a téměř celý

MILAN BLAHYNKA

Málokterý autor měnil text svých básní po celý život tak často a často pronikavě jako Konstantin Biebl, i když k tomu zrovna nebyl nucen nikým a ničím, jakože samozřejmě i byl. Stálé přepracovávání vyplývalo už z toho, co řekl o sobě v závěru svého vrcholného díla, Nového Ikara, vyznáním „miluji změnu / pluji všemi moři“. Pokusit se určit, v které verzi byl „nejlepší“, nejvlastnější, nejautentičtější, to je pošetilost sama: v žádné jediné, ale právě jen v souhrnu jich všech a jejich proměnách. Což je peklo pro editora, od něhož se čeká, že básníka nepředstaví čtenářům jen k obrazu svému ani k libosti momentálních arbitrů elegantiarum.

Zkušený editor bieblovského svazku České knižnice BÁSNĚ (Host, Brno 2014) Jiří Holý se těžkého úkolu blízkého problému kvadratury kruhu šťastně zhostil tak, že připravil vydání podle „posledních knižních vydání jednotlivých sbírek za autorova života“ před souborným Dílem (z jeho pěti svazků básník připravil k vydání jen svazek I, 1951), nejvíce poznamenaným cenzurními poměry, a také pro komentář našel optimální tvar. Na 128 stranách zachycuje ve zkratce (vynechávaje jen drobné změny, které má za nepodstatné) vývoj textu od rukopisů přes otisky v časopisech a knihách před zvoleným výchozím zněním, vysvětluje dobové reálie včetně jmen, registruje dobový kritický ohlas a navíc uvádí doposud zjištěné inspirační zdroje a kriticky sleduje i „druhý život“ sbírek a jednotlivých básní v pěti (ze čtrnácti) posmrtných výborech, jejichž editoři (Zdeněk Pešat, Jaromír Pelc, Jakub Sedláček a Vladimír Justl, který uspořádal výbory dva) odvedli solidní ediční práci, zčásti i heuristickou. K tomu upozorňuje též na leitmotivy Bieblovy poezie, proměny poetiky a nabízí možnou interpretaci. Ocenění si zasluhují i citace verzí z Díla I, neboť v některých případech se změny z roku 1951 nedají označovat jako projev autocenzury, ale (jako je tomu s básní U moře, v Cestě k lidem a v Díle pod názvem Večer u moře) byly diktovány básníkovým celoživotním úsilím o znění „ještě lakoničtější“. „Směřování k lakoničnosti“, „posun k lakoničnosti“, zestručňování, redukování textu konstatuje komentář už u změn textu v básních z dvacátých let: „Věcnost a lakoničnost se stala jednou z konstituent Bieblova básnického rukopisu.“

Přednost komentáře k Bieblovým Básním v České knižnici je v jeho maximálním odvození od povahy básníkovy tvorby, v umění předložit ji v jejích vnějších i vnitřních souvislostech a neustálých proměnách, sledovaných díky srovnávání veršů a celých strof z různých verzí. Lze si ovšem představit například v komentáři ke Zlomu, že by ho příliš nezatížil ani přetisk celé Továrny, zvláště když už je v komentáři ke sbírce S lodí jež dováží čaj a kávu přetištěna celá básnická próza Plancius. Ještě by se posílil ve čtenářích dojem, že díky této edici tu je zas Biebl celý a jako živý.

Škoda přeškoda, že na rozdíl od Nezvalových Básní I–III nejsou ve svazku reprodukovány titulní listy jednotlivých sbírek, potvrzující Bieblovo zakotvení v meziválečné avantgardě. A také velká škoda, že se do svazku nevešla básníkova sbírka Bez obav. Tu sbírku, byť „schematismem poznamenanou“, básníkovu poslední, postihl zlý osud. Po své reedici v Díle IV (1953) už nikdy nevyšla, nepřijatelná před rokem 1989 (postupně prožidovským Žalmem, pak proalbánskými a pročínskými básněmi), tak po něm (pro své verše proti imperialismu a za ztotožnění se s leninismem). Přitom právě sbírka Bez obav dokládá Bieblovu obavu o osud poezie, lásky, lidského štěstí; burcovala k jejich obraně i jistila naději, že „smích svobodných srdcí ani smrt neztiší“.