MILAN BLAHYNKA

La fête de l´insignifiance (Gallimard, Paris 2014; už předtím v italském překladu La festa dell´insignifianza, Adelphi, Milano 2013), česky Oslava (ale i Svátek) bezvýznamnosti, prozatím poslední kniha Milana Kundery, je z jeho románů nejkratší, ale už vyvolala rozruch nepřímo úměrný svému malému počtu slov, a to jak v zemích, kde už vyšla, tak u nás. Ve chvíli, kdy usedám k pár odstavcům o ní, mám před sebou na dvacet francouzských a českých recenzí, některých nezvykle rozměrných a citujících i kritické ohlasy v Itálii a jinde. Nepamatuji, že bych se kdy setkal s tak příkře kontrastními kritickými soudy.

„Jaká to kniha! Jaký dvojznačný jazyk, který sevře čtenáři hrdlo a současně mu přivodí výbuchy smíchu! Kundera neztratil nic ze svého umění roztrhnout oponu, aby bylo vidět, jaký je král nahý,“ uzavírá svou stať Marc Fumaroli ve Figaru. A naopak Pierre Assouline v La république: „Chudoba dialogů, slohová slabota, suchopárná expozice. (…) Jeho záliba ve fragmentu tu padá na záda a budí dojem rozpadlosti,“ a prý: „Ukazuje se, že není co citovat, nic si to nezaslouží.“ Assouline píše i o „technice vyprávění, Kunderovi drahé a osvědčené, inspirované hudební partiturou“; ta se podle jeho soudu „tentokrát míjí s účinkem“. Tři týdny předtím Fumaroli vyzdvihl na Oslavě bezvýznamnosti právě „hudební strukturu polyfonie, kontrapunktu, fugy, hudební věty, která se prohlubuje v soustředných kruzích“. A fugu – „krátký a rafinovaný kousek, složený z variací na téma ohlášené v názvu“ – rozpoznala v Kunderově románu mezitím i Raphaëlle Leyris (Le monde 3/4 ). Podle Jerôme Garcina (Le nouvel observateur 3/4) je román „opravdu knihou smíchu a zapomnění“. Assouline přímo polemicky kontruje: „Tato báchorka, která chce být knihou smíchu, zasluhuje zapomnění.“

České hodnocení je méně vyhrocené, zato poťouchlejší. Jovanka Šotolová (www.iliteratura,cz, 29/6) konstatuje, že „nová Kunderova kniha v českém prostředí vyvolala změnu většinového diskursu: o jejím autorovi se najednou začalo psát smířlivě“. Jak smířlivě, to po třech týdnech předvedl v Lidových novinách (19/7) „bohemista a teolog“ Zdeněk Jančařík, jemuž „v tuzemském přijímání“ Kunderova významu „však – marná sláva – cosi chybí a drhne“, a podle něho „není to jen vina českého prostředí“, ale i „naprosto zvláštní autorova politika ve věci překladů jeho textů do jazyka, jenž navždy bude jeho rodným“, a patrně také to, co pisatel vytáhl na Kunderu několik odstavců předtím: slyšel ho „naživo“ jen jednou, to když Kundera prohlásil za „atentát na autora“ obvinění, že udal roku 1950 agenta chodce. „Sfinga se vyslovila a zase se stáhla.“ Patrně hlavně proto p. Jančaříkovi „schází zde klíč k poznání a smíření“.

Nepříliš dobře utajované přání uvidět světově úspěšného autora na kolenou je zřejmě tak nutkavé, že nedovoluje českým recenzentům pocvičit se v umění číst.

Umění číst?

Podle p. Jančaříka se na záložce italského vydání „připomínají slova Kunderovy ženy Věry, která prý kdysi manželovi řekla…“ Nuže, týž text vyšel i na zadní straně obálky francouzského vydání a tu i tam se nečte žádné „prý kdysi“, ale něco jiného: „V Pomalosti říká Véra, autorova žena, svému manželovi…“ Maličkost? Ano, maličkost, která prozrazuje, že se kritik neobtěžoval pozorně číst, natož aby věděl o autorovi víc, než si nepřesně vyčte ze záložky. Ale dejme tomu, že průvodní text ke knížce není hoden recenzentova soustředění a o nic moc nejde. Jenže bohemista Jančařík zřejmě přeskakoval i celé stránky románu. Jinak by sotva mohl napsat, že „D´Ardelo se přátelům chlubí tím, že má rakovinu v pokročilém stadiu, ovšem po další návštěvě lékaře je mu řečeno, že ji vlastně nemá, on to všem“ (jakto „všem“, některým to snad přiznal?) „před přáteli už nepřizná, protože je tou svou rakovinou vlastně zajímavý“. Ve skutečnosti D´Ardelo ví, že rakovinu nemá, už když potká svého někdejšího kolegu (a není to žádný jeho přítel!) a namluví mu, že ji má; lže, je ve výborné náladě, chvíli předtím mu lékař řekl, že podezření na děsnou rakovinu se nepotvrdilo; lže, mystifikuje v touze zaimponovat tím, jak statečně bere zhoubnou chorobu a bez ohledu na ni se chystá velkolepě oslavit své jubileum, na němž se pak dosyta napředvádí. A ke své lži se nepřizná ani v poslední části románu, když opět v Luxemburské zahradě potká znovu svého bývalého kolegu a jeho (nikoli své) přátele. P. Jančařík nečetl bedlivě ani první část románu, ani poslední, v níž si D´Ardelo uvědomuje, že právě v Luxemburské zahradě, když šel s ulehčením od lékaře, náhle dostal nápad „na bizarní lež, že je smrtelně nemocen“. Nepozorné čtení se p. Jančaříkovi vymstilo, nepochopil, že u D´Ardela šlo od začátku o mystifikaci. A tím si uzavřel cestu k pochopení, že román ukazuje dvojí mystifikaci; D´Ardelova je vypočítavá, vypočítaná na zvýšení prestiže, zatímco ona mystifikace, jíž se dopouští herec bez zaměstnání Caliban, vydávající se jako pomocný číšník s pomocí přítele za Pákistánce neznalého francouzštiny, slouží pouze k potěšení chudáka (a jeho jen zdánlivě méně ubohého přítele), k potěšení ze hry, z klamání hloupých snobů (kdyby byli při své namyšlené společenské nadřazenosti vzdělanější a také chytřejší, jistě by snadno odhalili, jak se věci mají), a k udržování své dobré nálady, svého smyslu pro humor a pro směšnost a omezenost významných a mocných.

Své neumění číst pak p. Jančařík dále stvrzuje, když tvrdí, že „ani nejkrásnější dámě ve společnosti, paní ´Franckové´, se nepodaří, aby“ (pod stropem plachtící peříčko) „přistálo na jejím nastaveném ukazováčku“. Opravdu, v kapitolce Peříčko plachtící pod stropem se to celebritě La Franck, známé z fotografií, ještě nepodaří, ale o tři kapitoly dále ta žravá celebrita uspěje, peříčko na jejím vztaženém ukazováčku přistane, společnost aplauduje, La Franck s plnými ústy zadeklamuje, že „nebesa jí tím dávají znamení, že její život bude ještě krásnější než dřív. Život je silnější než smrt, neboť život se smrtí živí“. A celebrita polkne poslední kus dortu a bez ohledu na D´Ardela, který zamíří k ní jakoby za všechny ji políbit, namíří si to tanečními kroky k východu ze salonu s rukou stále vztaženou ke stropu a „s peříčkem mezi svým palcem a ukazováčkem“. Tam až p. Jančařík v četbě zřejmě nedorazil, tak pospíchal podle svého mínění oprávněně pokárat Kunderu za „naprosto zvláštní autorovu politiku ve věci překladů do jazyka, jenž navždy bude jeho rodným“. Nedošlo mu, jak svou opravdu zvláštní četbou bezděky dal Kunderovi za pravdu, když nedovoluje vystavit své dílo překladatelům, jejichž umění číst je často na stejné jančaříkovské úrovni. A nedošlo mu, že po tom, co předvedl jako čtenář, sotva mu kdo soudný uvěří jako kritickému soudci.

Není v tom sám. Italianistka Věra Křížová, která se v dubnovém Hostu rozepsala o románu podle milánského vydání, jež není jinou verzí románové fugy, má za to, že o sebevraždu utopením se pokusí (a přitom brutálně utopí chlapce, který ji chtěl zachránit) „Alainova nechtěně těhotná matka“. Je tomu zcela jinak: dívka, která chtěla spáchat sebevraždu a dopustila se vraždy, nemůže zároveň být Alainova matka. Když zmáčená upaluje domů, vrazí do ramene protijdoucího Alaina, s nímž se vůbec nezná, a ještě mu vynadá, že nedával, idiot, pozor a neuhnul před ní. Paní recenzentce nedoklaplo, co pozornějšímu čtenáři neujde: že román srovnává dvojí odpor některých mladých žen k mateřství, u matky promýšlený, u bezejmenné („ona“) instinktivní.

K neumění číst se v českém náhle horlivém psaní o Milanu Kunderovi druží nevědění. Kateřina Kadlecová v Reflexu (15/2014) vážně tvrdí, že Kundera „naposledy pro nás sám přeložil svou Nesmrtelnost…“ Ve skutečnosti Kundera Nesmrtelnost nepřekládal, napsal ji česky, a české vydání se opozdilo za francouzským překladem o tři roky jen proto, že při pracné bdělé revizi tohoto překladu i dalších ještě místy text dotvářel a záleželo mu na tom, aby změny vložil i do českého znění.

Umění klást (si) otázky?

Ne že by si recenzenti nad Oslavou bezvýznamnosti otázky nekladli. Pětadvacet jich vychrlila Jovanka Šotolová: jak se má La fête číst (jako óda na povrchnost?, jako zhudebnění banality?), zdá má být vnímána „jako plod touhy sepsat román, který nic neznamená“, „proč ale autor touží vytvořit takové dílo“, „je to snad umění napsal bezvýznamný román“, „proč knihu otvírá filozofická úvaha o úloze… pupíku (!) v současném světě (…) anebo hnedle ve světové globální erotice“, proč „volí leitmotiv módy odhalující pupík, jež je už v okamžiku vydání textu zastaralá a úplně passé?“ Některé z těchto a podobných otázek jsou řečnické, jiné provokativní, v některých se zračí obava z možné kritické blamáže a nad některými nelze než užasnout. Jako móda se kdysi prosadily bikiny a pak minisukně. Jsou dokonale passé? Alain bere předem vítr z plachet námitce, když sám nazývá odhalené pupky módou, ale hned dodává, že ta už „trvá deset let“, a ačkoli snad přejde tak jako všecky módy, jak mu namítá jeho přítel Ramon, ona odhalená „malá dírka uprostřed břicha“ přece jen „otvírá nové tisíciletí“, jako kdyby „někdo k tomuto symbolickému datu vytáhl roletu, která nám po staletí bránila uvidět to nejdůležitější: že individualita je jen iluze!“ Neboť podle Kundery zatímco všecka tři „zlatá místa“ na erotickém těle ženy, „stehna, hýždě, prsa“, jsou u každé ženy jiná a „vyjadřují individualitu“ ženy, „všecky pupky se podobají“, „podle pupku nejsi s to identifikovat ženu, kterou miluješ“.

A tu se vynořují otázky, které si tuším zatím nikdo nepoložil: Je tomu skutečně tak? Není ta malá okrouhlá dírka při pohledu zblízka přece jen každá jiná? Není tedy třeba zjednat si pohled na ni zblízka? A navíc i na promenádě: vnímáme ji jako věc „samu o sobě“, anebo jako střed tvarově velice rozdílného břicha mezi dvěma předními kyčelními trny, střed, který jen v takové konstelaci je s to upoutávat pozornost i na dálku? A ohlédl by se kdokoli za ženou, která by odhalila svůj pupek jen v malém kulatém okénku? S těmito rýpavými otázkami ovšem nepadá autorova teorie, že odhalené pupky jsou znamením ohlašujícím konec individuality. Takové teorii napovídá snad i náhoda (?), že francouzský výraz pro pupek nombril souzní se slovem nombreux, početný, co je ve velkém počtu, jak to adjektivum definuje Larousse 2000. A není v ponorné řece nevědomí i dekompozice slova nombril, totiž nom-bril(le), tedy jméno, (které) září/vyniká? Nevyniká právě svým jménem pupek (v češtině jen hláskou odlišující se od pupenu) nad jiné části těla? A nezjednává nom-bril(le) pozornost jménům vůbec? Copak nic nevyzařují jména postav už čtvrté Kunderovy knihy na (Kunderou milované) „i“ (L´immortalité, L´identité, L´ignorance, Fête d´insignifiance)? Nedá se psát jméno narcistické postavy D´Ardelo také Dardelo, když dard je kopí, oštěp, a darder znamená výstřelem bodnout? Vždyť D´Ardelo je v stálém akčním nasazení pobodnout kdekoho a všechny k pozornosti pro svou osobu.

Umění klást si otázky je začátek umění číst, zvlášť číst Milana Kunderu. Jak to pojmenovává své postavy? Přátele, které staví nade vše, a milenky vyvolává křestními jmény (Alain, Ramon, Charles; Madeleine, Julie) nebo přezdívkami (Caliban, Quaquelique), ty ostatní, s nimiž obtížno se spřátelit, příjmeními (D´Ardelo, La Franck), někdy skutečnými (Kalinin), jindy přijatými (Stalin). A nenapovídá mnohé i upření jména (matka, otec, ona)? Jít románem beze jména = jít jím jako nejvyšší záhada, jako samo tajemství. I absence jména má význam.

Klíčový význam jména v Oslavě bezvýznamnosti dokládá apokryfní historka o tom, jak Kantův Königsberg došel z potměšilé Stalinovy vůle k přejmenování na Kaliningrad. Zatímco pomníky se kácejí a města se opakovaně přejmenovávají, Kaliningrad přetrvává. Filozofující Kunderův Stalin staví nad Kanta a jeho „věc o sobě“ Schopenhauera, který svým pojetím světa jako „vůle a představy“ mu připadá „bližší pravdě“, a jistě je bližší především jemu samému, jeho vůli a zvůli, občas si dopřávající okamžiky dojetí a soucitu. Ve skutečnosti v Oslavě bezvýznamnosti je proti Kantovi, nechuť k němuž autor paradoxně sdílí se Stalinem, oslaven Hegel. Ramon se přiznává, že „náš Mistr“ (tedy autor sám) ho přinutil Hegla kdysi studovat a z Heglovy úvahy o komice ví, že pravý humor je nemyslitelný bez „nekonečně dobré nálady“, která člověka povznáší do „výšin, z nichž můžeš pozorovat pod sebou věčnou pitomost lidí a smát se jí“.

Tak jako mnoho jiného je v Oslavě bezvýznamnosti „dvojí“ také smích (případně úsměv); je při všech svých různotvarech v podstatě dvojí, osvobozující, neodlučitelný od dobré nálady, a zlý, škodolibý, škodící; proti úsměvu úšklebek. Smích (někdy ztlumený v úsměv) zaznívá téměř v polovině všech kapitol, navíc je rád (v sedmi případech) pointuje, a v tom pointování se střídá s dojetím, které také není vyhrazeno jen přátelům,

Jak si povšiml Jérôme Garcin, Milan Kundera slaví svou Oslavou bezvýznamnosti své jubileum tak, že „dává francouzské řeči zpívat“. Ještě než si čtenář uvědomí, že Oslava je slovesná fuga, hned první věta ho vrhá do sféry hudby; hned v ní zazní nenápadně ona aliterace, která se naplno rozezní v názvu páté části a také její první kapitoly: Une plumette plane sous le plafond (kupodivu je aliterace i v prostém českém překladu: Peříčko plachtící pod stropem). V první větě Oslavy bezvýznamnosti se „bezvýznamně“ kříží hned pět aliteračních řad: s (C´étai-soleil-sortait), le (le-le-lentement), d (de-du-des), m (mois-matin-lentement) a pa (passait-par-parisienne), a hudbu hlásek doplňuje ještě i ž (juin-nuages). Stejnou signální hláskou s začínají čtyři první z pěti odstavců první kapitolky (C´état-Cela-Si-Si, až pak následuje Mais). Hudbu sugeruje i opakování s variacemi v druhém a čtvrtém odstavci, které připomínají tři sloky písničky. Viditelná různost stehen, hýždí a prsou vyniká na pozadí téměř stejnými slovy kladené otázky po zvláštnosti jejich erotického zaměření. Nad první kapitolkou si mimoděk uvědomujeme, proč Milan Kundera (podle některých českých recenzentů Oslavy) tak umanutě – leč oprávněně – trvá na tom, aby jeho hudebně prokompované texty nebyly zmrzačeny překladateli, kteří (jak ukázal v L´art du roman) mají sklon „vylepšovat“ překládané Mistry, takže z osmkrát opakujícího se slova dům na začátku Anny Kareniny zůstává ve francouzském překladu to slovo jen na jednom místě (na dvou v českém), na ostatních jsou synonyma, ačkoli „každé slovo má svůj vlastní význam a je sémanticky nenahraditelné“. Co platí o hudební výstavbě první kapitolky Oslavy, platí i o celku, motivy se opakují ve víceméně ustálené slovesné podobě a opakováním se mění v účinné zaklinadlo; a co víc, do Oslavy vklouzávají ze všech možných předešlých autorových knih a podílejí se na výstavbě nového jedinečného celku.

Jak už zaznamenáno, recenzentům neušlo, že v Oslavě silně resonuje Kniha smíchu a zapomnění. Marie-Laure Delorme nazvala svou recenzi (Le journal du dimanche) Soumrak žertů, hned dvě recenze spojují Oslavu bezvýznamnosti už svým názvem s Valčíkem na rozloučenou (Jérôme Garcin: La dernière valse, Nelly Kaprièlian: La valse au serieux). Jen tupému čtenáři může ujít, že počínaje už první větou a konče větou poslední je Oslava bezvýznamnosti protkána motivem pomalosti (nejčastěji lentement, pomalu, ale také lents, pomalé, ralentir, zpomalit). Dala-li by se Pomalost zpětně přezvat na provokativní Oslavu pomalosti, Oslava bezvýznamnosti nejen někdejší ódu na pomalost připomíná, ale zároveň také zbavuje pomalost jejího zdánlivě jednoznačně pozitivního významu, kdysi – románem Pomalost – polemicky prosazeného, vždyť La Franck s bezvýznamnou trofejí peříčka v teatrálně stále vztažené ruce hopkavě odtančí z koktejlu u D´Ardela pomalu, jen aby předvedla, jak odchází celebrita. Do dosud posledního přístavu Kunderových základních migrujících motivů přešly mnohé nejen z jeho románů a esejistických knih, ale i… O tom však až nakonec.

Nelly Kaprièlian (v Les inRocKs 3/4) má Oslavu bezvýznamnosti za román beze středu. Dá se tomu věřit u díla, které začíná meditací o obnažení a vystavování na odiv samého středu ženského těla a ještě čtyřikrát se k tomu pupku vrací? Do sedmi částí Oslavy bezvýznamnosti je rozděleno celkem 45 nečíslovaných kapitol nepravidelně (7+5+6+7+6+9+5). Středovou kapitolou je třiadvacátá, pátá kapitola čtvrté části. Předchází ji 22 kapitol a 22 kapitol následuje po ní. Také co do stránek je právě uprostřed, po odečtení vakátů ji předchází a následuje po šedesáti stránkách. Odlišuje se nějak od jiných kapitol? Je jen nepříliš delší (4 strany) než průměr (3 strany), a jak je v kompozici fugy běžné, nastupuje v ní jedna nová postava (La Franck), nikoli poslední. Místo děje (salon v D´Ardelově apartmá) známe už z kapitoly 20, také známe už dvojici Charles-Caliban, Ramona a jeho nechuť k D´Ardelovi, byť mírněnou soucitností k jeho údajné smrtelné nemoci; také o dceři D´Ardelově, která bouřlivě vítá a lituje celebritu, které zemřel přítel, víme, jak protivné je to stvoření. Zkrátka třiadvacátá kapitola je organická součást fugy bezvýznamností. Ale přece je tu jen jedna zvláštnost skladebná a zároveň obsahová. Verbálně a ani místem děje ani obsazením ta kapitola nijak nenavazuje na kapitolu předešlou a na ni nenavazuje kapitola následující, prostřední kapitola je vražena mezi kapitoly kontrastního místa děje a dění, kontrastuje s kapitolami, v nichž je Alain sám doma a medituje, zatímco v ní je husto lidmi, žvaněním a hltavým požíráním, v němž se jak D´Ardelova jásající ratolest, tak celebrita navzájem neslyší a konverzace se redukuje na výkřiky. Takto není žádná jiná kapitola oddělena od sousedních. V ní, položené do samého středu knihy, koncentruje se příšerná vyprázdněnost, bezvýznamnost světa, který je přeplněný, hraje si na statečný život v osamocení obklopeném osamocením a samotu adoruje; La Franck: „Lidské bytí není nic než samota.“

Po sedmi románech napsaných česky až na jednu výjimku v sedmi částech, a po třech románech, napsaných francouzsky a členěných na 51 (Pomalost, Totožnost), případně 53 (Nevědění) průběžně číslovaných kapitol s význačnou kapitolou centrální, je tu Oslava bezvýznamnosti o sedmi tradičních částech dále členěných na kapitoly, ale zároveň přes předěly mezi sedmi částmi bystře plynoucí pásmo 45 kapitol vůbec nečíslovaných se středovou kapitolou. Benoît Duteurtre, Milanu Kunderovi zvlášť blízký, ukázal (Marianne, 3/4), jak Oslava bezvýznamnosti pojí obě řady, drzost prvních českých románů s vytříbeností nejúspěšnějších děl jeho zralosti.

Oslava (bezvýznamnosti) čeho vlastně?

V Oslavě bezvýznamnosti není nejmenší přímé, výslovné, jmenovité stopy po autorově středoevropské rodné zemi a její kultuře. Jako kdyby ta země a kultura nebyla. Ale opravdu k ní vůbec neukazuje? Pupeční šňůra přestřižena?

Šestnáct kapitol uprostřed knihy se odehrává střídavě ve dvou interiérech, v nevelkém bytě Alainově a v apartmá D´Ardelově, zato jak velká část části první, tak celá poslední část se děje venku, napřed na ulici a pak v obou částech je po čtyřech kapitolách v Luxemburské zahradě. Tam se přátelé nekonečně dobré nálady vzdor pitomosti světa cítí uvolněně, tam je jim dobře. Jak se to jmenuje prvotina Milana Kundery? Člověk zahrada širá? Viděl Kundera už tehdy Luxemburskou zahradu? Nepochybně ji znal přinejmenším z Nezvalovy Ulice Gît-le-coeur a z Ženy v množném čísle, kde jsou verše o nahých, košilí přikrývaných ňadrech, „krásných jak stromy v Luxemburské zahradě ovázané“ (zahradnicky chráněné proti mrazu) „škrobeným plátnem“. Zahrady, to je pravá příroda, pravé území Milana Kundrery, jeho nadějí i – po zklamání – jeho azylu.

Odkud se vzala přezdívka herce bez angažmá Calibana? Z románu víme, že mu tak začali říkat přátelé podle jeho poslední role na jevišti, v níž si s chutí zahrál divocha v Shakespearově Bouři, snad složené, snad jen upravené pro slavnosti při zasnoubení Alžběty Stuartovny s budoucím českým Zimním králem. Má Caliban jen náhodou důvod naříkat na svou „zlotřilou matku“, jako by si na svou matku snad mohl naříkat – ale na rozdíl od Calibana nenaříká – jeho přítel Alain? A co víc: není Calibanova „pákistánština“ dvojče mystifikace z povídky Já truchlivý bůh, kde vypravěč „překládá“ dialog řeckého dělníka Apostolka, žijícího v exilu u nás, jehož vydává za dirigenta athénské opery, který neumí česky, a pitomoučké konzervatoristky Janičky, a to náhodnými větičkami zapamatovanými z hodin středoškolské staré řečtiny?

Odkud se vzalo jméno Quaquelique? V Orientaci Lidových novin z 4/3 se Karel Hvížďala zeptal Václava Bělohradského, jestli by se to jméno dalo přeložit, a Bělohradský pomyslel na italské qualunque, tj. kdokoli, každý. Jenže románový Quaquelique vůbec není „každý“, je to mimořádně úspěšný svůdce, který si získává náklonnost žen tím, že na rozdíl od narcistického D´Ardela nevystavuje svou jedinečnost na odiv. Petr Drulák (v Salonu Práva z 24/7) ho nazývá Tlachalem. Kunderův přítel z mládí Vojtěch Jestřáb (v knize Brno – můj Amarcord v čase zatmění, 2005) vzpomíná, že jednomu svému kamarádovi s přáteli (mezi nimiž Milan Kundera už nebyl) říkali „akademik Kvákala“. Neříkali takovou přezdívkou někomu už také v době, kdy ještě Kundera nežil v Paříži? Není Quaquelique jen do románského světa transkribovaný nějaký brněnský Kvákala?

Odkud se vzala v Oslavě bezvýznamnosti Alainova mladičká Madeleine, o níž Alain neví, zda jména kdysi významných osobností komolí z prosté neznalosti, anebo aby dala najevo, jak jsou pro ni bezvýznamná? Nepřišla tam náhodou z Apollinairových básní pro Madeleine Pagèsovou, konkrétně z Devíti bran tvého těla, a to oklikou přes český překlad té básně, pořízený právě Milanem Kunderou? (Jen tak mimochodem: pupek mezi těmi devíti branami není a Kundera byl a snad ještě je natolik apollinairovec, že ani on v něm nemůže spatřovat bránu do milenčina těla.)

To všecko jsou otázky jistě zavánějící bláznivinou a snadno zesměšnitelné, ale je tu kardinální otázka pupku (nikoli pupíku, jak neexpresivní nombril něžně překládají čeští recenzenti Oslavy bezvýznamnosti, což je podle Příručního slovníku jazyka českého – IV/2 , 1944-1948 – jen expresivní varianta základní podoby slova). Stejně jako ve francouzštině od slova nombril je i v češtině od slova pupek běžné ustálené sousloví „považuje se za pupek světa“, ve francouzštině je navíc i výraz nombrilisme pro postoj a chování osoby, která zveličuje svůj význam. Slovník české frazeologie a idiomatiky, výrazy neslovesné (1988) uvádí dokonce samostatné heslo pupek Evropy, a to s dvojím významem: „1. centrum evropského kontinentu (z hlediska místa a zpravidla též významu), 2. ta část evropského kontinentu, země, jejíž obyvatelé, případně určitá osobnost, která je (ze subjektivného hlediska) nejvýznamnější, poutá zájem světa, zvl. v dané chvíli.“ K významu 2 pak příklad „A tento politik si myslel, že se všichni na něho dívají, prostě že je pupkem Evropy.“

V meziválečném dvacetiletí se ČSR pokládala za pravý střed Evropy, v Praze vycházel dokonce časopis L´Europe centrale, a zejména čeští občané ČSR, jejíž koruna měla lepší kurs než francouzský frank, se právem pyšnili hospodářskými úspěchy a demokracií své země a neprávem se domnívali, že celá Evropa k ní obdivně vzhlíží; Mnichov 1938 je krutě vyvedl z omylu, tento pupek Evropy byl pro mocnosti bezvýznamný. Znovu se pak za pupek socializující se Evropy a světa považovala ČSSR v době „pražského jara“. Pro tehdejší bipolární svět byl tento pupek Evropy znovu bezvýznamný. Ale vojenskopolitickému zbezvýznamnění tohoto pupku Evropy se nepodařilo uvrhnout do zapomnění kulturní hodnoty multikulturní střední Evropy, a to i díky esejistické a romanopisecké práci Milana Kundery, který pro světové uznání Janáčka a hlubší poznání Kafky, a tím i pro kulturní renomé pupku Evropy učinil víc, než by zmohla sebelepší oficiální kulturní propagace.

Není tím, že nyní paradoxně obdařil bezvýznamnost hlubším významem (slavit bezvýznamnost přece znamená jakoby mimo vůli autorovu a jakoby snad i proti ní, významně ji zvýznamnit), tím, že v ní objevuje hodnotu, jakou to, co se obecně považuje za významné, naopak zcela postrádá. Oslava bezvýznamnosti je tak přirozeně oslavou i jeho rodné bezvýznamné země – z globálního hlediska země stále bezvýznamnější. Je návratem k ní nejmenované, nezmiňované, ležící mezi Paříží a Moskvou, městy, kde se „odehrává“ fuga zatím posledního Kunderova románu a kde se významné věci propadají do bezvýznamna.

Bezvýznamnost není ovšem synonymem obyčejnosti (Kundera sám pojem synonymum napadl jako nepřijatelný ve francouzském Umění románu, 1986), ale má k ní blízko, a jsme doma, v tom smyslu je Oslava bezvýznamnosti bezděčným navázáním na českou tradici, která vybavila obyčejného, bezvýznamného vojáka Švejka nekonečně dobrou náladou do každých okolností; která pokračovala Rozmarným létem, Hrdelní pří, Dobrou mírou i Josefinou a Kosmou Vladislava Vančury v objevování lidských hodnot považovaných za bezvýznamné; a která koneckonců není myslitelná ani bez Čapkova Obyčejného života, jehož dobře utajený natrpklý humor teprve čeká na svého vykladače.

Na rozdíl od francouzštiny má pupek v češtině ještě i druhý význam, je to i vulgární označení tlustého břicha. A od toho se odvíjí i předposlední nadrzlá otázka: Není za scénou v samém středu, v samém pupku románu, za scénou, kde se doslova cpe celebrita na koktejlu, kam byla pozvána, aby ho poctila svou popularitou a krásou i moudry, nebyl inspirací té scény ryze český obrat cpe si pupek? Moudra trousí s plnou pusou, takže jí není rozumět. Takto si cpe panděro a navíc tašky při každé oslavě, jak obecně známo, také jedna velká česká celebrita.

Konečně otázka poslední: jak přečíst absenci jmenovitě českých motivů v Oslavě bezvýznamnosti? Není to vzkaz těm, co si myslí, že jsou pupkem země, v níž se prodrali k moci a kterou ve svém zájmu chtějí vidět jako pupek Evropy, jíž to případně osladí? Není to vzkaz, jak jsou bezvýznamní, že a jak velice je zcela bezvýznamné, co si o čemkoli myslí, čeho se při své namyšlenosti domýšlejí třeba i o něm, aniž jsou s to pořádně si ho přečíst, jak se to přihodilo jeho jakoby chápavému mravokárci Jančaříkovi? Nikomu není příjemné přiznat si, že je bezvýznamný, vždyť každý jsme přece středem svého světa, do něhož jsme se narodili, v němž vyrostli a zestárneme nebo už jsme zestárli a který skončí s naší smrtí, pokud nezanecháme dílo také jen domněle nesmrtelné. D´Ardelovi, který nemá sebemenší smysl pro humor, ani trochu nevoní, když ho v poslední kapitole Oslavy bezvýznamnosti Ramon ujišťuje, že bezvýznamnost je esencí existence a také klíčem k moudrosti a dobré náladě. D´Ardelo chce být významný, chce žít s vědomím, že se třeba za cenu lži zviditelnil a zvýznamnil, a tak mu Ramon škodolibě namluví, že všichni viděli, že On a celebrita La Franck jsou milenci; to mu lichotí, za to je vděčný, aniž tuší, že je tak odsouzen žít ve směšné iluzi o tom, že se světu jeví významný. Právě naopak náš Mistr, jak svého tvůrce nazývá čtveřice bezvýznamných kumpánů, Ramon, Charles a Caliban i Alain, spolu se svými učedníky a šiřiteli svého poznání nalézá v bezvýznamnosti velkou příležitost, radost a svobodu nebrat vážně svět, který si jen připadá důležitý a nemůže připustit, že je tomu docela naopak. Oslava bezvýznamnosti je v jednom svém významu výsměchem i českým iluzím o významnosti českého pupku Evropy, ale zároveň i vlídnou nápovědí statisícům „bezvýznamných“ čtenářů, kteří na rozdíl od p. Jančaříka a podobných mračnopozorů umějí číst, jak žít paradoxně vesele a šťastně právě v tom, co nemá světodějného významu, ani si takový význam nenamlouvají.