KAREL SÝS
Po knize VOJSKO A VOJENSKÉ OBJEKTY (nakladatelství Paseka, Praha, Litomyšl, edice Zmizelá Praha) můžete sáhnout bez obav. Její autor Zdeněk Míka je zárukou erudovanosti, objektivity i čtivosti. To není běžné. Vzpomeňme povrchní publikace z téže edice Nevěstince a nevěstky, sestavené Radimem Kopáčem, nebo trapně režimního svazku Továrny a tovární haly, jehož autorka Kateřina Bečková si libuje v rozchvácení a likvidaci ČKD!
Praha byla vždy důležitým mocenským bodem, nadneseně řečeno klíčem k Evropě. Klíč ovšem často vrzal a zámek nebyl vždycky pečlivě udržován, nicméně momentální mocipáni se snažili, aby po vojenské stránce bylo po ruce vše potřebné, kdyby se nepovolaný narušitel pokoušel jinak provinčního města zmocnit. To samozřejmě neznamená, že byla Praha nedobytná. Zdeněk Míka čtenáře provází dějinami obsazování, osvobozování a znovuobsazování města nenechavými armádami všech možných národů a ras.
Prusové, Francouzi, Švédové, Němci, Rakušané, Maďaři… Trvalo staletí, než se Praha stala „rájem“ všech Čechů i po stránce vojensko-mocenské.
Dějiny Prahy jsou rovněž dějinami kasáren, strážnic, lazaretů, zbrojnic, střelnic a hradeb tu bouraných, tu obnovovaných, posilovaných a nakonec definitivně zbořených. (Z bourání hradeb město vytěžilo stavební materiál pro paláce i činžáky, ale muselo eráru za demoliční práce zaplatit.)
Symbolem Prahy se občas stávalo dělo, z nichž to nejméně nebezpečné sloužilo na parcele dnešní vládní vily, aby si Pražané mohli podle jeho výstřelu nařídit na svých cibulích pravé poledne.
Architekti kasáren kopírovali právě panující stavební slohy, byť v poněkud „zelené“ podobě, takže i tyto prozaické stavby se staly památkami svého druhu. Málokdo si uvědomuje, že honosný Černínský palác sloužil coby ubytovna vojska, a teprve v letech 1928 až 1932 ho přestavěli pro ministerstvo zahraničí. Nenajdeme lepší potvrzení definice, že válka je pokračování politiky jinými prostředky! Klášter dominikánek v Karmelitské ulici sloužil v letech 1791–1849 jako hlavní pošta, od roku 1850 coby četnické kasárny, které v roce 1948 ustoupily potřebám Státního ústředního archivu. Hůře dopadly Josefské kasárny na náměstí Republiky. Nic nepomohlo, že v nich Josef Kajetán Tyl napsal text národní hymny. Za novorománským průčelím se usadilo zbytnělé Palladium.
Vojsko bylo občas pokrokové – v roce 1776 vztyčilo na střeše raně barokní vyšehradské zbrojnice první hromosvod v Praze. Zbraně byly vždycky cennější než kanónenfutr.
Na kobyliské vojenské střelnici panovala za císaře pána idyla – zejména v místní zahradní restauraci, kde si záložáci léčili dobrým pivem špatnou mušku. Pánové ve fešáckých uniformách ani jejich vyšňořené dámy nemohli vědět, že se toto místo za protektorátu stane popravištěm národních mučedníků.
Ještě selankovitěji vypadají litograficky zvěčnělé scény ze cvičení c. k. privilegovaných ozbrojených měšťanských sborů u Kobylis 14. října 1850. Místo výstřelů zde o sebe třaskají půllitry těchto raných lidových milicionářů.
K vojenskému životu, pokud byl právě díky momentálnímu míru opravdu veselý, patřily rakousko-uherské kapely, které díky najmě dechařským schopnostem českých muzikantů byly vesměs prodchnuty českým duchem. To neplatilo o velitelském sboru!
Objemná obrazová příloha přináší i kuriózní fotografii pražského občana Vogla, dobrovolného účastníka vojenské expedice arcivévody Maxmiliána Habsburského do Mexika. Zatímco samozvaného císaře mexického vlastenci zastřelili, dobrovolník se v roce 1876 do domovského města vrátil a nechal se zvěčnit v parádní uniformě, jež v sobě spojuje těžkopádný c. a k. střih se subtropickým švihem.
Knize lze vytknou jediné: chybné datum částečné mobilizace rakousko-uherské armády. Došlo k ní nikoli 26. června 1914, nýbrž 26. července, což si pamatuji, jelikož mám na svatou Annu narozeniny.
Kniha tvoří protiváhu tvrzení české režimní televize, že Češi za císaře pána bojovali „jako lvi“, zatímco dříve se psalo spíše o celých kumpaniích, které přešly k „nepříteli“ i s hudbou.
Jazykové puristy jistě nepotěší fotografie s česko-německými názvy nad sebemenším vojenským zařízením, což bylo samozřejmě vnucené. Kniha sice končí rokem 1945, ale můžeme říci, že ruské názvy se nad objekty neobjevovaly ani po roce 1968, zatímco dnes dobrovolně (?) vítězí angličtina či spíše američtina na všech frontách. Dokonce i v čele senátního jednacího sálu se skví nápis „Senát České republiky“ česky i anglicky, což je možné jen u nás!
Dojemně působí fotografie vojenských přísah, kdy titíž lidé na začátku války přislibují své osudy císaři a o pár let později tatíčkovi Masarykovi a poté otci Benešovi. Na další táty se z časových důvodů nedostalo.
Inu, lid nevyměníš!