nasprejovaná na stěně nádraží v Háji ve Slezsku

Jako černé labutě

žijeme svůj život!

Plaveme s proudem

a neochvějně čelíme lžím!

Výkřiky se ozývají tmou,

když hrajeme tuto hru

bez pravidel.

proto vyslyš můj hlas,

jenž se nese prázdnem.

Naše životy pohasínají stejně rychle

jako ty svíčky na náhrobcích!

Tak plavej,

plavej tak jak by život byl hon!

Životem nás pohání černá muž

na vybledlém koni,

hraje s námi hru.

Proto buď její vyzyvatel,

dokaž, že tu hru vyhraješ!

Pod hejny neomylných ptáků

snažíme se rozptýlit naše touhy.

Mráz zbavil vše do bezbarví.

Jsme jen popel pouhý,

který odklepals ze své cigarety,

na dně popelníků

zračí se zbytky šedošedých výkřiků,

které dávno nemají slov.

Celý život je jen honba za něčím

jeden velký lov

iluzí a ideálů.

A MY?!

Jako trosečníci v moři času

topíme se v málu

propadajíc se do bezcílna

každého nádechu.

Nechce se nám cítit bolest,

jsme uvázli ve spěchu za něčím.

Jednou přijde čas,

kdy se vykřičím do širého nekonečna.

JEDNOU!

A TA CHVÍLE BUDE VĚČNÁ!