MARTIN VODŇANSKÝ
Miss tisíciletí
Víš
co mě na mé ženě
mimo jiné přitahuje
její vrásky
protože možná tuším
kde je potkala
čtu v nich jako v Bibli
jako v otazníku
kdy mohu říci (?)
už nejsem dítě… teď
jsem dospělý… teď
vždyť ani neumím rozluštit
barvy zívajícího října v polštáři listopadu.
V televizi dávají „Miss tisíciletí“
zase mi potřebují něco ukázat
ale nestihli to
oči mi otevřela až moje dcera
chtěla prostě čůrat
televize už zapomněla zrnění
pořád se mě snaží bavit…
První vypínám zvuk
ještě chvíli pozoruji ta velká gesta…
…prudké pohyby…výstřely…
…pneumatiky rozvířily prach…
…vrtulník je pronásleduje…
…už na ně zase míří…
vypínám
jdu spát.
Víš
kde jsem viděl miss tisíciletí
na porodním sále
tehdy poprvé se nestydím za to
že jsem se opil
protože tohle rozchodit ve střízlivém stavu
by dokázal snad jenom Bůh
ba ne
styděl jsem se
když mi druhý den podala ruku
rozpálenou čtyřicítkou
a mohl jsem se tisíckrát naparovat
chlapskými bláboly
její horečku jsem do svého těla
nedokázal přenést
Víš
kdy jsem viděl
hovořit o Bohu beze slov
při pohledu na kojící ženu
pokud někdy zapomenu
na vůni mateřského mléka
které mohlo nasytit čisté stvoření
pak mě pohřběte
kde vás napadne
těžko by ještě cokoliv mělo smysl
Zdání nehybnosti
Na moři v dálce loď
budí zdání nehybnosti…
Možná rybáři vytahují na palubu sítě
a možná Ježíš na ní spí před bouří
učedníci nejistě hledí
na tmavé blýskající mraky
rackové prudce mění směr letu
kreslí tajné mapy na obloze…
Přestaneme se bát říci – mám strach (?)
jako děti když zavírají oči
před příběhy blesků na zdi
v napjatém očekávání
jak jim je dopoví hromy…
Přestaneme se bát říci – mám strach (?)
dříve
než loď zmizí z dohledu
a nebude už nikoho
kdo může náš strach vzít pod svá křídla
kdo se nevysměje našemu utajenému dětství
za maskou vrásek
protože by se smál sám sobě
protože
možná dokud jsme děti
není s námi jen ON
ale i my s NÍM