FRANTIŠEK UHER

Neznajíc hranic nás často oslovuje kniha zahraničního autora. Některá kniha. Jiné navozují pocit ztraceného času, ale tak už to chodí nejenom s knihami. Tentokrát by se ovšem slušelo dát slovo zahraničních do uvozovek, vždyť tolik z nás stále nerozlišuje občany na Čechy a Slováky, rozdělení republiky neposvěcené souhlasem všech občanů bereme jako historickou chybu, stupidní akt ve prospěch jednotlivců, kteří byli pro „druhou“ stranu nepřijatelní.

Spousta českých čtenářů dnes postrádá snadnou dostupnost slovenských knih, a patrně je tomu i naopak. Nezbývá, než čekat na překlad…

Jako v případě slovenského autora, spisovatele, básníka, dramatika a novináře Tomáše Janovice, jehož epigramy, aforismy a básně přeložil s brilantností jemu vlastní Jiří Žáček pod názvem MOJE NEJMILEJŠÍ HŘÍCHY. (Vydal Jiří Tomáš – nakladatelství Akropolis, 2014, 128 str.)

Nepochybně bychom Janovicovi plně rozuměli i ve slovenštině. Její zpěvnost nejednou dodává poezii melodičnost, kouzlo, průzračnost, lahodnost, noblesu. Ale budiž, přečtěme si Tomáše Janovice v češtině.

Jeho tvorba je nám bytostně blízká. Navzdory hraničním kamenům jsou naše čistá jitra i chmurné podvečery (nebo chmurná jitra a čisté podvečery) totožná i těmi pod Tatrami či na Dunaji. V lidech je hodně krásy i spousta popelnicových vlastností a státní občanství na ně nemá nejmenší vliv. Kladný, ani záporný. Platí, že (cituji) nečekaná pravda / nás rozčilí víc / než lež / na kterou jsme si už zvykli. A kolik pravdy je v závěrečných slovech knihy: Když ubývá ovcí, ubývá i vlků. / Když ubývá moudrých, přibývá hloupých. Nevím, jak je tomu na Slovensku, ale mám stále sílící pocit, že u nás přibývá těch druhých jako obtížných komárů po povodních. Aktuálně zejména nyní, v povolebním období, při lepení všelijakých podivných slepenců na radnicích, které si voliči zcela určitě nepřáli.

Ale vraťme se k Janovicově průzračné, nekompromisně přímé a velice sdělné tvorbě, nepostrádající úsměvnou sebereflexi. Neboť hoď kamenem… Všichni se občas dopouštíme drobných nepředložeností, ale pouze někteří k nim nacházejí otevřený vztah, s nadhledem je připouštějí a berou si z nich poučení.

Kdo se pozorně začte do výboru z Janovicovy úsměvné tvorby, kterou nejednou pronikne paprsek sarkasmu, náznak hořkosti a lehkého smutnění, nejednou zalistuje zpátky a určitě se bude ke knize vracet. S vděčností k autorovi i překladateli.