ALEXEJ MIKULÁŠEK

Ivan Fontana (vlastním jménem Mojmír Soukup, nar. 1. 6. 1946 v Jičíně) patří k našim předním aforistům, vedle např. Gabriela Lauba a Františka Uhra. Inspiraci našel v dílech Françoise de la Rochefoucaulda, Jeana de la Bruyéra, Georga Christopha Lichtenberga a rovněž jičínského rodáka Karla Krause, vydal se však vlastní cestou. Nikdy nepatřil ke ctitelům žánrové čistoty (vymydlenost a akurátnost literatuře málokdy sluší), jeho knihy aforismů nejednou spojují aforismy s jinými útvary literatury, jakými jsou krátké sentence, gnómy i paraboly, anekdoty, bestiáře a vůbec rozmanité hravé alegorie, přesto aforističnost jako výstavbový princip i vztah k životu v jeho díle dominuje. Fontana totiž nechce primárně poučovat, vychovávat, poskytovat psychickou nebo duchovní útěchu, ale chce intelektuálně, a to je třeba zdůraznit, intelektuálně bavit sebe a zvláště čtenáře. Platí to obecně: zábava bez nového poznání je nestravitelná, stejně jako poznání bez elementární zábavy. Nuda stíhá, a stíná, obojí.

V pojmu „aforismus“ čteme slovo „for“ či „fór“, spisovně žert. A mnohé Fontanovy kuriozity opravdu místy žertíky, nejen ty kanadské, připomínají. Ale aforismus je přece jen kratší než anekdota, a hlavně se nevypráví, nemá epickou perspektivu a nelze jej inscenovat na jevišti. Někdy je dokonce tvořený pouze dvěma třemi slovy, jako „Internacionální kritik: intrik“ nebo „Politická kultura: loutkářství“, může být opravdu kratinký, ale hlavně je podstatně intelektuálnější, racionálnější, analytičtější a – to je specifický rys autorův – také pitoresknější, se zálibou v absurditě. „Prázdná slova – a jakou mají ozvěnu“, píše v Institutu umění (2010). Autor aforismy metaforicky definoval jako „jednohubky literatury“ nebo „vteřinové romány“, a obě charakteristiky jsou výstižné. Jednohubky servírujeme jako chuťovčičky, pohladí chuťové pohárky, povzbudí chuť, ale nejsou hlavním pokrmem. Tou svíčkovou na smetaně nebo borščem literatury je pro čtenáře román nebo novela, poéma či sbírka básní, kam na něj s aforismem nebo žertovnou historkou. Jenže co když musíme krátce a pregnantně nějaký román charakterizovat, stejně jako člověka coby jedince i příslušníka určité skupiny? Nebo filozofická témata? Potom babo raď, máme-li na to několik slov. Ne vět, ale několik slov! To nezbývá než popsat určitý jev jeho „vteřinovým“ protějškem, aforismem, jenž ve zlomku a zkratce vystihuje jeho klíčový smysl nebo alespoň cosi podstatného z něj. Ostatně jsou spisovatelé, jejichž díla jsou jakoby z aforismů složena nebo volně komponována, za příklad mohou posloužit např. intelektuální komedie O. Wildea, nehledě na příběh vetknutý do jejich osnovy.

O Fontanových aforismech už bylo ledacos napsáno v časopisech i sděleno na akademickém fóru. Čímsi malým jsem měl rovněž tu možnost… S odstupem času zjišťuji, jak obtížné je aforismus analyzovat, aby z něho nevyprchala esence a přitom byly odhaleny jeho výstavbové principy. Jsou jako „kostky v letu“, jak zněl název Fontanovy knižní prvotiny z roku 1989, jako paradoxní definice, jako různé jazykové hry a hříčky, jako podivnůstky z kabinetu kuriozit profesora Zmatka, skvěle výtvarně komentované Petrem Pošem, jako reálné zákony a zákonitostí, viděné ovšem malinko posunutou optikou vědce, jenž glosuje náš svět jako theatrum mundi s vědomím, že „Hloupost je všestranná – oproti ní je rozum specialista“.