IVO FENCL

Malíř Vojtěch Kubašta, jaká škoda, že jsem jej osobně nepoznal! I má chyba. Narodil se před sto roky, 7. 10. 1914 – jako syn vídeňského bankovního úředníka jihočeského původu, přičemž Vojtěchova maminka byla z Vysočiny. Do zlaté Prahy se rodina vrátila se vznikem Československa a usadili se v Jinonicích. Kubašta navštěvoval gymnázium Na Santošce a vystudoval architekturu (ČVUT 1933–1938). Disponoval neskutečně vyvinutým prostorovým viděním a s přáteli Hirdem, Pokorným, Ungerem a Ječným se již za studií pustil do tvorby modelů. Říkali si Čtyřlístek a Pokorný se měl stát profesorem Columbijské univerzity v New Yorku. Ale to ještě netušil. Tři z nich rýsovali a sháněli zakázky, Kubašta byl však hlavní. Dokonával. Občas podporováni Pokorného tátou, zástupcem to ředitele Škody Praha, zachytili ti braši veliké schodiště Clam-Gallasova paláce a obdrželi cenu za ztvárnění stanice metra Anděl, byť nikdy nerealizovaného. Uspěli v soutěži o blok domů na Karlově náměstí a Kubašta navrhl interiéry hotelu Sykovec na Vysočině. Kreslil viněty a už tehdy myslil jako ekonom. S Pokorným také už před válkou navštívili Alpy, kde rovněž kreslil (co jiného?), a roku 1938 pobyl v Istanbulu. 1937 se podílel na knihách Staropražské senzace a Mozart a Don Giovanni. K Mozartovi se měl vrátit ještě mockrát. Rád.

Při kreslení mu byli vzorem Panuška, Aleš a Lada. Od roku 1941 profesoroval na Rotterově škole. Když ji zavřeli, byl pomocný dělník a designér v Baklaxu na Balabence. V prvých rocích války jako scénograf a kostymér spolupracoval s loutkářem Čeňkem Sovákem. Při práci na Pohádkách tisíce a jedné noci potkal i majitele nefungujícího nakladatelství Aventinum Štorcha-Mariena (1942), a právě proň počal (1943) tvořit litografie pražských památek spatřených z ptačí perspektivy. I pro případ, že budou zničeny. Jako i později práci zvládl bez leteckých fotografií a došlo na čtyři portfolia: Valdštejnský palác s prologem V. V. Štecha, na Klementinum s textem Zdeňka Kalisty a na Melancholii Strahova a Loretánskou meditaci s úvody Jiřího Karáska. Publikace k 600. výročí sv. Víta byla jeho další dílo, ale každé prázdniny dával metropoli vale, aby zachycoval i venkovskou lidovou architekturu.

Po válce ilustroval Eisnerovu apoteózu češtiny Bohyně čeká a graficky vypravil Pařízkovu reportáž A lid povstal. Navštívil Slovensko, oblíbil si Tatry a začal s publikacemi o tamní přírodě a památkách. Připravoval později třeba i kolekce propagačních materiálů pro lyžařské centrum v Jasné pod Chopkom.

Po Únoru neunikla stoupě jeho a Hádkova Staropražská Thálie (1949), ale to již si začal s reklamou na Teslu, Koh-i-noor či Prazdroj. A vrátil se k dětem: ilustroval Medvídka Pú (1949) nebo Enšpígla (1951), pohádky Valašska i Ruska. A vynalezl prostorová leporela. Ta jsou dnes přeložena do čtyřiceti jazyků.

Začal s tím i dík založení nakladatelství Artia (1953) a jenom do roku 1965 jich vyprodukoval na sto. Za hranice pronikla dík londýnskému židovskému bankéři Leopoldu Schliesserovi a výtečně se prodávala i v arabských zemích. O Mekce nakreslil jedno rovnou na objednávku.

V letech šedesátých začal pak anonymně pracovat i pro Disneye a dotvářel Bambiho, Mickeyho, 101 dalmatinů i Knihy džunglí. Jeho Jak Kolumbus objevil Ameriku se stalo pomůckou na školách Japonska, byť tady byl v mnohém personou non grata. Nezávidět mu nebylo totiž lehké a v reprezentativní publikaci k 20. výročí Artie o něm nenajdete ni slovíčko. Rok nato (1974) měl ovšem výstavu na Pražském hradě. Zůstala bohužel jednou z mála.

Ó, jak nelehko se v jeho případě pátrá po komkoli podobném. Jeho práce jsou světový fenomén a jen jeho pop-up books jsou snad dvě stovky v desítkách milionů výtisků.

Jednou ze starších je třeba i Gulliver in Brobdingnag (Bancroft and Co., Westminster, Londýn), jehož text je adaptací od Jozefa Telgárskyho, který zkrouhl druhou čtvrtinu Switovy klasiky na pouhých čtrnáct stran, začínajících Gulliverovým oslovením „Milé děti.“ Úspěch tohoto digestu, jehož česká i slovenská mutace Gulliver mezi obry vyšla v Martině (Orbis 1956) se ovšem odvinul z výtvarné složky. Kdo ví, ale snad jde o nejpůvabnější ztvárnění Gulliverových cest všech dob. Pouze v devatenácti kresbách, ale jaké! Líčí útok jednoho z ozbrojených obrů na loď i člun s udřenými veslaři, což připomíná atak Kyklopa. Gulliver je vzápětí takřka rozšlápnut dřevákem a ocitá se v gigantickém štipci prstů. Pak zase hlavou dolů v prstech děcka a nad nesmírným talířem. Sletí do té polívky? Ne. A coby d´Artagnan se kordem ubrání i nestvůrným myším velikosti medvědů. Zmátoří se a vysměje obřímu obrýlenci. Přihýbá si z náprstku velikosti vědra, klaní se na ubruse králi sledován zezadu jeho nenávistnými rádci, spočine v holčičím vozíčku pro panenky, je zkoumán co vzorek jiného světa panovníkovou lupou a na obálce této knihy tu lupa znázorňuje slídové okénka. Vozík holčičky je navíc prostorovou hračkou, při rozevření knížky se rozepne mezi přední desku a list a Gulliver se vztyčí ze štráfkovaného povlečení. Ale víc mě fascinuje orel s rozpjatými křídly, který se pokaždé spolehlivě vztyčí na poslední straně nad pobřežní písčinu a dětský domek s křičícím človíčkem. Ale ještě předtím Gulliver líbá obří královnin malík a leze z mísy omáčky, kam ho strčil zlý šašek. Vězí i v mordě psa a hned si svobodně plachtí na neckách, i když plachtu nadouvá fuk obřího pážete. Skoro umře v závratné výši na hřebenu střechy a je tu odpudivě krmen opicí, což asociuje King Konga. Nu, a po svém návratu do Anglie se kasá naddimenzovanými proprietami. Ano: zub, jehla, nit, špendlíky, klíč, hřeben a prsten. A v průřezu vidíme na vlnách jeho domek v onom momentu, kdy jej čtyři námořníci zachraňují otvorem ve střeše.

Tento „horor“ oplýval dokonce pevnými deskami, ale další prostorové knihy-hračky už byly měkčí i menší (asi 20 x 26 cm) a aby se scény vyvrbily, stačilo dvojstránku rozevřít jen pravoúhle. U Gullivera ještě šlo o sto osmdesát stupňů.

V knize O perníkové chaloupce (Artia 1957) na nás mžourá vikýřem zlá Jaga a Jeníček s Mařenkou se kryjí jako zlodějíčci za marcipánový hřeben střechy. A vytáhneme-li jejich hlavičky, seznáme, že vykukují právem: z vikýře náhle mžourá jen bábina kočka. V jiné sekvenci se pak zatíná do větve tátova sekera a jinde ožijí balvan i vrba děsivými obličeji, aby stvořily poněkud disneyovský děs nočního hvozdu. Dvířka chlívku, kde je Jeníček vykrmován, však lze naštěstí zdvíhat a hotovou extázi vyvolá pohyblivá lopata, co vjíždí s bábou do plamenů. Pohádka vyšla moc krátká, a tak Kubašta končí vizí modré lesní řeky, přes niž se pod vodopádem děti opětovně přeplavují na bílé, opravdu pohyblivé labuti.

V O Červené karkulce kývá pak vlk hlavou, a když vrazí do sednice s babičkou, pokaždé se rozletí dvířka malovaného příborníku. Ostatně… sami za jejich kraj táháme.

Byl hračička, ale geniální, a příběhu O Sněhurce se zhostil i jako autor známé pohyblivé pohlednice s Orlojem, takže lze na knižní obálce okolo Sněhurky otáčet hlavami trpaslíků jako sedmi apoštoly. I zrcadlo na první dvojstraně se však hýbá a spanilá Sněhurku uvnitř se tu může střídat se zlou královnou. A trpasličí chaloupka? Disponuje trojicí jednotně otevíratelných okenic, za nimiž se trpaslíci vracejí ke své spící paní. I doly na diamanty mají zvedací vchod s výhledem na chaloupkou, a pokud se panáčci dají v sednici do zpěvu za zvuku harmoniky, pokaždé stačí popotáhnout pometlo a pár se jich kolíbá na židli. Děsivou scénu pak nastolí babizna se zmijí místo hole, když nabízí nádherné jablko. A prostorová Sněhurčina rakev? Víko je z průhledného staniolu a sklopí se při každém sklapnutí knihy i s dívčím hrdlem.

Prostší prostorový efekt nabízí leporelo Marie Šindelářové-Voříškové Malý domeček plný koleček, které pro aktuální vydání (2004) vybavil novým textem Eduard Škoda. Sledujeme sourozence od ranní rozcvičky do tmy pod věží s hodinami za oknem a pohybující se rafičky nám dají šanci nastavovat průběžně čas. Prostřihnutá okénka ve stránkách nad oněmi ručičkami pak při listování umožní i sledovat ciferník v rozličných typech hodin. Nad dětským hřištěm, za výlohou i jako součást budíku. Vtip se ale nezastavuje a tentýž kruhový výřez obklopuje během obracení listů na všech levých stránkách i rozzářený obličejík slunce, které se stává starými, usmívajícími se hodinkami, tváří panenky, fotbalovou merunou, dětskou kresbou kytky atd.

Kubašta ovšem ilustroval i knihy jiných autorů vč. Erbenových pohádek (1941) a Burianova Veselého vyprávění dětem (1941), jež je 6. svazkem Doležalových knih pro mládež. Hned úvodem tu ztvárnil sudičky nad kolíbkou Krále komiků, vystihl však i Burianův postoj v brance a jiný na Riviéře anebo v roli Robinsona. Vystihl i komikova psa Dalamánka, i sv. Petra. Ten kouří fajfku a vítá pošťáka u brány nebeské, přičemž se Vlasta Burian očividně inspiroval Pošťáckou pohádkou Karla Čapka. V barvách vdechl duši i cirku a dnu mořskému a cenzurou prošel i obrázek Filmování zvířátek v New Yorku. Ten prošel,nicméně hrdiny následující kapitoly jsou jak Fordka, taka židobijec Ford.Gró knihy bychom přitom odhalili již ve dvoudílných Pohádkách Vlasty Buriana (1927) ilustrovaných Ladou a nezaměňte je s dvoudílnými Pohádkami Vlasty Buriana pouze pro dospělé (1928) ilustrovanými Vojtěchem Tittelbachem, jež spíchli Eduard Šimáček a manžel herečky Marie Rosůlkové Jaroslav Škrlant.

Za války ilustroval i práce Čeňka Sováka vč. Ježka Pícháčka mezi lidmi, skutečně magicky působící knihy, a ručně v ní vmaloval i texty písní. Strašidelně také zachytil království loutek s groteskním šášulou, co děti děsí pinocchiovským nosem, a na jiném obrázku tu kocour předvádí ježkovi imaginární leporelo Psíček Kvíček. V této posmutnělé knize také vystupuje zlý cirkusový černokněžník, aby se z něj vyklubal mocný zloděj noci (Pícháček přispěje k jeho dopadení), a do finále autor vkreslil i jeden z prvních svých smírných Betlémů. Netušil, že jich budou následovat desítky i vč. sedmnácti rozkládacích. (Podobně jako Lada situoval Kubašta asi dva z nich do Čech.)Jinou protektorátní spoluprací se Sovákem se staly anonymně vydané „malůvky na lepence“ Od rána do večera a Zvířátka sportovci od rána do večera a s Darjou Hajskou stvořil Kubašta slavné leporelo Ples na paloučku.To již vyšlo po osvobození.Ale doprovázel kresbami i non fiction a sám vzpomínám, jak vycházel ve VTM na pokračování letecký pohled na Hradčany i erby obestřená mapa Československo z ptačí perspektivy roku 1976, k níž psali libreto Hana a Eduard Škodovi, také věrní autoři knihy Hurá na 52 výletů (1973), dvoudílného Už vím proč (1979–1980) a jeho pokračování Zákulisí velkoměsta (1982). Ale nebylo by konce, kdybych pokračoval. Anebo jen toho jednoho. Vojtěch Kubašta zemřel 7. července 1992 na Dobříši a pohřben je na Malvazinkách. Měl dvě dcery. Z nich Dagmar Vrkljanová žije od roku 1968 v Kanadě.A katalogy Mistrových prací? Ty vyšly v Berlíně (2003) i na Floridě (2005), avšak i u nás máme solidní soupis, jejž Hana a Eduard Škodovi (1989) vydali pod titulem Opus V. K.

On sám zůstává objektem zájmu sběratelů a nemůže být zapomenut ani básníky.