ZBYNĚK ZDEKOŠ (KOŠEK)

Píšeme si

Za kulturní počin považuji úvodní stať Jaroslavy Dvořákové z LUKu č. 1, jež se vrací do roku 2014 ostrou polemikou s interview ČT 24 z 21. 11. 2014 pod titulkem Dnes uráží prezidenta kdekdo (kdeco), i Putna, nakročila k volnému ringu s nositeli kulturního úpadku a otřesného zpochybnění života českého lidu a jeho boje o život na slunci. Děkuji paní literární historičce a beru její krásný český projev jako dar k mým třiadevadesátým narozeninám. To je ona důležitá loňská i letošní kulturní událost, kterou třeba dále rozvíjet. To, co se děje v prostředí mediálního urážení českého vlastenectví, nemůže náš lid a jeho kulturní předvoj beztrestně přijímat.

V mém věku si tedy dovoluji obhajovat ty, kdo podstoupili zápas s minulostí i se současnou mediální nadvládou samozvaných a v televizi neustále protěžovaných odpadlíků, co se vydávají za znalce kulturní historie.

A já, v zastoupení svých dědů, babiček, tatínka a maminky, zdůrazňuji jejich vzpomínky, jež mi sdělovali o dobách, kdy jsem poznával zákruty a záludnosti lidského života. Můj dědeček vzpomínal na zakládání kladenského hornictví a těžké zápasy o kousek žvance ve stínu uhlobaronů, moje babička utekla i se svým bratrem od vzteklého udřeného ševce z Pyšel, aby marně hledala štěstí na panství Lobkoviců na severu Čech, nucena pracovat jako podruhyně, ponižována kdejakým panským pohůnkem. Můj otec přišel o zdraví po dřině v uhelně, matka marně hledala práci k obživě rodiny.

Nikdy se nestyděli za český jazyk, jazyk mateřský uprostřed záplavy němčiny a latiny. Prarodiče nikdy nepoznali dobrodiní školního vzdělání. Matka mohla nastoupit alespoň do jediné třídy s českým jazykem a to v české škole ve stodole na slámě v městě Bílině. Všichni se vždy hrdě hlásili k českému původu. Všichni jsme poznali nádheru žít v samostatném československém státě, i s jeho nezaměstnaností, i s nevídanou chudobou. Neunikli jsme ani německé okupaci, jedni v pohraničí, druzí v protektorátu, vystaveni útrapám v nucených pracovních četách totálního nasazení i ponižující služby pod nadvládou německých okupantů. Mnozí moji vrstevníci přišli o život za druhé světové války, neunikli otrockému pronásledovaní ve fabrikách vyrábějících stroje náležející vládcům, vtrhnuvším do české země. Mnozí šli statečně bojovat za hranice.

Moje odpověď na anketní otázku tedy zní v trojnásobné ozvěně: Hlupákům v cizích pláštích, ať se jim to slovo líbí nebo ne, je třeba zatnout tipec. Jinak zahyne české vzdělání a kultura ve spárech Putnů a spol.