PAVEL J. HEJÁTKO
Věchýtek Kasandřin
Duhové polštářky ukrajují
zvláštnosti z lesních
cest…
Omamuje vůní našich
lip a mateřídoušek
a daleko z kopců se vracejících
rozprodaných to nevěst…
Karneval semknutých
natolik hladových,
že mokasíny od louže se
syrovátkou
jsou s chutí královská večeře…
A ty ses mi vrátila ostříhaná
dohola a se zážitky
k věčnému mlčení…!
Bez jediné hlásky jsme se
navzájem dívali do očí
a mělo to větší sílu
včerejšího loučení
v dobytčím voze,
na nádraží v Birkenau…
Od počátku co jsme
spolu byli,
jsi věděla že žiješ
se slepým patronem,
s ikonou, zápletkou,
poplivaným zasraným
hrdinou, kterého stejně jednou
sama epocha pošle do prdele!!!
A jež ti dělá z muže
žalářníka…
Z té sochy na podstavci,
ke které se budou jednou chodit
klanět ze škol žáčci…!
Bylo tehdy toho parného léta,
kdy jsem nesměl vyjít
ani na dvůr…
Tetelivé dusno a tvá kariéra
primabaleríny,
kdy jsi měla díky mně
již třetí sezónu stopku
a další zakázaná kalotka,
kdy děti neměly ani na aktovku,
ale stejně jsi mě denně objímala
a mlčky kývla, když jsi šla
věšet prádlo…
Náhle v rádiu znělo, že
už nás Američani neokupují
a že ti z domácích vězení,
mohou vyjít ven…!
Náhle před naším domem
zástupy lidí a každý si chtěl
podat ruku…
Prý jak mi věřil a že čekal
taky na ten den…
A já neměl slov na ty
snůšky bludů…
JEN JSEM SLZEL…
VĚŘÍŠ? JEN JSEM SLZEL!!!
Hluchý a slepý,
bohatý a chudý,
slušný a vagabund
derou se peřejemi…
Lépe je nevidět,
někdy je lépe i neslyšet,
i slušnost má své rezervy
a drzost také leckdy není
vždycky k zahození…
Mnohé myšlenky
a hlavně ty zákeřné,
prýští zpoza rohů…
Dokud má tunel jen
jednu stranu,
můžeš utéci jen
z onoho vchodu…!
Zkus však napíchnout
na horní stranu lžíce
rozmělněný tvaroh…
Slova jsou jen jako
drobky v míse, ale to
poznáš až si začneš řeči vážit!
Třeba zítra…! Třeba za rok…!
Letos jsi mi voněla
vůní švestkových poupat,
A když jsi se jimi
voněla, vždy bylo na co koukat…
Mé já jen se zatajeným dechem
zvládlo vzduch přijímat…
A ty moc rafinovaně
tušíš,
že vůně tvé kůže,
ať již ta přirozená
za níž tvé narození
může
nebo ta orientální,
vyvolává bezpočty tužeb…
Hyacint před tebou bledne
a Rugosa ztrácí svoji
omamnou moc…
Než-li bys mne odhalila,
chtěl bych být fantomem
a nosit ti všechny květy světa
až do peřin…
Přísahám každičkou noc!!!
Ignorují moje třísky
za nehty,
prý jde do mračen zbytků
zrcadlení…
Tělo mám zkroucené,
jako dětskou stavebnici
a malé oděrky v počínajícím
rozkladu…
Ohořelé černé zbytky
ruce pahýly ohlodané
ochočenými vlky…
Kamínek v soukolí,
kde nic nebolí mezi ozubenými
zrezivělými koly…
Vykrádali mi mé verše
s omluvou, že za to
může Temže…
Tělo podobné divadelní
loutce…
Dřevěné s oprýskanou barvou…
Jenže!
Já to tělo obrátil a našel
pod šatečkami svůj monogram…
Nevím už vlastně ani proč,
ale rozhodl jsem se
ten artefakt svoji děravou
podrážkou zničit…!
A pak se stal zázrak!!!
S podivem se rozevřel
a vylétlo z něj šestero mladých
motýlů…
Spíš stvořitel něco
z nudy zkoušel a pak sám
podlehl tomu všemu křehkému…
Za mnou se znenadání objevil
ten jenž nebyl zrozen pro
lásku, krásu, ba ani pro víru…
Můj vystřelený mozek
padl na rozervané zkrvavené
hedvábí,
od kulky všité přímo do týlu…
Byla příliš tma,
hloupá a zmatená…
Kdekterý z nás mužů ženu
houpá, aby se dostal mezi
sukénku a hlavně její kolena…
Bylo příliš šero
než aby byly vidět tvoje slzy,
potůčky,
tekoucí po těle vytvořenými
koryty…
Ta koryta se spojovala,
střetávala, slévala do údolí
a neznám divnější proud
pocitů sypkých smutnějších,
ústících do klína a končících,
kdesi dost možná až v moři…!
Tolik letokruhů, tolik barev,
kdo ještě dnes napočítá těch
v rukávu ukrytých karet???¨
Stárnu jako zahradnický rýč!
Vrásky mé u pěšin, ztrácím
se s okvětím…!
Dnes jsou už jen žabičky na
létajícím koberci
a já je z dálky jistím…!