Přiznám se, že nejsem schopen uvést kulturní počiny roku 2014 v širokém slova smyslu, k tomu bych nebyl kompetentní; zůstanu tedy u počinů jen literárních, kde jsem přece jen více doma. I tak jde o dost zvláštní výběr. Knihy představují nejen pokaždé trochu jiný žánr, jiný záběr, ale svědčí i o jiných podmínkách, v nichž se realizace díla uskutečňuje: dvě knížky vznikly na okraji, doslova vymodleny za ztížených podmínek, jedna naopak na ekonomickém výsluní.

1. Antonín Hošťálek: Gorkij. Moravskoslezský kruh, Brno 2014.

ISBN 978-80-905604-1-3.

Nejen specialisté dumají o tom, kterak oživit tokem času a událostí i mediálním tlakem zmrtvělé klasiky. Česká exulantka v Británii Bohuslava Bradbrooková se o to kdysi pokusila v knize o Karlu Čapkovi, která po Anglii vyšla také v Praze (Karel Čapek. In Pursuit of Truth, Tolerance, and Trust. Brighton 1998, Sussex Academic Press; česky Karel Čapek. Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Praha 2006, Academia), ale byla přijata kladně i záporně; vlna, která odstavila jedny, posunula dopředu jiné, např. katolickou modernu a duchovní literaturu, baroko. Novinář Antonín Hošťálek (roč. 1950) byl sportovním redaktorem Mladé fronty, potom Svobodného slova, Lidové demokracie, Rovnosti a Katolického týdeníku, periodik, která měly zvláštní „životní“ dráhy. Jeho esej Gorkij (nevím, v jakém nákladu) byl vzápětí vyprodán. Jak to říká na počátku sám autor: „Po každém dějinném převratu se vyrovnáváme s minulostí. A protože pohled na vlastní minulost je zpravidla sebezničující, vymítáme z paměti určité události a jména, která s dobou předchozí byla spjata. Takový úděl potkal i Maxima Gorkého. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let Rusko naznalo, že je třeba „vymanit se bahna minulosti“, a tak bylo desetitisícům továren, škol, institutů, akademií, ulic a náměstí v Rusku odňato pojmenování po někdejším ,prvním sovětském spisovateli’ a vráceny jim názvy předchozí, nebo byly ozdobeny názvy novými. I u nás na místech s Gorkým spojenými zmizelo jeho jméno z názvu hotelu, lázeňského domu, velkodůlu, a podobně bylo činěno i v zemích bývalého sovětského bloku.“ (s. 5). Ve fascinujícím líčení života a díla tohoto velikána světové literatury, o němž byl jednu dobu jeho spřízněnec T. G. Masaryk přesvědčen, že je nástupcem Dostojevského pro 20. století, píše novinář a spisovatel, jak by to lépe nedokázal ani sebevětší odborník. Nechává hovořit fakta, sice známá, ale často potlačovaná, aby lépe vynikla složitá umělcova postava. Hošťálek neretušuje, neidealizuje, a jeho líčení je proto přesvědčivé. Hlad po Gorkém se k nám už plíží.

2. Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném. Torst, Praha 2014. ISBN 978-80-7215-472-2.

Kdysi redaktor brněnského katolického nakladatelství Petrov, později sám úspěšný nakladatel, básník-multimilionář, kdysi Pluháček, nyní Reiner, monopolní vydavatel Vieweghových bestsellerů, je sám sebevědomým literárněvědným badatelem, tvůrcem žánru, jenž kdysi v 70. letech 20. století v knize o Dostojevském (česky jako Dostojevskij a jeho svět) Boris Bursov – tzv. badatelský román, módní tvar na pomezí fact and fiction. Objektem je jeho milovaný básník, spíše Básník Ivan Blatný (1919–1990), syn brněnského expresionisty Lva Blatného (1894–1930), který jako mladý komunista těsně po únorovém převratu roku 1948 zůstal v Anglii. Krásně, nákladně vybavená kniha, jak se na autora a bohatého člověka sluší, na niž podobně chytří autoři budou u nás čekat marně, vydaná v prominentním nakladatelství, je vhodná jako dárek začínajícím básníkům, aby viděli, co to je býti básníkem, i když dnes je stejně všechno jinak. Kniha je brilantní analýzou Blatného počátků spojených s Brnem a okolím Obilního trhu (nachází se nedaleko jádra dnešní Filozofické fakulty, dům je opatřen příslušnou tabulkou), ale Reiner jako básník se noří opravdu do hlubin básníka jako bytosti a do jeho artefaktů. A to i tam, kde s autorem cestujeme do staré dobré i méně dobré Anglie: Reiner je věcný, konkrétní, někdy až nelítostně, od popisů duševních pochodů až po fyzické problémy starého člověka. To, jak se Reiner razantně zmocnil svého tématu, jímž se zabývá poměrně dlouho, je sympatické; současně je tu na můj vkus až příliš mnoho sebevědomí.

3. Jindřich Zogata: Dojení zlatého býka /variace/. Jan Sojnek – Galium, Brno 2014. ISBN 978-80-905336-1-5.

V malé monografii o slezském básníkovi v Brně zdomácnělému, kořenícím však na moravsko-slezsko-slovenské hranici tří států na samotě v Hrčavě Jindřich Zogata – básník vzdorných cest (Brno 2011) jsme uváděli, že je to skutečný disident, tedy odštěpenec, postižený před rokem 1989 zničením tří básnických sbírek (za podpis Dvou tisíc slov), jimiž by se etabloval na špici tehdejšího básnického dění. Má schopnosti mélického básníka: povšiml si toho už Ludvík Kundera. Na druhé straně je mu méličnost zjevně nepříjemná; proto se všemožně snaží si cestu k básni zkomplikovat, neboť tak by chtěl dojít k podstatě, nebo, jak říká Boris Pasternak „do samoj suti“. Tam lze dojít jen obtížnými, křivolakými cestami, jen na nich totiž objevíme něco utajeného, co může být klíčem ke všemu. Je sice básník vysoké imaginativní a intelektuální koncentrace, jakoby svinutý do sebe, ale současně i básník, jenž se neváhá pustit do různých stran literárního kolbiště. Poezii doplnil prózou, občas esejí a reflexí. Na jedné straně je tedy básníkem koncizním, stručným, nemnohomluvným, na straně druhé experimentuje s formami a žánry, v poezii i próze využívá dialog, což může ukazovat i dalším směrem, k dramatu, dokáže vytvářet vícestránkové básně a složité veršové struktury někdy až manýristické. Dokáže vytvořit především krátkou povídku (short story) s pointou stejně překvapivou jako v poezii. Je to básník zkratky, elize a uměleckého detailu – v poezii i próze. Jeho povídkové postavy a postavičky jsou dobře odpozorované, realisticky materiální, přičemž tíhne k typu outsiderů mentálních i sociálních. Podobá se v tom starým dobrým surrealistům, kteří také vycházeli z dobré realistické drobnokresby a teprve odtud se dostávali za ni, nebo experimentální prozaiky typu Jamese Joyce, kteří uměli realistický popis i jeho transcendenci – podobně jako v malířství Pablo Picasso. Je to těžká poezie, halasovská, nemelodická, melodii skrývající uvnitř, jakoby zakletou. Zogata se vyvíjí od lehčí gnómy k složitější struktuře významové i formální, ne každému se to líbí a líbivé to ostatně ani není a být nemůže a nemá. Zděšení z blížící se apokalypsy, která možná už přišla, je tu dominantou a motorem básnění.

IVO POSPÍŠIL, literární vědec