KAREL SÝS
Zamyšlení nad výstavou Tváře odvážných na Pražském hradě
Co návštěvníka hned uhodí do očí, jsou životopisy a v nich původní povolání rodičů i samotných parašutistů: dělník, pomocný dělník, švec, kolář, tesař, koželuh, lamač kamene, mlynář… Žádný „inteligent“, bankéř, továrník, advokát…
Na unikátních fotografiích z pozůstalosti Bohumila Vrbíčka poprvé vidíme, jak primitivně se v Londýně zhotovovaly fotografie parašutistů na falešné doklady. Dva vojáci za nimi drželi deku či kobereček – stále stejné pozadí mohlo samozřejmě vzbudit podezření.
Kubiš s Gabčíkem si pro fotografování museli vyměnit sako – jiné zřejmě nebylo k dispozici. Vzhledem k tomu, že měli pracovat ve dvojici, opět krajně nebezpečné opomenutí.
Neměli pro ně ani vhodná „kontinentální“ kvádra. V impériu, nad nímž slunce nezapadalo!
Stačí se podívat, jak se při fotografování krčí v jen taktak dopnutém sáčku.
Na ukázku je tu vystaven i sten – samopal, který při atentátu zřejmě selhal. Taky je mohli vybavit něčím lepším!
Jacques Bergier, účastník francouzského odboje, vzpomíná v knize Tajní agenti proti tajným zbraním na svůj převoz do lyonské věznice Montluc:
„Kom-Kom (přezdívka jednoho z esesáků) je strašně nervózní. Šofér ještě víc. Vrážíme do tramvaje a porážíme jakýsi ruční vozík. Snaží se nás dohnat policista na motocyklu. ´Terorista!´ vykřikne Kom-Kom a chápe se svého samopalu. Je to anglický Sten, který Němci někde ukořistili. Vypálí jedinou ránu – zbraň se zasekla.
´Zatracený anglický šmejd!´ řve Kom-Kom, praští samopalem o zem a dupe po něm.
´Vyrábí je Neville Chamberlain u firmy Small Arms Company v Birminghamu,´ podotýkám.
´Se teda nedivím,´ odpovídá Kom-Kom a vytahuje svou automatickou pistoli…“
Vždyť Československo muselo Británii po válce veškerou výstroj i výzbroj našich hrdinů zaplatit, krev byla zřejmě málo tvrdým platidlem. Tak jaképak šetření!
Vláda zaplatila i šedý svetr, v němž padl v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici Josef Valčík. Svetr „znehodnocený“ kulkami.
Když se ještě v Anglii Valčíka ptali, jestli nechce vyměnit svůj starý svetr za nový, odpověděl: „Až do hrobu bude dobrý. Nedal bych ho ani za milion, vždyť ten loket zašívala sama paní prezidentová.“ (Není divu, že prezidentský pár měl k atentátníkům téměř rodičovský vztah – vždyť odjížděli naplnit prezidentův další životní sen!)
Paní Hana si za práci jistě nepočítala ani penny.
Doufejme, že vláda nemusela zaplatit ani kapesní zrcátko, jímž Valčík házel prasátka na Gabčíka s Kubišem, že Heydrich už jede. Snad ho dostal od své milé.
Do válečného dluhu určitě nebyl započítán šedý vlněný svetr, který Adolfu Opálkovi darovala paní Božena Kropáčková, u níž se ukrýval v Clausewitzově ulici č. 678/6 (dnes Buzulucká).
Opálka u ní přespal naposledy v noci na pátek 5. června 1942: „V pátek před odchodem mě žádal, abych mu připravila něco teplého k oblečení. Vybavila jsem ho dobře. Měl na sobě teplé prádlo, na něm letní, šedý proužkový oblek, v aktovce měl tepláky, ty mu přinesla paní Vlčková a měl teplý anglický svetr šedý, bačkory vysoké, nové, teplé dlouhé dámské punčochy a pánské podkolenky. Liboval si, že nezmrzne, i když bude jako u ledu.“
Svetr přinesla paní Kropáčková krátce předtím z pankrácké věznice, kde ho její zatčený a později popravený manžel Václav Kropáček mohl jako chodbař nosit.
Svetr, v němž Adolf Opálka zemřel, se nedochoval, na výstavě jsme však mohli spatřit dlouhá léta pietně uchovávané klubko vlny, z něhož jej Božena Kropáčková původně upletla svému manželovi.
Připočtu-li fakt, že Heydricha zabila spíše neúprosná příroda než lidská zbraň, napadá mě: kolik obětí, kolik výdajů, a přece daleko snáz mohli Heydricha odstřelit odbojáři přímo z Prahy. A nemuseli to být jen ševci nebo lamači kamene.
Ale to bychom po našich předcích asi chtěli moc. A co teprve naši potomci, co řeknou o nás?