JIŘÍ JÍROVEC

Dobloumal jsem po ulici k antikvariátu. V bedýnkách před výlohou ležely Klaunovy rozpravy, koláž Horníčkových textů a dobových recenzí. Za čtyřicet korun a v zachovalém stavu. No, nekupte to…

Číst jsem začal v tramvaji. Vezla mě do restaurace na náplavce u Palackého mostu. Kdysi tam chodil Jan Werich a má tam stále svůj salónek.

Mám k tomu místu sentimentální vztah. V odpoledním slunci tam víno zvláštním způsobem jiskří ve sklenici a vytváří atmosféru pro romantiku. Osvícen hrou slunce s vínem a barvou vlasů mé spolustolovnice, jsem tam kdysi učinil nabídku ke sňatku.

Tenkrát mě chtěla, ale za třicet let se mnohé změnilo. Nalezla, jak se říká, zelenější trávu na druhé straně plotu. Ocitl jsem se tedy na tom místě až na tu knihu sám.

Horníček v ní na jednom místě píše, že po válce chodil na Brodského do divadla Větrník. A jak stránky tloustly, přibývalo jmen herců, výtvarných umělců a jiných osobností, s nimiž se znal a chodil na ně.

Přestal jsem na chvíli číst, protože na stůl přistála sklenice piva, a začal jsem vzpomínat, na co a na koho chodila moje generace.

Když mi bylo 18, dostal jsem k narozeninám lístky na Těžkou Barboru. Viděl jsem i první představení Semaforu, tehdy ještě ve Smečkách, později Činoherním klubu. Byl to Člověk z půdy. Tenkrát se sláva Semaforu ještě nedotýkala hvězd a lístky se daly sehnat bez velkých front, takže jsem zhlédl všechny tři alternace s Filipovským, Horníčkem i Kopeckým. Po Suchém a Šlitrovi se začalo chodit na Šimka s Grossmannem, na Vodňanského a Skoumala a ještě o něco později na Dědečka s Burianem. A byli Lasica se Satinským a Jahelka a Greenhorns neboli Zelenáči s Vyčítalem a pak Tučného Fešáci.

Byl objeven český velikán Cimrman a s ním i schopnosti Svěráka a Smoljaka. Jejich divadlo mělo tak trochu osud původního Járova souboru Lipany, s tím rozdílem, že se po každé štaci vždy herci sešli.

V roce 1960 hrála první rocková kapela v Československu, Sputnici, pod hlavičkou Revolučního odborového hnutí mé rodné Přírodovědecké fakulty. Chodilo se na Smíchov na Ivana Vyskočila a jeho textappealy, i na Zábradlí, které vzniklo ještě před Semaforem. A do Činoherního klubu na Čepka, Jakoubkovou, Hrzána, Růžičkovou i Husáka a Hálka. I Somr tam kdysi hrál. Byl i Menšík, Sovák a Bohalová – ačkoli ta je pořád. A Štibich, mistr malých rolí a recitátor Vodňanského básní. A Kodet.

Od Sputniků se posléze odštípl Petr Janda, aby položil základy budoucímu Olympiku.

Chodilo se na Pavla Sedláčka, který hrál rock and roll. Stejně jako řada dalších bigbeatových kapel. Taky začalo Studio tradičního jazzu Pavla Smetáčka.

Jen tak na okraj: Rock and roll tvrdě narážel v konzervativních státech na jihu USA, protože název nového hudebního směru v černošském slangu také znamená sexuální akt.

Největší z tamních blbců pak považovali rock and roll za komunistický pokus o infiltraci škodlivé ideologie. Tenkrát ještě nebyla v USA vynalezena lidská práva, kdežto rasová segregace ano.

Město Santa Cruz dokonce 3. června 1956 vydalo naprostý zákaz rock and rollu na veřejnosti, protože tato hudba je „škodlivá pro zdraví a morálku mladistvých i pro naši komunitu.“

Naši komunisti na to horlivě skočili a začali bránit morálku a zdraví na druhé straně železné opony. Ani ta lidskou blbost nezastaví. Proč by měla mít rock and roll ráda učitelka na gymnáziu v Korunní ulici, když ho nenáviděli kulturně daleko vyspělejší antisoudruzi v Kalifornii.

Zajímavá byla i velká divadla a nezáleželo na tom, že se jmenovala třeba Československé armády anebo Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. Tam hrála mnou milovaná Růžena Merunková, Vinklář a Adamíra. Chodilo se na Vosku, Brodského, Brzobohatého, Hrušínského, Kačírkovou, Kopeckého, na Beneše, Lipského i Adamovou. A na Lukavského a Štěpánka do Violy. Taky byly Hegerová s Hermanovou a Pilarová a Matuška a na nich nezávislý Gott. A Pavel Bobek.

Chodilo se na bigbandy, tedy taneční orchestry, na Vlacha, Kloce a brněnského Broma. Nelze zapomenout na Rangers později Plavce, na Jazz Fiddlers, ani na Spirituál kvintet. Byl taky Ivan Mládek a mnoho dalších. A byly čtvrteční fronty na nové knihy.

Bylo Divadlo za branou, kam se chodilo na Vášovou, Třísku a Krejču.

Řídké byly návštěvy zahraničních hvězd. Občas přijela některá „pokroková“, jako Pete Seeger nebo Louis Armstrong.

Kina byla skromná, ale s daleko bohatším repertoárem než dnes. Byla to doba Passera, Formana, Menzela, Kadára s Klosem, Jasného, Lipského a dalších, kteří dali vzniknout československé filmové vlně.

Je celkem příznačné, že tehdejší nabídka byla po sametu nahrazena hollywoodskou konfekcí protkanou násilím. To byl již jen krok k symbolickému nahrazení Eskyma a Polárky odporně páchnoucím popcornem. Až tak daleko může vést servilita k novému velkému vzoru.

Lze ještě dodat, že se do Československa postupně dostaly prakticky všechny pětihvězdičkové, tedy nejvýše hodnocené filmy včetně amerických.

Sháněly se knihy Škvoreckého, Hrabala, Mňačka, Vaculíka, Procházky, Kundery, Klímy, Pavla a Wericha i Horníčka. I překlady z anglosaské literatury, které uměli manželé Pellarovi.

Byla to zvláštní, a zdánlivě kulturně bohatá doba. Alespoň se nám tak jevila. Sháněli jsme knihy a vstupenky a ani jsme nepociťovali nedostatek banánů.

Opojeni kulturou jsme si nestačili uvědomit, že si s námi moc jen tak pohrává, abychom jednou byli s ní. Dnes již díky novému pohledu na historii víme, že za kulisami, zjemňujícími tyranský režim, probíhal urputný třetí odboj. Div ne občanská válka.

Pochmurného kulturního dědictví jsme se zbavovali pomalu a neochotně. Vždyť na nepochopení narazil i Pavel Tigrid, když Krejčovi, komunistovi starému, zarazil Divadlo za branou.

S odstupem času je stále zjevnější, že jsme se stali obětí StB, která, s vychytralostí sobě vlastní vzbuzovala představu známou jako lidská tvář socialismu. Tímto trikem zmátla i takového Havla, jenž svými hrami objektivně přispíval ke zdání, že to je se společností lepší.

Také herci sehráli svoje role. Jejich přetvařování souvisí s profesí a oni hráli tak, jak se na nich žádalo, kdežto jejich občanské postoje zůstaly kryty líčidly. Nelze ale pochybovat o tom, že plamínek vzdoru v jejich srdcích blikotal od samého počátku. Vždyť není umělce, který by nedal k lepšímu, s jakým odporem podepisoval Antichartu a s jakým sebezapřením hrál v Zemanovi. Toto jméno umělcům zodpornělo tak, že vysvětluje jejich oblibu knížete.

Nalítnutí elit vysvětluje, proč se primitivnější část populace teprve se zpožděním rozpomíná, že i ona přece bojovala s režimem. Když nic jiného, rozpomenuvší se bojovníci chodili na manifestace s obličejem kyselým a párky a ovoce kupovali jen s odporem. Mnozí degradovali posvátnost MDŽ souložením pod karafiáty a po volbách se netajili tím, že „jim to tam hodili“. Asi aby měli komoušové z těch 98 % hlasů vztek.

Je jisté, že badatelé nakonec otevřou archivy tak, aby byla odhalena skutečná podstata let šedesátých. Je třeba neustále zdůrazňovat, že v třetím odboji byl doslova celý národ a jen proto vlastně nemohlo dojít k občanské válce, protože ta potřebuje alespoň dvě znesvářené strany.

Mladé generaci je třeba usilovně vštěpovat, že ve společnosti ovládané terorem nemohlo žádné umění vzniknout. Proto neexistuje pro šedesátá léta jiné vysvětlení, než že šlo aktivitu všemocné StB. Mladí mohou tvrdit, že dnes máme BIS, tedy organizaci, jíž se umění vyhýbá, a že kultura odpovídá nabídce a poptávce. Budou mít pravdu; sami přece vidí, že to podle toho teď vypadá.

Abychom správně chápali náš odporný národ, tedy národ odporující lži a nenávisti, musíme učinit krok stranou. Postoupíme-li dostatečně vpravo, uvidíme všechno, tedy i komunisty, v příznivějším světle. Tedy jako pátou kolonu ve vlastní straně nebo, přesněji, odbojáře zvláštního ražení. Zbývající symbol minulosti, Miloš Jakeš, pak zůstane oním příslovečným kůlem v plotě, stojícím proti jednotně sešikované nenávisti.