IVAN ČERNÝ

Životní příběh akademického malíře DIMITRIJE KADRNOŽKY by vydal na objemný román. Na svého žáka by byl profesor Bauch jistě pyšný. Z nadaného a pilného kumštýře (nar. 1923 v Kroměříži) se během let stal světoznámý malíř, rovněž pak profesor výtvarného umění a dokonce docent. Svého času na pozvání samotného Fidela Castra (v letech 1967–1975) vybudoval i řídil havanskou Escuela Superior Nacionál del Arte – obdobu naší Akademie.

Podle výslovného Fidelova přání, se kterým si tykal a společně probírali připravované osnovy a vůbec celou podobu výuky, naučil jihoamerické žáky volné tvorbě, daleko za sebou nechávající tzv. socialistický realismus, jehož měli v Havaně od malířů z USA plné sklady. V současné době se Kadrnožka prezentuje průřezem tvorby z 60. a 70. let v populárním Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou. Výstava nese symbolický název POD TROPICKOU OBLOHOU a koná se pod záštitou Velvyslanectví Kubánské republiky. Do Mistrova pražského ateliéru musíme Hybernskou ulicí, kde v půdních prostorách jednoho z dobových paláců tvoří již od jednašedesátého roku minulého století. Vítá nás charakteristická vůně ředidel a barev, nabídnutá ruka ke stisku a sklenka výtečného španělského vína.

„Dárek od mých žáků,“ usmívá se muž s ostře řezanými rysy, orlím nosem a pěstěnou bradkou barvy čerstvě napadlého sněhu. „Čas od času některý z nich zavítá do Prahy. Nikdy neopomenou se zastavit…“

I ve svých dvaadevadesáti je Míťan, jak mu říkají přátelé, pořád štíhlý jako mladík. Rovná přímka ramen nepoklesává, jiskra v očích svědčí o jeho temperamentu a rýhy po obou stranách úst jsou dokladem toho, že má smysl pro humor a rád se naplno a nahlas směje. Kondici si udržuje i dennodenním výstupem po kovovém žebříku k pracovnímu stolu na patříčku u oken, kde nejlépe vidí na své kresby. Mnohý šedesátník by s tím zdoláváním nepohodlných příček měl náramné potíže.

Curriculum vitae

Pražskou Uměleckoprůmyslovou školu absolvoval v letech 1945–1950. Od jednapadesátého do čtyřiapadesátého vystudoval obor scénografie na Akademii múzických umění, neboť hudba je jeho vášní.

Před působením na Kubě se věnoval volné tvorbě, v níž po návratu do vlasti pokračuje. Jeho kresby a obrazy jsou v soukromých i státních sbírkách po celém světě. Velké domácí i mezinárodní uznání si rovněž zasloužil tvorbou filmových plakátů, kterých má na svém autorském kontu více než tři stovky. Mnohé byly vyznamenány prestižními cenami, nesoucími jména Picassa nebo Miróa či Lautreca. Současně Dimitrij Kadrnožka pracuje pro divadelní scény a připravuje do tisku v edici Bibliofilie svou již třetí básnickou sbírku, vlastnoručně ilustrovanou. Jelikož je Žena věčným kumštýřským námětem, je samozřejmě alfou a omegou nejenom malířské, ale i básnické Kadrnožkovy tvorby.

Díky mládí prožitému v protektorátu umí německy, výborně pak španělsky a dobře se domluví francouzsky, neboť do Mekky malířů Paříže rád a často jezdí. Poprvé na stáž již v roce 1947.

Jak říkají kunsthistorici, Kadrnožka není v pravém slova smyslu krajinář, ani figurativní nebo abstraktní malíř. Jeho inspirací je příroda, zvuky, vůně, světlo a barvy. Milovníky kuriozit pak jistě bude zajímat, že patří k Lóži svobodných zednářů tzv. francouzské větve a že příjmení Dimitrij mu dal otec, legionář, který při tažení Ruskem přestoupil na pravoslaví.

Takže v rodném či jak se dříve říkávalo křestním listu má napsáno: Jaroslav, František, Evžen, Dimitrij Kadrnožka. Jeho tatínek, hrdina od Zborova, dostal po návratu osobní poděkování od T. G. Masaryka za služby vlasti v Rusku, které začínalo slovy: „Milý Jeníku…“

Bláznivý Čech

Kadrnožka na Kubě, Kuba v Kadrnožkovi, dalo by se říci. Pobyt v Karibiku se mu hluboce zadřel do srdce, rád a poutavě o svém působení v Havaně vypráví. Nezasvěceného člověka překvapí líčení poměrů, kdy Kubánci včetně nevyššího vedení o sobě nehovořili jako o komunistech, nýbrž jako o fidelovcích či castrovcích. Málokdo dnes ví, že se Kuba bránila ortodoxnímu sovětskému vedení země a snažila se jít, i přes veškerou spolupráci se SSSR, pokud možno svou vlastní cestou. Lidé si nesmírně vážili výdobytků revoluce a svých barbudos – vousáčů, vítězů z pláže Giron. Těch sociálních vymožeností byla spousta. Zajištěná práce, zdarma zdravotní péče a školství, minimální nájmy, laciné potraviny, byť vázané lístkovým systémem, který měl ale především blokovat překupníky a šmelináře. V rámci reorganizace školství bylo zdarma i studium na umělecké škole v Havaně, která však jako sůl potřebovala „dát z gruntu dohromady“.

„Prostředky pro školu se nešetřilo. Měli jsme k dispozici nejdražší materiál špičkových značek, od barev přes štětce až po pauzáky,“ vzpomíná profesor Kadrnožka. „Studenti měli moderní kolej v areálu, zbudovaném z „imperialistického přežitku“ – golfového hřiště z času Batisty. Jídlo se podávalo třikrát denně v menze, také zdarma. Horší bylo temperamentní Kubánce naučit studijnímu řádu…“ usmívá se Kadrnožka. „V zimě, kdy teplota klesla na dvacet stupňů Celsia, jsem kupříkladu našel školu jako vymetenou. Jediný, kdo tam byl, byl školník a ostraha v jedné osobě. Kde jsou žáci, ptám se a on jen ucedil mezi zuby: Kdo by chodil v tomhle nečase do školy… jedině snad bláznivý Čech…“

Jisté ale je, že Kadrnožka ve funkci děkana školu postavil na nohy. Důrazně vyžadoval nejenom docházku, ale i práci podle učebních plánů. K velké radosti studentů zavedl mj. akty, kdy se pracovalo podle modelek, v silně katolické zemi věc dosud nevídaná. Později škola dokonce pravidelně pořádala prodejní výstavy prací žáků, které šly na odbyt a škola tak našetřila na tvůrčí cesty, stáže a pobyty v zahraničí pro nejtalentovanější studenty.

„Těch mládenců je celá řada, dnes jsou z nich i světově uznávané tvůrčí osobnosti,“ připomíná Dimitrij Kadrnožka. „Pár jmen za všechny… Wija, Tabelo, Nelson… vystavují po celém světě, jejich práce jsou v předních zahraničních galeriích i muzeích výtvarného umění…“

Bar Floridita

Dimitrij Kadrnožka prožil na Kubě pár úžasných let. Jelikož je společenský a snadno se seznamuje, měl takříkajíc na každém prstě hned celou řadu přátel. Jezdil s nimi na ryby i kraby a škeble, které si pekli hned na pláži, toulal se krajinou, objevoval venkov i městečka. A jak jinak, šel i po stopách velkého amerického spisovatele. Seznámil se s mládencem jménem Ramón, kterého Hemingway našel opuštěného a živořícího na ulici a vzal ho do své legendární vily, kde mu dal místo správce. Z bývalého bezdomovce se stal spisovatelův věrný přítel, který později Kadrnožkovi rád o Hemingwayovi vyprávěl. A co víc, pozval ho i do vily Finca La Vigia, jižně od Havany. V ten čas zde ještě nebylo zřízeno muzeum nositele Nobelovy ceny za literaturu, ale vše bylo zařízeno jako za spisovatelova života.

„Bylo to něco úžasného,“ vzpomíná Dimitrij Kadrnožka. „Viděl jsem psací stolek Hemingwaye, u kterého ve stoje psal novelu Stařec a moře, dokonce jsem byl i na záchodě, kde si Ernest čítával, aby měl klid a nikdo ho nevyrušoval. Strašně mě překvapilo, že mezi knížkami měl anglické překlady Karla Čapka, nejraději a opakovaně si prý četl R.U.R.!“

Dimitrij Kadrnožka se může pochlubit i koťátky, které od Ramóna dostal z kočičí smečky slavného spisovatele, jenž měl ty malé domácí šelmičky moc rád. Kdo jiný to může říci…

Ernest Hemingway pravidelně dopoledne psával dvě až tři hodiny, pak si šel zaplavat do bazénu v zahradě domu. Cestou se sehnul na štěrkovanou cestu pro hrstičku kamínků; kolik jich sebral, tolikrát přeplaval bazén. Poté osvěžen šel na oběd a za přáteli i inspirací do města.

A jak že to bylo s tím „přepitím“ Hemingwaye?

„Bar Floridita patří k turisticky nejnavštěvovanějším podnikům ve staré Havaně. Tady, u kratší části mahagonového barového pultu, měl své křeslo Ernest. Svědčí o tom jeho busta. Na stěně nad ní visí jeho fotografie a nikdo si tam nesmí sednout. To je nepsané pravidlo, jež střeží barman, který Hemingwaye osobně obsluhoval. Párkrát jsem tam zašel, a když už jsme si na sebe zvykli, tak povídám, kolik že ten chlap utrhl daiquiri?

„Dvanáct!“ mlaskl obdivně barman.“ A všechny s tuplovaným panákem rumu. Dodnes ho nikdo nepřekonal…“

„Ne?“ povídám. „Tak já to zkusím…“

Abychom nenapínali. Dimitrij Kadrnožka jich vypil dvaadvacet! Barman nevěřil vlastním očím, zvláště když malíř odcházel po svých, i když vratkým krokem. A tak se z „bláznivého Čecha“ stal „muž, co přepil Hemingwaye“ a rázem vstoupil do dějin baru Floridita. Nutno dodat, že on jediný na celé zeměkouli má právo sedět v Hemingwayově barovém křesle.

Epilog

V povědomí Kubánců je Kadrnožka uznávanou celebritou a jako takový je především v latinskoamerických zemích vysoko ceněn. Návštěvník na výstavě v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou (26. 9. – 16. 11. 2014) může spatřit jeho rané práce, které reflektují jihočeskou tématiku Písku a Putimi a jež byly na EXPO v Montrealu v roce 1986 vystaveny vedle prací Henry Matisse. Samostatnou kapitolou je jeho svěží kubánská tvorba, pohybující se ve výrazu na hranici znaku, exprese a semiabstrakce. Soubory těchto prací vytvářejí zrcadlo českým autorům, kteří v téže době rozvíjí abstrakci obdobného vyznění. Oproti nim zůstává Kadrnožka krajinářem rozvíjející styl tradiční cestou, nicméně invenčním způsobem. Stylová uvolněnost a hravost razantně proměnily umělcovo vnímání kumštýřského světa.