Kočka Malvína
Asi dva týdny před sedmnáctým listopadem jsem procházela okolo pomníku Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí. Zrovna před ním stála skupinka turistů, jimž průvodce vysvětloval význam pomníku, na němž je fotka dvou mladých kluků, kteří toho o světě ještě moc nevědí. Kluků, kteří mohli dál snít o děvčatech, chodit s partou na čundr, chodit tancovat, s děvčaty do divadla nebo do kina anebo jen tak si sednout do kavárny. Vystudovat, mít rodinu a děti. Místo toho se ale na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy upálili a svět tak přišel o někoho, kým se mohli stát.
Chvíli jsem se zastavila, dívala se na pomník a říkala jsem si, co by asi ti dva s prominutím Honzové dělali dneska, kdyby po studiích marně sháněli práci v oboru, kdyby viděli, jak někdo jim i jejich kamarádům komplikuje život nedostupností bydlení, školek, kdyby viděli, jak se naše kdysi krásná země proměnila v hadr na podlahu a děkuje kdejakým Vikingům a jiným Germánům, že ji vyplenili.
Je velice pravděpodobné, že by je úplně nejvíc zasáhla nejen politická situace a vazalství současných politiků vůči vyspělejším státům, ale i to, že se v srdcích lidí usídlilo sobectví, zloba a nenávist, což, jak se dočteme v Bibli, špiní člověka daleko víc, než jíst jídlo neumytýma rukama. Co by asi říkali, kdyby viděli rozvášněný dav mlaďochů házejících na legitimně zvoleného prezidenta republiky vajíčka a ukazujících mu červenou kartu? Co by asi říkali, kdyby na sociální síti četli nadávky a hysterické výkřiky patentovaných a puncovaných zastánců svobody a demokracie směřované na Matěje Stropnického (určitě by ho měli mezi přáteli) jen za to, že si dovolil mít jiný názor a vysvětlil jim po lopatě, že nemají monopol na pravdu? Jak by asi snášeli hysterické výkřiky typu: postaráme se, aby ho (rozuměj našeho Matěje) už nikdo nevolil? Asi by plakali nad tím, co to čtvrtstoletí svobody a demokracie z mladých lidí udělalo.
Kdyby ti kluci mohli vstát, asi by se rozhlédli po Václaváku, kde by viděli kromě špíny a bordelu taky mládež zfetovanou nejen trávou či jinými omamnými látkami, ale taky iluzí, že je svoboda a demokracie, z čehož vyplývá, že si před nimi i náměstek primátorky musí sednout na zadek. Asi by se nevěřícně okolo sebe rozhlédli, pak by se na sebe podívali a řekli by si polohlasem: „Co jsme blbli.“
A z výšky jednoho domu by se na celý ten mumraj sociálně a emocionálně vykleštěných lidí smutně díval další Honza. Ten, který byl postřelen v roce 1939 při studentské protinacistické demonstraci a na následky zranění zemřel. I když by si možná zakryl oči, aby se nemusel na tu hrůzu dívat.
Mimochodem anebo jak se teď moderně po anglicku říká, by the way: Kdopak z těch mlaďochů zaklínajících se svobodou a demokracií si právě na tohohle Honzu vzpomněl aspoň s tou nejobyčejnější svíčkou, jaká se v hytlermarketu prodává za pár korun?