Vážení, toto je pro mě velice vzácná událost, protože jsem ve společnosti lidí, kteří se neurazí, když je oslovím tak, jak jsem oslovoval lidi mně nejbližší celý život: „soudruzi, soudružky“.

Ono je to krásné slovo… Vím, teď se neučí. Poslouchejte však, co je jimi řečeno: druzi, spoludruzi… A tady mám pocit, že jsem ve společenství svých spoludruhů – soudruhů. A za to vám děkuji.

K tomu, co bylo o mně řečeno: Víte, ono to bylo daleko jednodušší. Bylo otázkou vyřešit ze dne na den každodenní problémy. Jaké jsem měl pocity, když jsem opouštěl svou vlast? Kde ve Spojených státech najdu zaměstnání. Naštěstí jsem trochu uměl tesařinu, takže práce vždycky byla. To byla velikánská výhoda.

Můj život nebyl úsilím o ideál, ale úsilím o to, žít slušně, žít tak, abych se ráno mohl na sebe podívat v zrcadle, když se holím, a nemusel si plivnout do tváře. Abych se na sebe mohl podívat a žít spokojeně s tím, co tam vidím. Od toho se to odvíjelo. Byly zápasy, bylo i dobré… Ale to nejlepší byla tato paní (podává ruku své ženě) Dorothy Koháková. To je Američanka tak americká, že když jsme se seznámili, tak si pletla Československo a Jugoslovensko. Věděla, že pocházím z jednoho z nich. Teď už zde žije 26 let. A když jedeme na návštěvu k dětem a vracíme se, tak ona říká: „Už se těším domů.“

V tom vidím nejvlastnější podstatu socialismu. Socialismus je slovo, za které se nestydím, to je slovo, které uznávám. Lidské naplnění vždycky předpokládá společenství bližních, kteří si mohou důvěřovat, kteří mají pocit, že jsou sou-druzi. A já doufám, že si toto slovo nenecháme úplně vyfouknout.

Ano, jsou mezi námi podstatné rozdíly, já jsem starý socan. Jsem, co jsem. A podstatou toho, o co usilujeme, je společenství lidí, kteří mohou žít spolu jako pod jednou střechou, mohou se hádat, ale mohou jeden k druhému přistupovat s úctou. Tragédie Února 1948 byla, že o tohle jsme přišli a že jsme si socialismus začali vykládat jako konformitu k určité normě, ne jako možnost dialogu. A doufám, že nyní od Listopadu jsme něco dokázali – je to, že já mohu přijít mezi vás, a vy mě vítáte, a já si s vámi mohu potřást rukou a v duchu si říkat – už jsem se naučil neříkat to moc nahlas – „nazdar, soudruhu“.

Za toto všechno vám děkuji. Doufám, že toto je náš přínos naší myšlenkové tradici a že tomuto přínosu zůstaneme věrni. Děkuji vám.