BOHUMILA SARNOVÁ

Když se, tak jako každý den, vydávám na ranní procházku s naším psem Bimem po hrázi Zbinožského 25 hektarového rybníka za naší chalupou a uslyším mohutné hučení a burácení vody u stavidla, je mi to naprosto jasné. Už to letos začalo, vypouští se! Jen co malinko opadne voda a obnaží stvoly rákosového porostu, objeví se pás bahna, které zvolna vysychá pod ustupující vodou. To je signál pro volavky šedé, které se usadí kolem dokola v kruhu a svým typickým postojem, s tělem trčícím k obloze, pozorují pohyby na vodní hladině.

Majestátně a s ležérní elegancí se snesou na hladinu i labutě. Když to vzduchem zašumí a obloha nad rybníkem potemní, zjeví se docela zlověstné černé hejno kormoránů a po delším kroužení se s velkým pleskotem a mácháním obrovitých křídel mezi sebou pere o výhodné místo na vodě pro svoje plenivé lovy. Napočítala jsem jich v jednom dnu přes čtyři sta. Bleskově se potopí, uchopí kořist a vzlétnou na nejbližší stromy. Nejsou uzpůsobeni k delšímu pobytu na vodě, křídla jim brzy vodou nasáknou. Pro rybáře to je škodná číslo jedna. Pytlák si uloví nějakou tu rybu. Ale kormorán svou kořist mnohdy jenom naklofne, zraní, znehodnotí, pustí a loví další kus.

Vody každým dnem ubývá, dá se procházet po odkrytých částech rybníka, sbírat ulity plovatky bahenní a dokonce i škeble. Žel, výjimkou někdy není i kus plastu, pneumatiky, starý hrnec, ale tady u nás je to záležitost opravdu vzácná.

Volavky si sedají blíž a blíž k místu odtoku vody. Při vzletu zamávají nejen velkým rozpětím svých křídel, ale i dlouhýma, štíhlýma nohama – inu vodní dámy.

Když už se rybník zúží na plochu, připomínající větší louži, přijedou navečer rybáři a přivezou takovou nedefinovatelnou kovovou konstrukci na kolečkách, která má určitě v „rybářské latině“ své pojmenování. A to je neklamné znamení, že druhý den začíná výlov. Ráno, ještě za šera přijíždí jedno auto za druhým. Rybáři se nasoukají do speciálního gumového oblečení, které obnáší gatě až po bradu a dlouhé pláště. Výstroj doplní typickým kloboukem. Pro mne, coby rodilou Jihočešku, to není žádným překvapením. Víte přece, co se říká: Jižní Čechy, samá voda. Co krok, to rybník. Takže jsem těch výlovů už zažila hezkou řádku.

Tak jako staví cirkusáci své šapitó, tak si parta statných chlapů rozestaví nezbytné náčiní, včetně toho jmenovaného vozu. Připraví obrovské kádě, přepravník, který dopraví ryby až do kontejnerů na přistaveném autě. Ale napřed, než dojde k vlastnímu výlovu, nastane ticho před „bouří“. Od stavidla vyplují loďky, a když dosáhnou opačného konce zbylé vody, počnou s vytloukáním. Buší do kovových pramiček a vyhánějí ryby směrem k síti. Zvuk se nese po vodě jako duté vyzvánění puklého zvonu. Sekundují jim pěšáci, táhnoucí na ramenou rybářské sítě. Sítě jsou zataženy a na řadu přichází osvědčená chlapská tvrdá práce a síla.

V síti se to „vaří“ kapřími těly. Obrovské podběráky přehazují ryby v lovišti na brakovnu a dál se ryby třídí do kádí a na přepravník.

Na hrázi už čekají vytrvale a zmrzle hloučky zájemců nejen o báječnou podívanou, ale také o čerstvé kapříky. Je to jedno velké představení mezi kulisami podzimní přírody. Však si toho jsou rybáři vědomi a užívají si naplno výlovu i pozornosti diváků.

Okolo jedenácté hodiny dopoledne je hotovo. Ryby jsou odvezeny, rybáři uklízejí veškeré pracovní propriety, svlékají zabahněné a mokré svršky. Odjíždí poslední nezbytná rybářská technika.

Rybník osiřel. Přestože okolní stromy a keře ještě podzimně hýří barvami, je pojednou plocha vypuštěného rybníka šedivá, pustá, prázdná, smutná, bez jediného pohybu rybích ploutviček. Druhý den ráno po výlovu, při své pravidelné procházce s naším Bimem po hrázi, jsem uviděla na té smutné šedivé louži plout dvě bělostné labutě. Stále se rozhlížely okolo sebe, pohupovaly dlouhými elegantními krky a dodávaly svojí přítomností opuštěnému rybníku zdání jezerní tišiny. I to patří k nostalgii podzimního času.

Ale na jaře, kdy rybník zase ožije skřehotáním žab, námluvními tanečky divokých kachen, páry roháčů, potápek, rybník se zčeří ještě hejny mrňavých rybích plůdků, které přijedou vysadit rybáři. Rybáři, kteří budou ten rybí potěr jezdit pravidelně krmit a zásobovat lahůdkami obilí a těstovin po celé období od jara do podzimu. Budou kontrolovat a regulovat přítok a odtok vody, sledovat růst svých svěřenců, jejich přibývání na váze, i zdravotní stav, aby opět s nadcházejícím podzimem mohli naplno vypustit stavidlo, a já si při své pravidelné procházce po hrázi zase řeknu: Á, vypouští se, už to začalo!

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ