PAVEL J. HEJÁTKO

Věchýtek Kasandřin

Duhové polštářky ukrajují

zvláštnosti z lesních

cest…

 

Omamuje vůní našich

lip a mateřídoušek

a daleko z kopců se vracejících

rozprodaných to nevěst…

 

Karneval semknutých

natolik hladových,

že mokasíny od louže se

syrovátkou

jsou s chutí královská večeře…

A ty ses mi vrátila ostříhaná

dohola a se zážitky

k věčnému mlčení…!

 

Bez jediné hlásky jsme se

navzájem dívali do očí

a mělo to větší sílu

včerejšího loučení

v dobytčím voze,

na nádraží v Birkenau…

 

Od počátku co jsme

spolu byli,

jsi věděla že žiješ

se slepým patronem,

s ikonou, zápletkou,

poplivaným zasraným

hrdinou, kterého stejně jednou

sama epocha pošle do prdele!!!

 

A jež ti dělá z muže

žalářníka…

Z té sochy na podstavci,

ke které se budou jednou chodit

klanět ze škol žáčci…!

 

Bylo tehdy toho parného léta,

kdy jsem nesměl vyjít

ani na dvůr…

 

Tetelivé dusno a tvá kariéra

primabaleríny,

kdy jsi měla díky mně

již třetí sezónu stopku

a další zakázaná kalotka,

kdy děti neměly ani na aktovku,

ale stejně jsi mě denně objímala

a mlčky kývla, když jsi šla

věšet prádlo…

 

Náhle v rádiu znělo, že

už nás Američani neokupují

a že ti z domácích vězení,

mohou vyjít ven…!

 

Náhle před naším domem

zástupy lidí a každý si chtěl

podat ruku…

Prý jak mi věřil a že čekal

taky na ten den…

 

A já neměl slov na ty

snůšky bludů…

JEN JSEM SLZEL…

VĚŘÍŠ? JEN JSEM SLZEL!!!

 

Hluchý a slepý,

bohatý a chudý,

slušný a vagabund

derou se peřejemi…

 

Lépe je nevidět,

někdy je lépe i neslyšet,

i slušnost má své rezervy

a drzost také leckdy není

vždycky k zahození…

 

Mnohé myšlenky

a hlavně ty zákeřné,

prýští zpoza rohů…

Dokud má tunel jen

jednu stranu,
můžeš utéci jen

z onoho vchodu…!

 

Zkus však napíchnout

na horní stranu lžíce

rozmělněný tvaroh…

 

Slova jsou jen jako

drobky v míse, ale to

poznáš až si začneš řeči vážit!
Třeba zítra…! Třeba za rok…!

 

Letos jsi mi voněla

vůní švestkových poupat,

A když jsi se jimi

voněla, vždy bylo na co koukat…

Mé já jen se zatajeným dechem

zvládlo vzduch přijímat…

 

A ty moc rafinovaně

tušíš,

že vůně tvé kůže,

ať již ta přirozená

za níž tvé narození

může

nebo ta orientální,

vyvolává bezpočty tužeb…

 

Hyacint před tebou bledne

a Rugosa ztrácí svoji

omamnou moc…

 

Než-li bys mne odhalila,

chtěl bych být fantomem

a nosit ti všechny květy světa

až do peřin…

Přísahám každičkou noc!!!

 

Ignorují moje třísky

za nehty,

prý jde do mračen zbytků

zrcadlení…

 

Tělo mám zkroucené,

jako dětskou stavebnici

a malé oděrky v počínajícím

rozkladu…

 

Ohořelé černé zbytky

ruce pahýly ohlodané

ochočenými vlky…

 

Kamínek v soukolí,

kde nic nebolí mezi ozubenými

zrezivělými koly…

Vykrádali mi mé verše

s omluvou, že za to

může Temže…

 

Tělo podobné divadelní

loutce…

Dřevěné s oprýskanou barvou…

 

Jenže!

Já to tělo obrátil a našel

pod šatečkami svůj monogram…

 

Nevím už vlastně ani proč,

ale rozhodl jsem se

ten artefakt svoji děravou

podrážkou zničit…!

 

A pak se stal zázrak!!!

S podivem se rozevřel

a vylétlo z něj šestero mladých

motýlů…

 

Spíš stvořitel něco

z nudy zkoušel a pak sám

podlehl tomu všemu křehkému…

 

Za mnou se znenadání objevil

ten jenž nebyl zrozen pro

lásku, krásu, ba ani pro víru…

 

Můj vystřelený mozek

padl na rozervané zkrvavené

hedvábí,

od kulky všité přímo do týlu…

 

Byla příliš tma,

hloupá a zmatená…

Kdekterý z nás mužů ženu

houpá, aby se dostal mezi

sukénku a hlavně její kolena…

 

Bylo příliš šero

než aby byly vidět tvoje slzy,

potůčky,

tekoucí po těle vytvořenými

koryty…

 

Ta koryta se spojovala,

střetávala, slévala do údolí

a neznám divnější proud

pocitů sypkých smutnějších,
ústících do klína a končících,

kdesi dost možná až v moři…!

 

Tolik letokruhů, tolik barev,

kdo ještě dnes napočítá těch

v rukávu ukrytých karet???¨

 

Stárnu jako zahradnický rýč!

Vrásky mé u pěšin, ztrácím

se s okvětím…!

 

Dnes jsou už jen žabičky na

létajícím koberci

a já je z dálky jistím…!