IVANA BLAHUTOVÁ

Dokončení z minulého čísla

 Červený smích neboli Budoucnost

V r. 1904, napsal ruský spisovatel Leonid Andrejev (1871–1919) novelku s názvem Červený smích (Krasnyj smech). Toto vizionářské dílo vytvořil v krizové atmosféře rusko-japonské války (1904–1905), a ačkoli tehdejší válečné utrpení nezažil na vlastní kůži, zachytil je se sugestivní naléhavostí, varovností a nadčasovostí. Červený smích je geniální uměleckou anticipací, je naplněným literárním proroctvím tragiky celého 20. i počátku 21. století. Andrejevův expresionistický a symbolický obraz historicky a místně neurčené, děsivě iracionální, zvěrsky surové a donekonečna se stupňující války musíme s postupující dobou číst jako realistickou zprávu o stále se vracející apokalypse – o 1. světové válce, jež propukla přesně o deset let později, poté o občanské válce v Rusku… a následně o všech vojnách všude na zeměkouli, o 2. světové válce i lokálních konfliktech, o dnešní válce „proti terorismu“, i o té občanské na jihovýchodě Ukrajiny.

Červený smích se mi při pohledu na dnešní nemocný svět vrací na mysl nejčastěji a nejbolestněji. Jeho symboličnost je burcující a absolutní:

„…to byli naši. Uprostřed toho divného zmatku, který v posledních měsících pronásledoval obě armády – naši i nepřátelskou – a rušil všechny rozkazy a plány, jsme byli přesvědčeni, že na nás útočí nepřítel. Už bylo všechno připraveno k útoku, když někdo z nás dalekohledem rozeznal naše uniformy, a po deseti minutách se ta domněnka proměnila v klidnou a šťastnou jistotu: byli to naši. Také oni nás zřejmě poznali. Mířili k nám naprosto klidně. Vycítili jsme z toho mírného pohybu jejich štěstí nad nečekaným setkáním.

A když začali střílet, nemohli jsme ještě nějakou dobu pochopit, co to znamená, a stále jsme se usmívali v tom krupobití šrapnelů a střel, které se na nás sesypalo a rázem vyrvalo z našich řad stovky lidí. Někdo vykřikl, že to je omyl, a my všichni – na to se spolehlivě pamatuji – my všichni poznali, že to jsou nepřátelé, a okamžitě jsme odpověděli palbou. Asi za nějakých patnáct minut poté, co vypukla ta podivná bitva, mi šrapnel utrhl obě nohy a já se vzpamatoval až v lazaretu po amputaci.“ (Překlad Zdeňka Psůtková.)

Z Andrejevova příběhu o válečném běsnění a zešílevším lidstvu není jasné, zda lidstvo zešílelo z války, či naopak zda válčí, protože je šílené. Akcentována je mytická síla masové psychologické mašinerie, která rostoucím tempem a z nepochopitelných důvodů nezvratně mění normální jedince v krvežíznivé, animálně redukované členy pudově vraždícího stáda.

Autor představuje válku (Válku, jak měl znít původní titul) jako všemocný živel, jako Zkázu přicházející zpoza hranic všeho lidského, a proto z člověčího hlediska nevysvětlitelnou. Je to chtonická moc, nikoli však ve významu úzce podsvětním, nýbrž ve smyslu „nad světem“ a „proti světu“: moc, která racionálně uspořádanou civilizaci z neznámých důvodů uvrhává do iracionální sebelikvidace; moc, která sice vypadá jako čistě přírodní živel, leč ve své podstatě musí být nadána nějakým bestiálním ratiem – musí mít svůj ničivý plán, svůj program genocidy, jejž neoblomně uskutečňuje, proměňujíc každého člověka v oběť a vraha zároveň.

Nabízí se asociace se slavnou hororovou povídkou Edgara Allana Poea Maska červené smrti, ale navzdory vší efektnosti se za Poeovou symbolickou Maskou skrývá vyšší moc lidstvu dobře známá: morová nákaza; obecněji pak smrt, která nakonec dostihne každého z nás. Andrejevův Červený smích však představuje Moc sui generis, Moc absolutně nepochopitelnou, a tudíž neporazitelnou. Paradoxně se obraz Červeného smíchu jako rudého šklebu kosícího svět mnohem více podobá strašidelnému zubení kočky Šklíby z pohádkové knížky Lewise Carolla. Kočičímu úsměvu visícímu ve vzduchu i poté, co Šklíba zmizí.

V Andrejevově novele je okrajově, nicméně opakovaně a dostatečně důrazně naznačena rovněž ničivá úloha tisku při šíření válečného šílenství. Ani v tom se autor nemýlil:

„A noviny den co den žádají nová vojska a novou krev, a já tomu všemu stále méně rozumím. Včera jsem četl jeden velmi podezřelý článek, kde se tvrdilo, že se mezi lidmi pohybuje mnoho špiónů a zrádců, že musíme být opatrní a pozorní a že hněv národa sám najde viníky. Jaké viníky? Čím se provinili? Když jsem se vracel tramvají z nádraží, zaslechl jsem divný rozhovor – zřejmě na toto téma.

Každého mají oběsit bez soudu, říkal jeden muž a pátravě se rozhlížel po ostatních, i po mně. Každý zrádce patří na šibenici.

Bez slitování, souhlasil druhý. Už je litovali dost dlouho.

Vyskočil jsem z vozu. Jakási krvavá mlha zastírá zemi a zakaluje lidem zrak, a já vskutku začínám věřit, že nadchází chvíle světové katastrofy. Červený smích, který viděl můj bratr. Odtud, z těch rzivých krvavých polí jde šílenství a já cítím ve vzduchu jeho studený dech.“ (Překlad Zdeňka Psůtková.)

V Červeném smíchu nechává Andrejev své postavy, především dva vypravěče (bratry), čelit nejprve hrůzám na frontě a potom v zázemí, kam se přenáší běsnění jako nějaká pandemie, takže se rychle stírá rozdíl mezi bitevním polem a civilním týlem a všichni zabíjejí všechny. – Jak jasnozřivá předpověď budoucnosti, vyslovená na samém počátku 20. století! Oba vypravěči si sice uchovávají – na rozdíl od choromyslností nakažených davů – schopnost kritického distancování, avšak o to strašlivější je jejich bezmocnost cokoli změnit na probíhajících masakrech, či alespoň uniknout někam do bezpečí. Žádný únik není možný, žádné bezpečí už nikde neexistuje! Zůstává pouze hrstka osamělých jedinců – živých i mrtvých příslušníků jedné rodiny, kteří se z okna svého domu dívají na vršící se mrtvá těla a neodvratně přicházející smrtonosný Červený smích. – V této souvislosti nelze nepřipomenout obdobná témata a motivy u Karla Čapka (Bílá nemoc, Matka), reagující na podobně vyhrocenou dobovou situaci.

Přestože novela má jako hlavní postavy postupně dva vypravěče, opravdovou a jedinou hlavní postavou je Válka. Válka zosobněná symbolem Červeného smíchu – zlého božstva nepocházejícího z člověčí dimenze. Zeitgeist přelomu 19. a 20. století se tak spojil s Andrejevovým jedinečným uměleckým vhledem: autor vytvořil negativní, pesimistický obraz společnosti jako individuu odcizeného a nesmyslně (sebe)trestajícího kolektivního stroje, čímž bezprostředně předešel např. Franze Kafku či Jevgenije Zamjatina, jakož svým způsobem předešel i poříjnovou ruskou (sovětskou) literaturu usilující o zachycení kolektivního revolučního hrdiny, tentokrát s pozitivním a optimistickým znaménkem (Vladimir Majakovskij, Alexandr Malyškin, Alexandr Serafimovič…). Pokud bych chtěla dovádět tuto vývojovou tendenci dále, nutně bych došla k autorům jako Aldous Huxley, již zmíněný George Orwell, Ray Bradbury, nemluvě o lavině současných literárních, a především filmových antiutopií v žánru sci-fi, hororu, fantasy…

Zatímco v dystopiích jmenovaných i nejmenovaných tvůrců je nestvůrná racionalita odcizeného společenského organismu nakonec vždycky lidsky dešifrovatelná a příčiny a způsoby jejího fungování jsou lidsky (individuálně či skupinově) motivované, u Andrejevova Červeného smíchu tomu tak není. Právě nahrazení racionálního hybatele dějů hybatelem iracionálním však spojuje Andrejeva paradoxně ještě pevněji s naším stoletím než s tím předchozím. Už nikoli Bůh, Ďábel, Idea, přírodní živel, touha po moci a majetku, vládnoucí Řád či Pán, vzpoura porobených či spiknutí zloduchů, příp. útok mimozemšťanů…, už nikoli zamaskovaný Velký Bratr, nýbrž cosi Nepochopitelného a Neovlivnitelného záměrně a bezdůvodně uvrhává lidskou společnost do sebevražedné katastrofy. Dějiny civilizace končí ve slepé uličce masového šílenství – v krvavém a absolutním triumfu Červeného smíchu. Chaos definitivně porazil Řád. – A přece! A přece tušíme, že Červený smích musí (!) mít svůj plán, musí (!) mít svůj rozumný důvod (!). Vždyť proč by se nám jinak tak sadisticky vysmíval?! Červený smích je nejenom symbolem, je metasymbolem – symbolem symbolu.

Musím srovnat Andrejevovo pojetí nepřátelské a skryté Moci v Červeném smíchu s již uvedenou Bulgakovovou Bílou gardou a Orwellovým románem 1984, tj. s prózami historicky mladšími. Bulgakovův Petljura a Orwellův Velký Bratr symbolizují nepřátelskou Moc sice skrytou, avšak přece jenom člověkem poznatelnou (vypátratelnou), z hlediska cílů odhalitelnou a potenciálně ovlivnitelnou, územně limitovanou, a u Bulgakova ještě i zákonitě porazitelnou. Andrejevův Červený smích představuje nepřátelskou Moc, jejíž krvavé impérium zahrnuje všechny bez milosti. Moc absolutní – stojící nad lidstvem, mimo lidstvo a proti lidstvu v nedosažitelných sférách. V tomto významu je Andrejevovo pojetí „světové“ Moci („světovlády“) naší současnosti nejbližší – nikoli z hlediska čistě gnozeologického, nýbrž z hlediska masové psychologie, důsledně deformované a drezírované mediokraturou. Nehumánní charakter světovládné Moci opevněné hradbou mediokratury ruší meze dosavadních válečných hekatomb a směřuje k planetární jaderné zkáze. Světový hegemon sám sebe vyřazuje z kategorie člověčenstva, jelikož je připraven kvůli zachování svého upadajícího panství obětovat i samo lidstvo. Nic už nemůže být šílenějšího než tento vražedný výsměch celým lidským dějinám.

 

Dovětek neboli Ruský smích

Nemohu končit vesele. Avšak přesto chci uzavřít svou těkavou úvahu smíchem. Smíchem sarkastickým a ve svém jádru vážným, ledovým, výstražným – smíchem ruským. Déle než rok jsem sledovala zprávy a reportáže z Ukrajiny a Ruska, od jara 2014 pak hlavně z Luganské a Doněcké oblasti, z bojové zóny i z utečeneckých táborů na ruském území… A mimo jiné jsem si uvědomila, jak výrazně se v extrémních situacích, jako je válka či jiná katastrofa, liší ruský humor od českého. A současně jsem si všimla – poprvé – jak velmi se humor Jaroslava Haška naopak podobá ruskému způsobu humoru, zejména ruskému sarkasmu. Určitě zde měly svůj vliv i Haškovy zkušenosti z pobytu v Rusku. Bez seriózní studie zní sice toto tvrzení troufale, leč jsem přesvědčena, že Haškův Švejk je po určité stránce charakter více ruský než český! Snad proto je u ruských čtenářů tak nesmírně oblíbený. A snad proto mají s interpretací Švejka někteří Češi problém – mají problém s jeho groteskně snaživou, byť destruktivní aktivitou na straně jedné a s důsledným fatalismem na straně druhé. Právě Švejkův fatalismus je blízký fatalismu ruskému. Není bezmocnou, slabošskou či lokajskou rezignací vůči těm silnějším či vůči útrapám osudu, není ani pohodlností hlupáka nebo ústupností zbabělce, jenž radši nechává věci volně plynout, a to pokud možno bez osobní újmy. Ruský fatalismus je důstojným, houževnatým a trpělivým snášením jakkoli těžkého životního údělu spolu s vyrovnanou vírou v konečnou „boží“ či lidskou spravedlnost. Švejkův velkorysý, svého druhu ruský fatalismus v absurdní kombinaci se služební horlivostí se dostává do střetu s vypočítavou pokorou, pokrytectvím a pragmatismem c. k. rakouského a českého prostředí a působí v prvním plánu buďto jako velmi mazaný výsměch, nebo jako velmi prostoduchá naivita. Co ale ve druhém plánu…? Švejk je totiž charakter trvale schovaný pod veřejnou maskou, tj. účinkuje nikoli v intimních, nýbrž výhradně ve veřejných rolích: není ani manžel, ani milenec, ani důvěrný přítel, ani otec, ani bratr atd. Jeho vztahy k lidem jsou nesoukromého rázu, zbavené skutečného citového pojítka: je zaměstnavatelem paní Müllerové, pokoutním obchodníkem se psy, štamgastem v Palivcově hostinci, je objektem policejního, psychiatrického a lékařského vyšetřování, je mobilizovaným soldátem, pucflekem feldkuráta Katze a nadporučíka Lukáše, je ordonancí, válečným zajatcem a odsouzencem… a opět vojákem. – Kdo tedy může vědět, jaký Švejk doopravdy „tam uvnitř“ vůbec je? Odtud pramení nejistota o jeho pravé nátuře, morálce, motivacích, cílech, míře inteligence… A jen občas pod maskou dobrosrdečného, rozšafného, ochotného, upovídaného bracha probleskne chladný, skoro cynický pohled člověka, který sice vzbuzuje iluzi prosťáčka, avšak sám žádnými iluzemi netrpí…. Švejkovo vzorné ztotožnění se s jednotlivými maskami „veřejných“ sociálních rolí představuje hlavní Haškovu satirickou zbraň. Všechna Švejkova absolutní služební snaživost a občanská loajalita jsou v tehdejším rakousko-českém kontextu dekódovány jako pravý opak. Švejk není žádným zosobněním „české národní povahy“, za což je vydáván, a to nezřídka v pejorativním významu. Švejk je totiž nucen sloužit v nečeské armádě, a to za nečeské a protičeské zájmy! A přestože se jako literární postava zrodil ještě před 1. světovou válkou a před Haškovou „ruskou“ životní zkušeností, jsem přesvědčená, že jako ucelený charakter vyrostl teprve v Rusku – v zajateckém táboře, kde se Hašek ke Švejkovi znovu vrátil, tentokrát už s rodícími se románovými ambicemi. Mám-li to vyjádřit stručně: Švejkův fatalismus je ruský, antimilitaristická satira je česká. Groteskní šibal („pitomec u kumpanie“, jak zněla původní autorova inspirace) dozrál ve světové válce v lidový protiválečný symbol. A ještě něco ruského je ve Švejkově vztahu ke světu: širý prostor! Vždyť jeho budějovická anabáze vyvolává dojem, jako by šlo o pouť územím neskonale rozlehlejším, takřka stepně rozmáchlým.

Vrátím se však k ruskému (nebo rusko-ukrajinskému) „švejkovskému“ čili „fatálnímu“ sarkasmu, jak jsem na něj několikrát narazila v aktuálních záběrech z občanské války na jihovýchodě Ukrajiny. V paměti mi utkvěla raněná dívenka, asi tak třináctiletá, ležící ve sklepení domu ostřelovaného ukrajinskými „karateli“. Jemným, nevzrušeným hláskem „děkovala“ panu Porošenkovi za to, že si může tak pěkně užívat dětství, zraněná a hladová ležet v temném sklepě vedle umírajících kamarádů… Rovněž si vybavuji skupinku ošumělých ukrajinských vojáků, z nichž jeden mrazivě klidným tónem telefonoval mobilem svému veliteli: Haló, veliteli! Přikázal jste nám, ať táhneme na Doněck. Tak hlásíme, že jsme tady. Už jsme tu! V Doněcku. – V zajetí. Všichni ostatní zůstali mrtví vzadu na poli.

Mnohé další výjevy jako by vystoupily ze stránek Haškova románu. Na závěr uvedu ještě poslední (k nalezení jako video na YouTube pod titulkem Absurdita doby): Domobranci v přední bojové linii na Donbasu zvoní mobil, volá mu úřednice z banky z Kyjeva, aby ho upozornila, že nesplatil půjčku. Absurdita situace je umocněna specifickým ruským sarkasmem, jelikož domobranec vede s úřednicí hovor ve zdvořilém duchu. Na naléhání, aby zaplatil dluh, pokojně odpovídá do mobilu: „…Odpouštím všem, kterým dlužím. Ale těm, co dluží nám, neodpustím. (…) Když vám u vás říkají, že tu není válka, tak sem přijeďte. Můžete s sebou vzít celou banku. (…) Slečno, já už nemám ani dům, ani práci. Protože váš slavný kyjevský režim shodil bomby jak na naše závody, tak na domy. Nic tu nezbylo. (…) Kde? Já nebydlím nikde. Jsem ve válce. V přední linii. (…) Představte si, koliko tady už zahynulo lidí, co měli úvěry. Co budete chtít po nich? Věřte mi, vaše banka nezchudne. (…) Moment, slečno, do jaké banky že to mám jít? (…) (Jsem) u Mariupolu. Jen si představte tu dálku! Tak akorát sem přijet políbit ruiny. Políbit ruiny, poněvadž tady už není ani město, ani banka. Slečno, radši sem přijeďte. Přivítám vás. Na rukou vás odnesu do zákopu.“