kde Václav žil, debatovali o životě a smrti. Najednou vzal Václav papír a napsal tuto skicu.
Jako v tématu fugy je obsažen
Jako v tématu fugy je obsažen
nástup třetího hlasu
a tím tedy i potlesk
a nával u šaten
nutí mě chvění tvých zubů
na mých ústech myslet
na konec milování
Zdá se to morbidní?
Ale vždyť i ve šmouhách soumraku
nad slaďáckou siluetou Hradčan
vidím popelavé ráno
s fanfárou pekařských aut
a někde na refýži snad i koně
ohniváka s modrýma očima
Po špičkách couvaje
Po špičkách couvaje
vytáčel jsem se z lásky
jako poslední cigarety hubený kouř
k nebi které zatím nezná
a uprostřed Velkopřevorského náměstí
rozplakal mi vlasy sníh
A mně se zdál ten sen jak jsem se skamarádil
s Botticellim který sem přijel s Čedokem
a chodili jsme spolu na drštkovou
do jednoho kostela v podolským přístavu
kde kvetly moruše a obsluhovali
samí švarní husarští důstojníci
a jednou jsme se tam opili pivem
a objímali jsme se a tykali jsme si
a všechny krásný bonový holky
nás měly za buzeranty
a Sandro mi pak vyprávěl
co měl s tou bleďoučkou florentskou slečnou
jenomže než došlo k tomu nejlepšímu
tak jsem se vzbudil
sníh tál do černohněda
a Vánoce byly na krku
Ať je můj verš jak drzá hudba
na pohřbu kšeftařů
Ať verše provokují jako šarlat býka
ty kteří dávno už jsou vlastně v hrobě
a přesto stále jako dýka
vrážejí svůj vztek do zad době
Říkají o nás že jsme příliš drzí
a že nás život ještě naučí
Doufají tajně že zapletem se brzy
do peněz aut a teplých papučí
Blues pro bláznivou holku
Pánové
věčně skeptičtí a přezíraví
kteří své smutky vážete do kytek
a znáte už život nazpaměť
jako verše svých kultivovaných přátel
upozorňuji vás
tohleto není přípitek
na vaše zdraví
Pasáci poezie
Koštéři metafor
To není pro vás
to co tu dávám do placu
To pro skutečné lidi které jsem poznal
budu teď chvíli dělat paňácu
Toto jsou verše pro dělníka Petra
který mne naučil dělat s lopatou
a dělit se o chleba a cigarety
Pro dědu - socana
ani v smrti nebyl bohabojný
Na památku mé tety
která sedm let od rána do rána
čekala
až se ten její vrátí z vojny
Pro muže z Ukrajiny který prohlásil že války už nemusejí být
Pro jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil hrát jazz
toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid
Pro betonáře Albertýna Vidím ho jako dnes
říká: „Nikdy nespi s holkou, kterou nemáš rád“
Pro mistra z rybárny - poznal Paříž
Josephinu Bakerovou
a hlad
Pro Miles Davise pro ten večer kdy jsem poprvé uslyšel
trubku plnou vzlyků
Pro prodavače červených a žlutých limonád
v kiosku na Perštýně
Pro krásnou ženu která strávila své mládí v Ravensbrücku
pro její předčasné vrásky
Pro jednoho malíře jeho šašky a krasojezdkyně v černém flóru
Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky
Pro slepého kamelota „Večerní Prahy“ v pasáži Světozoru
Pro holky tančící charleston ve sklepě na Národní třídě
Pro párkaře Karla pro jeho ruku hnijící někde u Madridu
Pro Modiglianiho a Parkera - oba umřeli v bídě
Pro vousatého Fidela který řekl: „Demokracie - to je rozdat zbraně lidu“
Pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května tisíc devět set čtyřicet pět
pro dívku s plavým copem které se nevrátí z takové dálky
Pro všechny kdo ve svých rukou nesou
tento krásný ztřeštěný
a jediný
svět
a pomáhají mu kupředu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů
přes všechny strejčkovské demokracie
mory
a války
Infekce
Spadl jsem ze skály porostlé arnikou a teď ležím
hlavu v trávě
kůži mám plnou oděrek podlitin
suchého listí a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
všechny kapacity světa nade mnou
pokývaly hlavami a odešly
Vrchní sestra přináší do pokoje
cigarety pomeranč a třináct reprodukcí Botticelliho
Posilněte se
večer vás budou operovat
vezmou vám srdce
máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám na Prahu
rackové čvachtavý sníh Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení lampionový průvod pamatuješ?
Moje postel smontovaná umně
z dobrých výroků a přesvědčení
moudrých dávno slavných lidí
se poznenáhlu proměňuje
v drkotavou tramvaj jedoucí na Spořilov
V ústech mám sucho
a tvé vlasy
Je to smutné možná
i směšné
ale umřu jim asi pod nožem
protože jenom ty
máš krev mé skupiny
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými
čerstvě vyvařenými nástroji
a ani nebudu vědět žes přišla
ne nemusíš se na mne dívat
vím že mě nemáš ráda
ale já tě mám hluboko pod kůží
rozpuštěnou
s bacily tetanu
s kouřem
a vůní arniky
a starými šlágry
které už nikdo nepamatuje
Krátká báseň o Praze
Hořící obručí proskakují cvičení psi
mých myšlenek
Na Karlově mostě se nudí barokní legionáři
a voda pod jezem
zpocená s pěnou v ústech utíká pryč
a vrací se
zpátky
jako zelené obilí když je vítr
Voda se vrací
vrací se hoře lásky hozené do světa jako bumerang
Ale můj sen z noci na dnešek už se mi nevrátí
a nikdy už neuslyším hrát Internacionálu
tak jako na pohřbu
básníka který ji v každé řádce transponoval
do neobvyklých tónin
Bude se opakovat
léto a zima
křik holubů
a smutek milenců
vrátí se jako ozvěna jak zvony z Říma i naše životy
Ten můj sen už se nevrátí
Internacionála na hrobě básníka
Vrátí se
život voda pod jezem
Nemohu spát
Nemohu spát
Mám v hlavě tramvaje které vykolejily
a nemají kam jezdit
a herce které vypískali
Myslí si že jim pomohu
a já nemám sílu
abych je roztlačil anebo je seznámil
se svým přítelem
režisérem
A přece to někdy člověk dovede
krást před očima
dopravních strážníků
ulici vlhkou deštěm
doma si ji schovat pod postel
nebo se natáhnout rukama
do mraků
udělat z nich červenou kytku
a dát ji každému kdo se smutně dívá
z nábřeží do řeky
Ospalé něžnosti
Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí
a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin
A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař v pohádkách kde spí se stovky let a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Ty
To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice
Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu“
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Händla
slyšíš
„Vodní hudba“
napudrované růže
v téhle zimě to je ale nerozum že?
Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem
Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích
Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
„Podolí není Montmartre“ upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem
Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne že máš oči
jako tabák
Už bude svítat
V očích luceren se leskne
vůně durmanu
a tvoje dlaně svěží
jak vítr po ránu
se modlí s mými tu nejkrásnější
súru z koránu
Jen ještě jeden polibek A potom
Na tvém střevíčku
přepluji spoustu oceánů
A třeba objevím
nějakou novou neznámou Ameriku
Jenom pro tebe
Může se stát že zemřu
mezi lovci lebek
a až ti pošlou mou vysušenou zmenšenou hlavu
prodáš ji v bazaru
protože nebudu k poznání
Anebo se mi nepodaří sehnat
ani jednoho lodníka
a já ze vzteku propiju
tvůj střevíček v nějaké lisabonské hospodě
Mohu být souzen
Pro kacířství
Protože všichni rozumní lidé ví že Amerika
je jen jedna a ta už byla objevena
a možná i ty se přijdeš podívat
jak upalují blázna
Ale také je docela možné
že se mi to povede
a jednoho dne ti přivezu
ozdoby z peří tabák a gumové barevné míčky
ze země
kterou jsem objevil
Variace na renesanční téma
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti oknem do vězení
květiny sypou ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
Zavři oči
Zavři oči
Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
Beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat
Ticho večera
provokuje
labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse
Zavři oči
V berlínské hospodě se rouhá jednonohý
Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga s podřezanými žilami
a vypasení básníci předvídají konec lidské komedie
Zavři oči! Zavři oči…
Za chvíli umlknou
zvony trombóny tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy s ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu v kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří
upálit nebo ukřižovat
Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů
Zavři oči a bude to všechno jako na počátku světa!