EVA FRANTINOVÁ

Víte, co je to kasída, triolet, limerik, strofa Venuše a Adonise, elegické distichon, Chaucerova strofa, stance? A víte, jaké zastoupení tyto pevní formy mají v díle Jaroslava Vrchlického? Víte, že největší zastoupení má u tohoto básníka italský sonet? A víte, které podstatné jméno se v Máchově Máji objevuje nejčastěji? A víte, že existuje Korpus českého verše – vychází z české elektronické knihovny, texty jsou v něm „lematizovány, foneticky, morfologicky, metricky a stroficky anotovány“.

Nevěděla jsem, dokud jsem si nevzala v knihovně Akademie věd brožuru BÁSEŇ A POČÍTAČ.

V úvodu se píše: „Báseň a počítač? Jde takové spojení vůbec dohromady? Nestojí poezie a výpočetní technika v protikladu?“

Básně se pitvaly odpradávna – každá generace zná horko na stupínku při rozboru básně. Uznávám – tak jako lidské tělo má báseň žíly, srdce, příčně pruhované svalstvo rýmů, hlavu, břicho, chodidla, po kterých spěchá nebo se jen loudá ke čtenáři, má i uši a oči, které vidí do budoucna, nebo jen za roh. Má moc tě strhnout jako sbírka Milénium, ukazuje na samého autora: toto je básník, jmenuje se Prskavec. Ale i ukázat nemilosrdně: tohle zas básník není a nikdy nebude…

Proč ale máme báseň párat a jednotlivé části vkládat pod mikroskopy? Zabývá se tím literárně vědní disciplína teorie verše – versologie. Jenže – vyhodnotí počítač napětí jarního večera nebo podzimní stíny, vůně, pohyby, drahé hlasy, poklep dědova ukazováku na popelník ze zeleného skla, koupele v řekách i mořích, vjezdy do cizích měst a odjezdy, přiloží snad počítač eufometr na blány našich duší?

Když mi vyšla první báseň – a za rok tomu bude čtyřicet let – letěla jsem s novinami ulicí jako na křídlech.

Báseň je jedno z největších tajemství a básník vzácný druh. Vznáší se nad formami, které sám odlil, kterými vládne, ale neví o tom.