JANA VACKOVÁ

Makedonská literární tvorba nabírá mohutný dech, jsouc u nás podporována dokonce nedávným cestopisným pořadem v ČT. (Dominuje ovšem Ochrid, založený v 4. století př. n. l. Řeky a bájné okolí s Orchidským jezerem, se stavebními a muzejními památkami. Víme, že tato »evropská rarita« má punc světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.) K popularitě Makedonie přispělo také české vydání románu Freudova sestra (2012) od makedonského spisovatele Goceho Smilevského, jenž spolu s překladatelem knihy Ivanem Dorovským exceloval v pořadu na Světě knihy Praha 2013 při obhajobě »překladatelských oříšků«. Velký zájem o akci podnítil i fakt, že román získal v roce 2012 Cenu evropské unie a je automaticky překládán.

Do překladového kontextu zařazuje I. Dorovský nejnověji dvě publikace. Knihu Živka Činga (1936–1987) VELKÁ VODA AJINÉ PRÓZY – v úpravě Společnosti přátel jižních Slovanů vydalo nakladatelství Tribun EU s.r.o., Brno 2014. Oddíl Jiné prózy prezentuje výběr povídek, z nichž některé u nás již vycházely v 60. letech (Rovnost, Rudé právo), např. povídka Ejhle, bratři člověka se setkala s velmi kladným ohlasem. Autor v povídkách vytvořil apokalyptický sled atmosféry ve vísce Paskvelie, kde válka a revoluce »sestupují z hor« a jsou zcela nepochopitelné rozumu prostých venkovanů. Krajina na dosah Ochridského jezera v autorově rodném kraji je plna otřesů, krás i ošklivostí, nadějí i strachu – fantazie tu kontrastuje s autobiografickým základem z dob revolučních změn, ovlivňujících život a proměny makedonské vesnice včetně následného zpustnutí a migrace.

Román Velká voda (1962) je hrůzným obrazem dějů v dětském domově v prvních poválečných letech (původně dům pro duševně choré).

Domov připomíná věznici obklopenou vysokými zdmi a plotem, za nimiž je jezero Ochrid coby toužená vidina vln, života, světla, radosti, vidina neviděná! Okna jsou zazděna, skuliny ve zdi žádné!

Jezero je tajný magnet, symbol svobody. Byrokracie vedoucího zvaného tatíček a zástupkyně je úděsná, soudružství na hony vzdálená. »Mám také podobné zkušenosti z dětství, jako ve Velké vodě«, odpověděl mi na nevěřícný dotaz Ivan Dorovský, autor doslovu, v němž zvažuje význam knihy jako dokladu, že makedonská literatura je vyspělá a tvoří nedílnou součást evropského a světového literárního procesu. Překlad Velké vody Ludmily Novákové ale vyvolal některé mé pochybnosti, na rozdíl od překladu povídek, z nichž polovinu překládal I. Dorovský, autor doslovu. Živka Činga zařazuje do přehledu »různých škol a proudů jugoslávského a západoevropského modernismu«.

Zajímavá je také informace o české premiéře filmové podoby Velké vody v česko-slovensko-makedonské koprodukci z dubna 2005.

Překladové kontexty v Dorovského doslovech vynikají erudicí také v další publikaci. Po dřívější atraktivní sbírce 33 intimních básní v makedonském originále a češtině tvůrčí dvojice Dorovských (17 básní Dančiných, 13 Ivanových) s názvem Město Voda Lidé (Brno 2013), jde o zcela novou antologii nejmladší makedonské poezie s názvem VÍTR PŘINÁŠÍ HEZKÉ POČASÍ (nakl. tibun EU s.r.o., Brno 2014). Také tento výbor poezie vyzdobila Dagmar Dorovská ornamentálními medailonky. Pořadatelkou básní třiadvaceti autorů narozených nedávno (1983–1987) je Vesna Mojsovová-Čepičevská (1967), profesorka světové a makedonské literatury pro děti mládež na univerzitě ve Skopji. V doslovu I. Dorovský analyzuje makedonskou básnickou tvorbu v českých zemích v uplynulých dvou stoletích – od roku 1934 do roku 2010, včetně antologií vydaných v rámci tehdy existující Jugoslávie a tehdy mladých, průkopnických autorů. Závěr doslovu je optimistický: »Díky mnoha pozitivním faktorům se velmi příznivě vyvíjejí vzájemné kulturní vztahy mezi zeměpisně vzdálenými, ale duchovně blízkými sousedy,kteří dosud nikdy nevedly žádné spory.«