JAROSLAV VÁŇA

Konec i počátek roku se setkávají podle vědecky stanovených kritérií, a tak u mnoha lidí nastává čas pro bilancování a hodnocení toho, co není, co již minulo, a jak by měla vypadat budoucnost toho či onoho.

Znuděn dávnou minulostí, prověřenou a neustále opakovanou nabídkou českých televizních stanic jsem se vánočně pozastavil u jedné, která si dala jméno Šlágr. Po celý den vytrvale vysílá směsici lidovosti, někdy i trochu oblíbeného kýče. Hudba je označována za absolutní umění, a tak je těžké soudit, stupňovat a určovat kvalitu závaznou pro každého posluchače. Běžel tam program amatérských (či lidových?) umělců, kteří se narodili v prosinci. Všichni hráli radostně, se zápalem a vůbec ne amatérsky či dokonce primitivně.

Na řadu se dostal i interpret, kterému bylo devadesát dva roků. Na hlavě měl typicky českou placatou čepici, pod ní trvale zářící, trochu strnulý stařecký úsměv a čilými gesty dirigenta provázel skoro každou píseň. Když se jeho účast stala aktuální, museli ho jemu blízcí pomocníci téměř vynést na stupínek, posadit, navléknout popruhy s chromatickou harmonikou a vyzvat ke hře. Na úvod řekl několik stařecky popletených slov, což se v jeho věku dalo očekávat a muselo i tolerovat. A pak se stal zázrak. Hrál a zpíval bez jediného „přebreptu“, perfektně frázoval a jeho tvář se proměnila tak, že mu rázem ubylo snad více než dvacet let.

Zůstal jsem na této stanici až do konce jejího pořadu a nelitoval. Uvědomil jsem si, že se přestal objevovat fenomén zvaný lidovost. Uběhlo již několik let od chvíle, co jsem jednomu z ctěných kritiků vyčetl nedostatek citu pro poezii osmdesátiletého básníka z Brna. Uměl jsem si představit, s jakou euforií na ni pracoval, jaké při tom prožíval pocity a že očekával určité porozumění. Kritik měl jistě pravdu, přesto jsem mu položil písemnou otázku: Co je více, věda, nebo lidskost? Já sám na ni neumím jednoznačně odpovědět, proto raději mlčím.

A tak bych se počátkem nového roku chtěl přimluvit za renesanci slova lidovost, aby ve slovníku kritiků našlo opět svou váhu, aby bylo ctěno jako jedno z kriterií, které česká kultura začíná postrádat, bez něhož chudne a ztrácí na kvalitě a rozmanitosti. Při nerespektování (přehlížení) lidovosti hrozí strmý pád do kosmopolitismu, což v praxi znamená prosazování kultury, která je naprosto cizí širším vrstvám, je pro ně málo srozumitelná a stává se nepřijatelnou pro jejich estetické vnímání.

Všichni byli zmíněným interpretem nadšeni. Snad nikdo nevěřil, že je takové vzkříšení, obzvláště v čase, který je výrazně poplatný křesťanské mytologii, možné. A tak kladli otázky. Přiznal se, že každý den ráno si dá pravou moravskou slivovičku. Slyšel jsem tuto moudrost snad po sté, a přece se jí neřídím. Je to podobná chyba jako nerespektování zmíněné lidovosti. Což o to, v literatuře se to snažím již nějaký čas napravit, ale jak řešit rozpor mezi občasnou a nevyhnutelnou potřebou usednout za volant a onou slivovicí, na to jsem ještě nepřišel. Občanská neposlušnost nepřichází v úvahu, bylo by to setkání s hloupostí, což jistě neplatí pro lidovost v kultuře, ta tam rozhodně patří. A pokusím se ještě přitvrdit. Bylo by jistě hloupé stanovit si jako kritérium či cíl jediné kvality Shakespeara či jiného, třeba i současného klasika. Proto si stanici Šlágr občas poslechnu a nějakou tu báseň občas napíši formou, která je pro dnešek nepřijatelná.