JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
K destrukci a rozpadu předlistopadového Československa výraznou mírou – kromě zrádcovské úlohyM. Gorbačova – přispěli neobyčejně aktivně českoslovenští divadelníci.Oni to byli, kdo spolu s vysokoškolskými studenty vytvářeli razantní nátlakové skupiny a během několika dní provedli v průběhu stávkových vln změnu společenského systému. Domnívali se, že napomáhají pozitivnímu dějinnému pohybu, aniž by si uvědomili, že se stávají faktickými uskutečňovateli obnovy kapitalismu, kapitalistického pojetí demokracie a vlády. Po 25 letech, tehdy ještě studenti, dnes jistě prohlédli a jsou ve svých úvahách o výsledku nastolených změn rezervovanější a kritičtější.
Nebude bez užitku připomenout, jak čelný představitel našeho divadelnictví, průkopník ideje Národního divadla Josef Kajetán Tylreagoval na urychlený chod dějin před 168 lety. Tehdy se Evropa, od Červencové revoluce 1830 ve Francii až po revoluční nepokoje ve Vídni v březnu 1848, stala zásadně revoluční, a to ve smyslu protifeudálním, liberálně demokratickém a svobodomyslném. J. K. Tyl tuto dobu prožíval jako spisovatel, novinář, divadelník a organizátor národního života. Náležel k nastupujícímu pokolení, jež nazýváme generací let třicátých.
Narodil se 4. 2. 1808 v Kutné Hoře jako syn vojenského hudebníka a později místního krejčího. Studoval na gymnáziu v Praze a dva roky v Hradci Králové. V tomto prostředí, kde působil jako profesor i dramatik V. K. Klicpera, se v něm probudila láska k divadlu, jemuž pak zůstal věrný po celý život. Přínos Tylův se projevoval v několika literárních oborech (psal verše, prózy i literární kritiky), především však v dramatu. Osobitým projevem Tylova talentu jsou dramatické báchorky, mezi nimiž zaujímá nejvýznamnější místo Strakonický dudák(1847), lidová hra se zpěvy, v níž Tyl dokázal ztělesnit kladné i záporné vlastnosti českého člověka, jeho citovost, podnikavost, ale také nestálost a touhu po rychlém zbohatnutí. Nelze zde žel sledovat zmíněnou dramatickou oblast v celém rozsahu, soustředíme se proto na divadelní hru, která vznikla roku 1847 a která je odrazem narůstání revoluční situace. Je to historická pětiaktová činohra Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři,tiskem vyšlá v Praze v den přislíbené konstituce (15. 3. 1848) a je památná tím, že byla údajně v rakouském mocnářství první, jež vyšla bez cenzury.Drama čerpá z 15. stol., zobrazuje sociální konflikty a zjitřenou náladu kutnohorských havířů za panování Vladislava Jagellonského.
Na jaře 1848 se Tyl spolu s ostatními pražskými spisovateli octl ve víru politických událostí. Tyl si uvědomoval hned 13. března 1848, kdy byl odvolán všemocný kancléř Metternich, člověk obávaný a nenáviděný, jenž téměř půl století určoval osudy Rakouska, že „se stalo, čeho bychom se byli před čtrnácti dny pro celý svět nenadáli“, že „veliký duch zatřásl Evropou“ a že „i na nás je vidět, že dozráváme“. Tyl se stal členem Národního výboru a oblékl pestrý národní kroj. Protože tehdejším svým zaměstnáním byl furýrem (vojenským účetním), zastával v revolučním roce 1848 funkci setníka první setniny při obranném sboru Svornosti. V červnu 1848 účastnil se Tyl Slovanského sjezdu.
Tyl, umělec pokrokový, byl synem své doby, sdílel iluze austroslavistické. Jako Palacký a Havlíčekbyl přesvědčen o závažnosti slovanské solidarity.Ač se neztotožňoval s pražským červnovým povstáním a s radikály, společně s jinými stavěl obranné barikády. V květnu 1848 byl zvolen zemským poslancem a později i poslancem říšským, v Praze se domáhal zrušení stavu obležení. Spolu s některými našimi spisovateli zasedal Tyl v říšském parlamentu ve Vídni a později v Kroměříži až do jejich rozehnání v březnu 1849.
V prosinci 1848 dokončil drama vysloveně časové – Jan Hus.Premiéra se po dvou odkladech konala o Vánocích 26. 12. 1848. Měla velký ohlas: „Snad nikdy ještě nebyla taková tlačenice do divadla, jako tentokrát,“ psala Včela. „Divadlo bylo nabité, v některé lóži bylo vidět až deset hlav.“ (Národní noviny 28. 12. 1848.) Volba tématu hry nebyla náhodná. V lidové tradici – navzdory působení doby protireformační – byly husitství, postava Jana Husa a Jana Žižky symboly ochránců selského lidu a bojovníků proti pánům.
Byl tu i souběh dalších příznivých, podpůrných okolností. Z teorie přecházel do praxe program demokratické literatury, formulovaný Karlem Sabinou, program kladoucí za cíl poznání lidu jako tvůrce všech hodnot a požadující odstranění sociální nespravedlnosti: „…co spatřil svět o lidu a lid o světě? (…) On stavěl zámky, v nichž lenoši přebývali, setby i žně, pokrm i oděv, vše vyšlo z rukou jeho, a on neznal leč bídy a podílem jeho byla chudoba. Musí to tak býti? Nemusí a nesmí! – Jakž tomu ale odpomoci? (…) Snahy a zodpovídání této otázky jsou jádrem demokratické literatury.“ A další příznivou podpůrnou okolností Tylovy dramatické tvořivosti bylo, že postoupilo německé vydávání Palackého Dějin Čech;již prvním svazkem třetího dílu došel Tyl k výkladu počátku husitství do roku 1419. Výstižně napsal literární historik J. Vlček: „Ze slov Tylova Husa a z řečí jeho přátel a stoupenců znějí již hesla novověkého demokratismu, nauka o svrchovanosti lidu a suverénních národů, duch doby konstituční.“
Události i okolnosti roku 1848 vtiskly Tylově hře národní patos, přesahující dobu Husovu a odkazující k ideálům emancipujícího se měšťanstva. Tyl, poslanec kroměřížského sněmu, nemohl nebýt ovlivněn událostmi, které nepřímo vedly k abdikaci slaboduchého a dobromyslného císaře Ferdinanda a k nastoupení na trůn císaře Františka Josefa I., směřujícího k upevnění tendencí absolutistických, konzervativních a přímo reakčních. Tylův Jan Hus byl na premiérové ceduli označen jako „obraz z vlasteneckých dějů, knižní vydání z roku 1849 již neslo podtitul „dramatická báseň“ a vyjadřovalo tak aspirace svého tvůrce, toužícího dosáhnout nejvyššího útvaru tehdejší hierarchie dramatických druhů. Zmíněná Tylova hra oslovovala obecenstvo nikoli dokonalostí – té nedosahovala, nýbrž ideovou horoucností.
Tyl jako člen kroměřížského sněmu svou aktivitu směřoval jinam než k uplatňování mandátu, toho se chtěl dokonce vzdát, aby se mohl věnovat činnosti novinářské. Avšak nakonec tak neučinil – na rozdíl od Karla Havlíčka, který se opravdu poslaneckého mandátu v prosinci roku 1848 vzdal.
Za pobytu v Kroměříži napsal Tyl romantický obraz z dávných dějin českých – Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové.Toto historické drama uvedené na scénu 11. února 1849 bylo doslova prostoupeno aktuálními analogiemi a záměry, jež byly dost originální: Tyl „nešel pouze proti tendenčnímu jezuitskému obrazu Drahomíry a jejích synů, ale i proti lidové tradici, která rovněž jednoznačně vyzvedala Václava a zatracovala Drahomíru a Boleslava“. Tylovi se kníže Václav jevil „jako politik, který nebyl schopen utvořit samostatný český stát a zajistit jeho neodvislost, a proto musel padnout. (…) Naproti tomu Drahomíra usiluje o mocný český stát, schopný čelit spolu s ostatními Slovany německé expanzi. Avšak způsob, jejž Drahomíra a její syn Boleslav volí, metoda individuálního teroru, zbavují nakonec oba hrdiny sympatií lidu.“ (Dějiny českého divadla II, 1969, str. 339). Tyl se v Drahomíře vyrovnal s českou radikální demokracií; s jejím programem a postupem nesouhlasil.
Nebylo by spravedlivé Tylovy názory, jeho humanismus a někdy i jistou až naivní důvěřivost dogmaticky vykládat v jeho neprospěch. Obdobně tomu bylo o sto let později v případu Karla Čapka.Byl tak jako předtím Tyl za nástupu reakce napadán a vysmíván. Proti Tylovi takto postupovali jeho rivalové a oponenti (J. J. Kolár a F. B. Mikovec), proti Čapkovi klerikální kritikové zaměření protimasarykovsky.
Závažná byla v roce 1848 Tylova práce novinářská a redaktorská v Pražském poslu,zprostředkovávající širokým vrstvám poznání a výklad společenských přeměn v souvislosti s odbouráváním cenzury, s uplatňováním volebního práva a parlamentarismu. Tyl nenáležel k radikálům; demokratické, národní i lidové principy v těžkých dobách nástupu reakce po porážce revoluce však neopustil a nezradil.V tom se jeho osud shodoval s osudem Karla Havlíčka, předtím přísného kritika idealizujícího sentimentální Tylovo zobrazení české společnosti v jeho próze Poslední Čech(1844).
Tyl vykonal pro český národ mnoho, zasloužil se o demokratizaci našeho jazyka, obětavě a nezištně, bez podbízení mocných; stál na straně nezámožného, zproletarizovaného herectva. V Tylově lokální pražské frašce Fidlovačka(měla premiéru 21. 12. 1834) zazněla poprvé na nápěv Fr. Škroupa píseň Kde domov můj;oblíbená obrozeneckou společností rychle se šířila, až se stala českou národní hymnou.
Porevoluční společnost „odvděčila“ se Tylovi v 50. letech 19. století zákazem četných jeho her a omezením jeho existenčních možností, takže musel nakonec hledat obživu jako kočující herec. Ale i v naprosté nouzi a bídě, vážně už churav, střežil Tyl morální poslání herecké práce.
Polistopadovým činitelům však Tylův odkaz překážel – i pojmenování naší scény Tylovým jménem jim vadilo. A přece: představitelé našeho národního obrození, lidé považovaní za naivní, vydobyli české kultuře mezi evropskými národy čestnější místo nežli naši dnešní, chladně kalkulující finančníci a bankéři i horliví odnárodnění privatizátoři.
Josef Kajetán Tyl zemřel 11. 7. 1856 v Plzni.