DALIMIL ZDEKOŠ
Na obrazovce vyrazí do očí titulek NAŠE VELKÁ VÁLKA. Moje Boženka zaprotestuje: „Vypni to, nemůžu se na války dívat!“ A opravdu. Na obrazovce se míhají nepříliš umělé pohyblivé černobílé obrazy s vojáky v rakouských či německých uniformách, padajících pod střelami do rozbitých zákopů plných mrtvých bojovníků – a po nich na rozkazy velících přeskakují ze zákopu vpřed s puškami bez nebo s bodáky jiní muži, aby zaútočili na protivníky kdesi naproti… Píšou se léta 1914–1918. Čí válka? Nikoli naše, ale jejich. Koho?
Pohlédnu úkosem na ženu a vyhrknu: „A proč ne? Titulek mi sice vůbec nesedí, ale…“
Vtom se mi před očima zjeví jiný pohled, z knihy o jiném vojsku, o těch, co oblékli ruské uniformy v létě onoho čtrnáctého roku a přijali název Česká družina, později se o nich mluvilo jako o starodružinících. Vzpomínám na jejich vyprávění, přitom hledím na starou fotografii s dvěma vojáky, co byli popraveni na primitivní šibenici. „Boženko, ti dva se jmenovali Josef Müller a Antonín Grmela. Ten první se jmenoval jako ty, než ses vdala - Müller. Vždyť nám o nich často vyprávěl tvůj tatínek Jan Müller. O svém bratru Josefovi, to byl tvůj strýček.“
Oba legionáři byli popraveni rakouským velením jako ruští rozvědčíci. Označení „legie“ se v roce 1914 ovšem ještě nevžilo. Až později jako ruská legie.
„Tatínek několikrát zavzpomínal, jak se Pepík vůbec do Ruska dostal. Že to byl talentovaný houslista. Byl přijat do petrohradského Velkého divadla. Tvůj otec sledoval kvůli němu vše, co se v Rusku dělo. Od počátku let onoho historického století až do jeho násilné smrti. Rusko bylo středem událostí, jak jsme se dočetli i z románu Maxima Gorkého Matka. To si jistě jako milovnice vážné hudby uvědomuješ. Byl houslistou carského divadla. Nezapomnělas!“ Nadechnu se a pokračuji: „Ten televizní titul Naše velká válka jako by psal zabetonovaný rakouský vlastenec a ne český autor zajímavého seriálu. To byla přece válka vyhlášená státem zvaným Rakousko-Uhersko. A v něm si Češi a Slováci užili temných dob plných tři sta let od Bílé hory. Nejvíce v době válek o balkánské kraje, osídlené nejpočetněji Slovany. První světová válka byla rakousko-německá, jejich válka, tedy těch císařů a celého středověkého šlechtického panstva. Pamatuješ píseň Za císaře pána a jeho rodinu, museli jsme vybojovat Hercegovinu?“
Boženka chvíli poslouchá, ale pak jí to nedá: „Mluvíš, jako bys sám pamatoval to císařství!“ Já na to: „Dobře,“ a zvednu se od té válečné řeže na obrazovce, dojdu ke knihovně a vytáhnu vázanou knížku Pod slavnými prapory starodružiníků z roku 1927. Je to jedno z bohatství knižního milovníka válečné historie, dnes mého tchána, jehož popravený bratr Josef se stal obětí zvůle rakouského vojska. Teď už mne žena neposlouchá, utíká od té války na černobílé obrazovce a nechá mne listovat. Čtu nahlas úvodní báseň psanou 3. září 1914 – přes protest Boženky – cituji alespoň jeden verš, typický pro tehdejší dobu, od F. Parolka s názvem České družině: „Teď vzhůru bratři, v boj – na vrahy líté, jak meč dvojostrý klínem tvrdým bijte se srdcem čistým…“ Zní to sice až moc vzletně, ale chápu básníka, vojáka své rodné vlasti. Takto v České družině jistojistě počínalo vlastenecké vzplanutí. A vůbec, v celé vzpomínané sbírce vzpomínek českých starodružiníků jsem našel pro nás málo známý název země, kam dolehla válka velmi silně, Halič, v té době označení jakési korunní kolonie rakouského mocnářství.
Nalistuji vzpomínku družiníka Otakara Klicha: „9. října 1914 přišel rozkaz… celý Kyjev, zvláště česká kolonie, se s námi loučil… a 14. listopadu jsme již šli na rozvědky… šel jsem též já…“ Bratr Klich – bratry se oslovovali všichni družiníci – vypráví svůj příběh rozvědčíka.
Podobně vyzněly i vzpomínky mnohých očitých svědků popravy v podání občanů města, a nejen o osudu Josefa Müllera a Antonína Grmely. Po válce ho zaznamenal též jeho příbuzný Viktor Grmela. Je popsán v témže svazku vzpomínek. Svědectví o podívané na krutou popravu bojovníků za českou vlast načerpal od svědků po návštěvě obceVadovice, kde Antonín Grmela zemřel po splnění vlastenecké povinnosti v rámci výzvědné služby. Stalo se to pod Krakovem 11. prosince 1914, kde byl zajat rakouským vojskem a vzápětí dopraven s rovněž zajatým starodružiníkem Josefem Müllerem do Vadovic. Zde byli následujícího dne dopoledne odsouzeni a týž den popraveni. Oba hrdinové odmítli nabídnuté „milosdenství“ z rukou popravčích: popravu se zavázanýma očima! Na svého rodáka a hrdinu rodící se Československé republiky v moravském Fryštátu jistě nezapomněli.
Vrátil jsem se před obrazovku. Jejich velká válka mezitím skončila. Obrázková přehlídka však pokračovala. Právě vrcholily bulvární zprávy, a to mimořádným sdělením, kterak skončil milostný vztah bývalé zpěvačky a jejího… Ona skočila pod vlak. Zrcadlo ČT si s klasikem povzdechlo: „Mně nenadávej, křivou hubu máš ty, člověče.“
S Boženkou jsme drzou obrazovku jednoduše vypnuli.