IVO FENCL

„Řeknete dětství – a vybaví se mi především nekonečné dny a týdny trávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.“

Z odpovědi Elmaru Klosovi

„Ti, kteří u něj pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.“

Režisér Josef Pinkava

V časech počítačové magie, levnějších a levnějších filmových triků (a tedy teď) se status šesti hraných filmových děl Karla Zemana (3. listopadu 1910 – 5. dubna 1989) blíží kuriozitě. I když pozoruhodné. Ale na fascinaci, kterou dotyčné opusy generují, to stejně nemění nic.

5. srpna 1955, tedy zhruba před šedesáti lety, měla premiéru Cesta do pravěku podle scénáře J. A. Novotného a právě Karla Zemana. Vlastně se původně měla jmenovat Cesta do minulosti naší Země a inspirovala se několika zdroji, ale v prvé řadě románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891–1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ilustrovaném již původně Miroslavem Fridrichem.

Oproti filmu tu výpravu podnikají pouze dva kluci, které provází otec a vědec v jedné osobě. Sestupují do Macochy, putují rozsáhlou dutinou a geologickými érami. Časem. Nejedná se však o výlet proti jeho proudu jako ve filmu, nýbrž po proudu; končí u lovců mamutů.

(O překvapivém laborování s časem v Cestě do pravěku a permanentní přítomnosti anachronismu v ní pojednal Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986.)

Sám Arnošt Caha se ovšem také inspiroval, a to zřejmě třídílným Burroughsovým románem Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924), vydaným roku 1926 pod titulem Caprona, země divů. V letech 1975 a 1977 byl zfilmován a Caprona představuje vysněný svět, kterým se obyvatelstvo i živočišstvo s každým vývojovým stadiem sune severním směrem.

Zatímco tyhle (skutečně trochu kuriózní) americké knihy žánru science fiction Karel Zeman podle všeho neznal, takřka určitě pamatoval komiks spisovatele Františka Běhounka (svého duchovního souputníka) a výtvarníka Václava Junka (jinak jednoho z tvůrců Rychlých šípů) Výprava Toma Bartona, zveřejňovaný na pokračování v časopise Vpřed (1946–1948). Taky v něm se hrdinové dostanou po podzemních vodách do pravěku. I když ne časem.

Na Cestě do pravěku spolupracoval i paleontolog a spisovatel Josef Augusta (1903–1968), ne však Zdeněk Burian, jak se občas někdo mýlí. Vypravěčem příběhu udělali tvůrci nejmladšího člena klukovské party Jirku, jehož hrál Vladimír Bejval, a Jirka figuruje již v Cahově románu. Na plátně jej provázejí Petr i další, už méně prokreslení kluci Toník a Jenda, z nichž druhý výpravu vede, a „Řekou Času“ putují „směrem“ ze čtvrtohor na pobřeží silurského moře, které se ovšem zrodilo na Rujaně. Filmovalo se taktéž na Váhu a dvou přehradách (u Zlína a u Souše poblíž Tanvaldu) i na zamrzlém rybníce Strmilov v blízkosti Jindřichova Hradce – a filmové triky – kuchtěné z dnešního hlediska na kolenou – stále působí (a kupříkladu na mě nejmocněji ve scéně zlověstného útoku ptáka phororhaca).

Zeman byl génius a předvedl divákům úctyhodnou plejádu třiceti druhů předvěkých tvorů, hlavně třetihorních. Nicméně jejich individualizaci potlačil a prezentoval je jen jako anonymní zástupce toho kterého druhu.

Celá „voyeurská“ koncepce filmu se přitom snad může jevit až jako banální, ale nevěřme tomu. I když je pravda, že scénář asi mohl či měl zdůvodnit, proč se většina oblud (ne-li všechny) navzájem utkává pouze na „druhé“ straně řeky, dále od plátna!

Tři roky nato Zeman adaptoval svou první verneovku Vynález zkázy (1958). Ani tenhle film není samozřejmě dnes již tak ohromující, jako když měl premiéru, ale coby akt naivismu nezemře nikdy. Do té doby ne tak známý román Tváří v tvář praporu vlasti (1896) zpracovali ve scénář Jiří Brdečka a František Hrubín. „Mélies tedy nezemřel, je to Čechoslovák a jmenuje se Karel Zeman,“ napsali, když snímek vyhrál na Expu v Bruselu. Efekty s obřími lodními kanóny či ostrovem zvaným Převrácený šálek z dětské paměti sotva co vymaže. Vždyť tu Zeman fakticky „zfilmoval“ původní ocelorytiny, práce Vernových ilustrátorů Rioua, Benneta a Férata! Vše umocnila Liškova hudba. „V žádném případě bych jeden Vynález zkázy nevyměnil ani za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní,“konstatoval Georges Sadoul (1904–1967), narážeje na dobové zpracování pouti pana Fogga zosobněného tenkrát Rexem Harrisonem. Také si ovšem uvědomme, že Zeman měl na film čtyři roky. Výsledek vyplnění onoho času se promítal ve dvaasedmdesáti zemích.

Třetím a dle mnoha názorů nejlepším z šestice jeho kombinovaných snímků je Baron Prášil (1961), vzniknuvší podle scénáře Josefa Kainara.

Další ilustrace z verneovek jsou tentokrát nahrazeny rytinami Gustava Doré (1832–1883) a výsledné dílo vyniká přímo malířským využitím barev. Bagdád tone v magické modři, proniká jím ale zář žlutých věží sultánova paláce (ozářených měsícem). Liška u toho nechyběl a Brdečka jako autor komentáře také ne, přičemž Mistr Zeman poprvé získal i známé tváře filmového světa (i když si uvědomme, že tenkrát ne ještě tak populární): titulní roli hraje Miloš Kopecký a princeznou Biancou je jedenadvacetiletá Jana Brejchová. V druhé hlavní roli se objevil šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem z Luny se stal Karel Höger a kapitánem lodi Jan Werich (plachý Zeman prý se jej zpočátku bál). Sultánem je Rudolf Hrušínský, pevnosti velí Eduard Kohout, admirála hrál Bohuš Záhorský, jednoho z důstojníků Karel Effa, trosečníka Josef Hlinomaz a Michela Ardana alias hrdinu klasické verneovky Se Země na Měsíc (1865–1870) představoval budoucí „Tau“ Otto Šimánek. Po jeho boku se objevují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane, nicméně se z Měsíce rychle vrátíme na Zem a zvlášť útroby velryby či let na kouli nelze zapomenout. Film končí jako sen, a to opět na Měsíci, kam byli hrdinové vymrštěni explozí dalšího vynálezu zkázy.

Čtvrtý Zemanův počin tohoto druhu Bláznova kronika (1964) jako by se pro změnu inspiroval Třemi mušketýry (taky plnými francouzských rytin), avšak omyl; jedná se jen o podobnost (ač na šerm tu dojde). Příběh se odehrává roku 1625 a titul původně zněl Dva mušketýři. Scénář vysnil Pavel Juráček (1935–1989) a ještě nemohl tušit, že jednou Zemana přežije jen o pětačtyřicet dní. Autorem komentáře (přednášeného Františkem Smolíkem) byl spisovatel Radovan Krátký (1921–1973), autorem písní Ludvík Kundera (1920–2010) a zpívají je Rudolf Pellar a v roli (předkloněné) pradleny Olga Schoberová. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla a Jan Libíček. V časech války habsburského císaře Ferdinanda II. s dánským králem Kristiánem IV. zažijeme díky tomuto filmu dobrodružství vesničana Petra (Kostka) i verbíře Matěje/Matyáše z Babic (Miloslav Holub) i příhody s nimi spojené dívky Lenky (Emília Vašáryová).

Občasný názor, že se jedná o nejslabší z šestice Zemanových kombinovaných filmů a že se Juráčkovi v druhé části vypařil příběh, sdílím, nicméně film je to báječný. I tak. Jaksi prekérním jeho symbolem už mi navždy zůstanou dveře otevírající se do nikam a člověk na klice zavěšený nad propastí. Dojatě vzpomínám, jak jsem tento snímek prvně sledoval v rámci Filmů pro pamětníky jednou v neděli odpoledne, když byli u nás na návštěvě manželé Šmausovi; právě před obrazovkou jsem se seznámil s jejich synem, budoucím spisovatelem Martinem, o rok mladším než já. Že jednou stvoří výtečnou knížku Děvčátko, rozdělej ohníček (2005) jsem samosebou netušil a Martin měl toho podvečera ostatně jiné představy o tom, co zaujme: přilepení u televize jsme zůstali hned po prvních záběrech a Kronika opravdu očaruje a vtáhne.

Následovala druhá z tří Zemanových adaptací děl Julese Verna Ukradená vzducholoď (1966), což jsou ovšem Dva roky prázdnin (1888), přičemž Zeman filmu pracovně říkal Ostrov kapitána Nemo. Tohoto chrabrého hrdinu ostrova Tajuplného a Dvaceti tisíc mil pod mořem představuje Václav Švec (namluvil jej ovšem Zdeněk Štěpánek) a rovněž motivy z verneovek s Nemem snadno identifikujeme. Scénář sepsal Radovan Krátký a hudba Jana Nováka užívá i Kmochova kvapíku či Císařského valčíku Johanna Strausse. Píseň Já ďábla přemáhám tu zpívá dvacetiletá Jitka Zelenohorská a odrhovačku Má roztomilá Baruško Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů stvořili Hlinomaz, Neděla a Miloš Nesvadba, Jaroslav Štercl hraje policejního komisaře a Karel Effa agenta číslo 13, černého Gustava, jenž se přesunuje také prostřednictvím létajícího člunu opatřeného vesly. (Jde bezesporu o vizuálně fascinující nápad, který roku 1972 okopírovala kreslířka Věra Faltová i do komiksu Mořští vlci a sedm trpaslíků podle scénáře Vojtěcha Steklače – pro čtrnáctideník Ohníček číslo 17 z 1. května.)

Do vyloženě secesního filmu Ukradená vzducholoď,složeného pomyslně ze starých kolorovaných pohlednic, se vrátila také figura Ardanova, ale představuje ho tentokrát Stanislav Šimek (mluvený Janem Třískou). A Karel Zeman.

Byl to pečlivý muž s velkými plány, i oháněl se nápadem na celý cyklus filmů se souhrnným titulem Tajuplný svět Julia Verna. Měl sestávat z pěti dílů a bylo by to dnes krásné, buďme však rádi, že došlo aspoň na tři. Pokud pak toužíte pátrat, objevíte v Zemanových filmech samozřejmě prvky daleko většího počtu verneovek a kupř. létající Albatros z Robura Dobyvatele fungoval úspěšně již ve Vynálezu zkázy. Dva roky prázdnin prostě Zeman proložil i několika dalšími příběhy a šťastně začal na české Jubilejní výstavě (1891).Pět kluků odsud omylem startuje titulní vzducholodí, i když v reálu fungoval tenkrát v těch místech vznosný balón Kysibelka amatérského berlínského letce Maxmiliána Wolfa – a později dva další balóny francouzských profesionálů Godarda a Surcoufa.

Ale k filmu! Po vynuceném přistání na neznámém ostrově se chlapci usadí až v hlubinách skutečné Nemovy jeskyně a jeden sepíše o jejich ztroskotání dopis. Ten dá do láhve a díky ní objeví ostrov novinář Marek alias Ardan. Ale vynoří se také loď boháče Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská). Tu ohrozí piráti skrytí původně mezi posádkou, ale kluci z ostrova je přemůžou.

Jako vizuálně velmi působivá scéna mi utkvěl v dětství smrtelně nebezpečný výstup dětí skalním komínem a trochu mě tedy později zklamalo, když jsem viděl pracovní fotografie, na kterých herci „šplhají“ po vodorovné ploše asi jako Belmondo a Welchová v komedii Zvíře.

Většinu Zemanových hraných filmů jsem bohužel poprvé viděl v černobílé televizi, aspoň ten poslední ale přece jako premiéru v biografu. Na kometě (1970) je adaptace další méně známé verneovky Hector Servadac (1877), ale moderní scénář postrčil její příběh do roku 1888. Film se původně měl jmenovat Archa pana Servadaca, a jelikož jsou kina stopětkrát lepší obrazovek a monitorů, okouzlilo mě tenkrát pár zhlédnutí filmu zcela (a jen mi dodnes vadí ta přehnaně úsporná stopáž).

Hned úvodní scény, v kterých se k Zemi přibližuje obrovská kometa, anebo sekvence se sestřelením gigantické mouchy tehdejší dítě nadchly; především však uhranul masový útok dinosaurů a jejich bezděčné zaplašení řinčením plechového nádobí na prchajících vozech. Nu, a přímo bájný moment, v kterém maličký hrdina opakovaně pálí do gigantického dinosaura z drobounkého revolveru, bude vždy vepsána do dějin kinematografie. Nepochybně na něj pamatoval i Steven Spielberg, když chystal Jurský park. Jak se ovšem kompletní vojenská pevnost může poté, co byla vyrvána z kořenů a odsáta k zenitu, zcela dokonale obrátit v povětří a navzdory své rozdrolenosti dosednout na kometu „po nohou“ – a poskládat se jako stavebnice – nechápeme dodnes. Tím spíš ne to, že se totéž opakuje znovu na konci filmu! Ale což. Podobné záludnosti nejsou od toho, aby vrtaly hlavou.

Scénář tohoto k míru vyzývajícího filmu napsal spolu s šedesátiletým Karlem Zemanem spisovatel Jan Procházka (1929–1971) jako jednu ze svých posledních prací a na režii se jako asistent podílel Karel Smyczek. Servadaca představuje Emil Horváth mladší, mluví jej ale Jan Tříska, a vysněnou Angeliku z Valencie hrála Magda Vašáryová (namluvená pro změnu Janou Drbohlavovou). Plukovníka Pikarda si vzal na paškál František Filipovský a židovského hrnčíře Silbermana (Verne kvůli němu byl vícekrát nařčen z antisemitismu) Vladimír Menšík. Jeho ženu Ester pak hrála Jiřina Jirásková.

Už tradičně se „na pozadí“ míhali i další herci menších rolí, a to Karel Effa, Hlinomaz, Štercl, Nesvadba a Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena si pak povšimněme coby majitele harému.

Sotva Servadac zjistil, že si to kometa i s ním hasí k Marsu, s kterým se pravděpodobně srazí, a sotva to ostatním nedobrovolným Poutníkům světem slunečním (původní podtitul Vernovy knihy) sdělí, chování všech dosavadních nepřátel se rapidně mění a i Servadac a Angelika si vyznají lásku. Rovněž z ostatních rivalů se stanou přátelé a vojáci odmítají bojovat. Hezké, ale ouha. Výpočty byly chybné. Když se na to přijde, Servadac opět kápne božskou a vše se vrací do původních kolejí. Ještě štěstí, že ve finále vyjde najevo, že šlo jen o mladíkův sen. Což mi, pravda, jako dítěti způsobilo zklamání.

Filmy Karla Zemana (nejméně tyto) musíte rozhodně vidět, než zemřete, ale vlastně nepochybuji, že jste je už viděli. Roku 1970 byl Karel Zeman jmenován národním umělcem (zasloužilým se stal už devět let předtím), nicméně právě snímkem Na kometě jeho práce na kombinovaných snímcích skončila. Ještě sice vytvořil vynikající, ale už jen animované filmy Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence. I jimi překonal, nutno říct, své rané období, kdy se mezi roky 1946 a 1959 podílel počínaje Podkovou pro štěstí i na osmi z devíti filmů o panu Prokoukovi, což byl jakýsi kříženec Bustera Keatona a Vlasty Buriana.

Introvertní, puntičkářský romantik Karel Zeman byl nejúspěšnější exportér v historii naší kinematografie a možná pobaví, že měl, co se vzdělání týče, jen strohý kurz aranžování a reklamního kreslení a jednu (francouzskou) soukromou školu reklamního výtvarnictví, do které ve svých sedmnácti doputoval díky inzerátu! Až do třiatřiceti se živil reklamou, přičemž pracoval i pro Ringhofferovu Tatrua pro Baťu, a na začátku své kariéry stvořil v ateliéru v Marseille krátký film o mýdlu měnícím se v autíčko. Do studia ve Zlíně nastoupil roku 1943 nikoli jako režisér, ale coby výtvarník, a prvotinou tohoto „českého Ridley Scotta“ by se stal Vánoční sen. Kdyby ovšem těsně před dokončením (1944) neshořel.

Zeman se však nevzdal, začal znovu ve spolupráci se svým jmenovcem Bořivojem Zemanem (1912–1991) a roku 1946 se stal výsledek nejlepším loutkovým filmem v Cannes.

Nu, a takhle Zeman vzpomíná na dětství a začátek první světové války:

Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní.

Tolik realita. S filmy Karla Zemana na ni ovšem snadno zapomenete.

Už snad jen dovětek pro nepozorné.

1. Karel Zeman je

a) politik z Vysočiny

b) hrdina televizního seriálu

c) vernovsky laděný filmař

2. Dinosaury v Na kometě (1970) zaplašil

a) zásah dobrovolných hasičů

b) rachot hrnců

c) virus HIV

3. Dva roky prázdnin předělal Karel Zeman (1966) pod titulem

a) Ukradená cigártaška

b) Má práce v senátu

c) Ukradená vzducholoď

4. Jedny podivuhodné dveře ve filmu Bláznova kronika (1964) vedou

a) do parlamentu

b) do prázdna Pavla Juráčka

c) do pekel

5. Magnetová hora ze snímku Pohádky tisíce a jedné noci (1974) přitáhla

a) Bruncvíka

b) Odyssea

c) Sindibáda

6. Čarodějův učeň (1977) sloužil

a) Krabatovi

b) Sabatovi

c) Michaelu Jacksonovi

7. Zemanem zfilmovaná verneovka Vynález zkázy (1958) se v originále jmenuje

a) Ukradený vynález

b) Tváří v tvář praporu vlasti

c) Chůze po Měsíci

8. V Cestě do pravěku (1955) putují hrdinové

a) proti proudu času

b) od prahor do čtvrtohor

c) cestou tam a zase zpátky pro prsten

9. Výtvarnou stránku Barona Prášila inspirovaly

a) šrafované ilustrace verneovek

b) rytiny Gustava Doré

c) prehistorické rekonstrukce Zdeňka Buriana

10. Barona Prášila ve filmu Karla Zemana ztvárnil

a) Vlasta Burian

b) Miloš Kopecký

c) Sagvan Tofi

Správné odpovědi:

1c), 2b), 3c), 4b), 5c), 6a), 7b), 8a), 9b), 10b)

Jeden až tři body: Zaspali jste jeho čas nebo se včas nenarodili. Čtyři až sedm bodů: Karla Zemana znáte a máte jej rádi. Osm až deset bodů: Trikové Zemanovy filmy vás fascinují od dětství.