JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

Dne 21. 11. 2014 vysílala ČT24 interview moderátorky Zuzany Tvarůžkové s literárním historikem Univerzity Karlovy Martinem C. Putnou, v němž Putna kategoricky žádá české politiky odvolat Ing. Miloše Zemana z funkce prezidenta České republiky. Putna ostře kritizuje Miloše Zemana za mnoho „přešlapů“, kterých se od počátku vstupu do svého funkčního období dopustil.

Pískot a házení vajec při prezidentově projevu 17. listopadu na Albertově považuje Putna za projev „naprostého zoufalství a strašlivého smutku, kam jsme se dostali 25 let po listopadu 89“. Takže Putna je z toho strašně, strašně smutný.

Protestů, namířených proti M. Zemanovi, se Putna účastnil, a to nikoli s kartou, nýbrž s misálem, protože má hezky červenou obálku, a také proto, že jako literární historik rád chodí s knihou.

Důvodů k odvolání prezidenta z jeho funkce nachází Putna mnoho:

– poškozování zájmů této země ve prospěch agresívního Ruska;

– Zeman soustavně říká, že věří ruskému ministrovi zahraničí víc než politikům NATO a ta Čína, to byla skutečně maximální ostuda;

– masakr na Národní třídě u nás v listopadu 1989 se nezdál Zemanovi dostatečně masakrózním. Nezmínil masakr na Tchien-an-men, kde zahynulo několik stovek studentů;

– Zemanovi nevěří Putna jediné slovo, neboť prezidentská kampaň byla vedena na základě lživých argumentů proti manželce Karla Schwarzenberga;

všichni, s nimiž Putna mluvil, jsou rozhořčeni jednak z pana Zemana a jednak z jednání pana rektora Zimy, protože pokud použil pojmu, že ty oslavy byly zneuctěny, to je velmi silný emotivní pojem a dalo by se hovořit o tom, že byly zneuctěny tím, kdo tam hovořil;

– nejlepším postupem by bylo nejen odvolání Zemana z funkce prezidenta, ale i podání žaloby Ústavnímu soudu pro velezradu;

– příští rok proběhne setkání politiků u příležitosti 70. výročí osvobození vyhlazovacích táborů v Osvětimi Rudou armádou. Polemika je vedena nad tím, zdali měl být s ostatními prezidenty do Česka pozván i Putin (který se účastnil letošní vzpomínky 70. výročí od vylodění Spojenců v Normandii, pozn. jd);

– podle Putny je Putin jeden z nejnebezpečnějších a nejrafinovanějších diktátorů na této planetě, který umí ještě dokonaleji než Miloš Zeman interpretovat historická fakta;

– pozvání Putina považuje Putna za naprosto nevhodné; je to totiž braní si rukojmích, jako to Zeman udělal, když na Albertov vzal jako rukojmí čtyři středoevropské prezidenty, kteří to zvládli skvěle;

– termín „západní politici (uvedl předseda Sněmovny) Rusku nerozumějí. My jim rozumíme, protože jsme Slované, je směšný, neboť podle Putny jde o klišé z 19. století (které přesně používá ruská propaganda, něco, co vzniká v 19. stol. jako slavjanofilie, na které se podílela řada intelektuálů včetně Kollára,a tak mj. několik posledních let se Putna snaží dokumentovat dějiny slavjanofilie a panrusismu;

– „naštěstí máme tady také tradici rozumného zabývání se Ruskem, toho kritického, které začíná Karlem Havlíčkem Borovským svými Obrazy z Rus, pokračuje Tomášem G. Masarykem dílem Rusko a Evropa a završuje je Václav Černý dílem Vývoj a zločiny panslavismu. To jsou díla, která by si každý měl přečíst“.

 

Uvedený dialog byl jistě mnoha diváky sledován. Martin C. Putna, takto univerzitní profesor, udivuje, neboť jako ortodoxní katolík, který svírá v rukou misál, s nímž jde odvolávat a urážet českého prezidenta, má se skutečným křesťanstvím pramálo společného. Důvody, jež uvádí k odvolání Miloše Zemana z funkce prezidenta České republiky, dokazují onu „křesťanskou“ nenávist a také snahu zesměšnit hlavu české státnosti.

Normálně uvažující občan pochopil, že Putnovy mimořádné emoce jej charakterizují buď jako člověka poněkud psychicky narušeného, což dokládá i jeho nenávist k prezidentu Zemanovi, anebo Putnův „veliký zármutek“ způsobuje skutečnost, že na českém Hradě nesedí cizák, potomek Schwarzenbergů, kteří, jak známo, se „proslavili“ u příležitosti zasedání Českého sněmu 25. listopadu 1889, kdy Karel Schwarzenberg, tohoto jména už čtvrtý (18591913), praděd dnešního současníka Karla, tohoto jména už sedmého (nar. 1937), tvrdě odmítl umístění desky na nové budově Národního muzea na Václavském náměstí se jménem Jana Husa. Muž, který jako prvý provolal pokrok svobody, muž, který má veliké zásluhy o jazyk český i písemnictví české, nemá mít desku se svým jménem na muzeu coby Pantheonu vědy a umění českého. Karel IV. Schwarzenberg tehdy nesmírně pobouřil české vlastence, když ve svém projevu tvrdě odsoudil Jana Husa a jeho učení, které „…není nic jiného než komunismus 15. století…, avšak husité bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů… Z té příčiny nebudete se diviti, když u nás panuje averse proti husitismu, a budete-li se prohlašovati husity, my vám budeme nejkrutějšími nepřáteli“.

Mnozí, zejména stoupenci strany TOP 09, mezi něž nesporně Putna patří, budou zajisté tvrdit, že pan Schwarzenberg nemá nic společného s historií svých předků. Podle toho, čím se od doby svého působení v tehdejší ještě Československé republice prezentoval, dokázal, že antihusitskou averzi svých předků má v sobě přímo geneticky zakódovanou.

Pan Putna se hluboce mýlí, domnívá-li se, že prezident Zeman „poškodil“ zájmy této země a v Číně udělal skutečnou ostudu.

Není snad Putnovi známa protičeská zahraniční politika Karla Schwarzenberga, kterou zostudil a poškodil Českou republiku přímo trestuhodně,když ještě coby kancléř Václava Havla souhlasil s požadavky tehdejšího mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu Franze Neubauera, totiž zrušit dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945; uznat právo sudetských Němců na vlast a umožnit již nyní těm, kteří si to přejí, návrat do ČSFR; zrušit vyvlastnění majetku z roku 1938, 1939 a později, nebo v roce 1945, 1946 a po roce 1948 – vše v rámci možnosti ČSFR; zaručit Němcům, žijícím v ČSFR, i těm, kteří se vrátí, práva stranických menšin podle evropského standardu, včetně práva na samosprávu a kulturní identitu?

Z úst Franze Neubauera nepadla ani zmínka o Postupimské konferenci čtyř mocností, které o odsunu sudetských Němců z našeho pohraničí rozhodly.

Uvedené požadavky jsou natolik razantní, že nesporně dokazují především souvislost s mocenskými zájmy u nás po 17. listopadu 1989. Od nároků sudetských Němců se zároveň odvíjí rostoucí arogance a troufalost těch, kteří svého času vyháněli české obyvatele z pohraničí, konfiskovali jejich majetek, stříleli, vraždili a podstatnou měrou přispěli k rozpoutání druhé světové války.

Z těchto skutečností není panu Putnovi smutno?Českým vlastencům ano.

Podle Putnovy domněnky se prezidentu Zemanovi 17. listopad 1989 nezdál dostatečně masakrózní.

S názorem Miloše Zemana lze jen souhlasit.

O skutečném masakru vypovídá literatura faktu. V knize Moje svědectví prof. František Buriánek zveřejňujenacistická zvěrstva, páchaná na českých studentech v listopadu 1939. V tzv. Situační zprávě č. 10 velitele pořádkové Policie u říšského protektora v Čechách a na Moravě z 24. 11. 1939 se mj. uvádí: „Dne 17. 11. večer bylo v rozhlase a v novinách oznámeno, že v důsledku 28. října a 15. listopadu byly české vysoké školy uzavřeny na dobu tří let. Celkem bylo zatčeno 1300 studentů. Devět pachatelů bylo zastřeleno, neboť strůjci těchto akcí jsou zejména na českých vysokých školách. Dne 19. 11. bylo převezeno do Sachsenhausenu 1185 studentů. K nim přibyli později ještě studenti z Brna a z Příbrami.“

Není pochyb, že při vzdělanosti prezidenta Miloše Zemana je mu obsah zmíněné knihy znám, a proto se nemohl k událostem na Národní třídě v listopadu 1989 vyjádřit pravdivěji. Uvedenou knihu M. Putnovi a jeho studentům doporučujeme.

Nějaké klišé z 19. stol., jemuž se Putna tolik smál, jak uvádí v shora zmíněném dialogu, je v naší historii významná etapa – národní obrození.

Panu Putnovi, jako literárnímu historikovi, je třeba připomenout, že už buržoazní literární věda v 19. století považovala národní obrození za jakýsi „zázrak“, neboť ke konci temna téměř přestala existovat česká knižní produkce jako jediná představitelka národní vzdělanosti. Obrozenské snahy na konci 18. století a na začátku století následujícího měly v podstatě obranný charakter. Spisovným jazykem za této situace přestává být latina a na její místo se hlásí němčina, která byla ještě v počátcích obrození i spisovným jazykem české vědy. Snaha české buržoazie čelit buržoazii německé vedla k tomu, že český jazyk se stával nejzřetelnějším znakem české pospolitosti. Knižní produkce v českém jazyce rychle vzrůstá a postupně se vyplňují mezery v národní vzdělanosti, které vznikly v pobělohorské době. Literární život se stává bohatším a rozvětvenějším a během dvou tří generací se zase vytvářejí v literatuře díla, která patří k živému kulturnímu dědictví a nejednou přesahují svou hodnotou úzký národní rámec (Kollár, Čelakovský, Tyl, Mácha, Erben, Havlíček, Němcová).

Putna zesměšňuje svými trapnými výroky významné období našich národních dějin, neboť to, co vzniklo v 19. století jako slavjanofilie, na níž se podílela řada našich intelektuálů včetně Jana Kollára, považuje Putna v nejlepším případě za anachronismus a „dokumentuje, jak uvádí (správněji řečeno reviduje), dějiny slavjanofilie a panrusismu, odkud to pramení“. To už přece svého času rezolutně prohlásil Schwarzenberg, že nové české dějiny, určené k výuce na českých školách, nebudou napsány podle Palackého či Jiráska, natož podle Nejedlého“.

Jako kritika Ruska zmiňuje Putna Karla Havlíčka Borovského; měl by jako vysokoškolský profesor znát, že Havlíček vedle zápasu proticírkevního, protiklerikálního vedl celý svůj život boj o pravdivé, realistické poznaní Slovanů. Mnoho k tomu přispělo Havlíčkovo bezprostřední seznámení s Ruskem, kde se na přímluvu Šafaříkovu stal v rodině profesora S. P. Ševyrjeva v roce 1843–1844 vychovatelem. Po počátečním nadšení Havlíček vystřízlivěl, když záhy prohlédl, že tehdejší ruský absolutismus je stejným nepřítelem lidu jako absolutismus rakouský. Nic to však nezměnilo na skutečnosti, že Havlíček ruský lid miloval, zamiloval si rovněž ruskou literaturu, především dílo N. V. Gogola, jehož Mrtvé duše (první díl) přeložil.

Není pochyb, že Putna náleží k těm odnárodnělým historikům, stoupencům Schwarzenbergovým, kteří za vydatné pomoci prohabsbursky smýšlejících dějepisců předkládají studentům i veřejnosti Havlíčkovu brixenskou internaci jako rehabilitující, státem zabezpečenou dlouhodobější rekreaci.

Pokud se Putna zaštiťuje T. G. Masarykem (podle Putny odpůrcem všeho ruského), profesí filozofa a sociologa, lze předpokládat, že v přednáškách vysokoškolským studentům nepředstavuje Masaryka jako vlastence, jehož zásluhou – ve spolupráci s Dr. Edvardem Benešem a Milanem R. Štefánikem – vznikla Československá republika, aby učinila z poddaných svobodné občany. Její vznik byl zaplacen krví vlastenců, nikoliv cizáků.

Masaryk už v druhé polovině sedmdesátých let, po dosažení doktorátu, se dále ideově profiloval: sdílel dobové odmítání značné části české veřejnosti k papežské autoritářské politice. Pius IX. se totiž roku 1877 vyslovil v projevu velmi ostře proti Rusku, které 24. 4. 1877 vyhlásilo válku Turecku; papež označil Rusko za „bludařskou velmoc“. A papež se dotkl nelibě českého národa a Masaryka ještě jednou, když veřejně před rakouskými poutníky odsoudil federalizační snahy národů rakouské monarchie. U příležitosti 50. výročí papežova biskupováníčeská katolická církev vyjádřila Piovi IX. svou oddanost více než půlmilionem podpisů. Zvláštní delegace, vedená českými šlechtici Moricem a Jiřím Lobkowiczem, podpisy svázané ve čtyřech silných svazcích odevzdala papeži; to Masaryka nesmírně pobouřilo.

Ve své nenávisti vůči Slovanům uvádí Putna pouze knihy s tematikou protiruskou. Jako nezaujatý literární historik-pedagog by měl svým studentům doporučit závažnou knihu druhého prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše Paměti. Namísto toho navrhuje Putna dílo Václava Černého, přesvědčeného stoupence individualismu, kritického průvodce mladých básníků, odmítavého kritika surrealismu, právě tak jako předválečného i poválečného kritika marxismu. U prof. Václava Černého však tolik zloby a nenávisti, jako je tomu v případě Putny, nenalézáme.

Co dodat k tak nehorázné akci, vyprovokované proti českému prezidentu, který je od začátku své funkce pravicovými politiky a režijními médii napadán a urážen?

Jak asi budou vnímat své dějiny, na které je každý národ hrdý, ti nejmenší, když už v současnosti dospívající generace – pod vlivem odnárodněných pedagogů typu Putna – nazírá naši národní minulost pouze černobíle?

Budou ještě vůbec znát význam slova vlastenectví?