VÁCLAV PELCMAN
Jiří Tomek si ke svým sedmdesátým narozeninám (8. 3.1944) dal dárek ve formě literárního díla, nazvaného KRÁLOVNA ZENOBIE (Knižní klub - Euromedia, 400 stran, 2014). Připojil tak ke svým pohádkám a legendám román, který někdo ve vydavatelství, nebo sám autor, označil jako historický.
Přečetl jsem dost historických románů, ale nijak se mi nedaří zařadit Královnu Zenobii do této kategorie: „Historie vychází z konkrétních pramenů i z výsledků badatelské práce historiků a z dosažené teoretické úrovně poznání.“ Každý, kdo je seznámen s historickými romány takových mistrů jako M. Waltari, R. Merle, P. Mérimée a mnoha dalších, z našich jen namátkou Mistra Jiráska, musí být značně zklamán.
Autor románu si totiž dal nelehký úkol vytvořit z komára velblouda. Tím komárem myslím množství doložených informací o místě děje a životě jeho obyvatel (město Palmýra v Syrské poušti). Mimo událostí známých z římských dějin (a v epizodách dějin Egypta a Izraele) je toho známo tak na jednu textovou stránku. Zachovaly se jen nějaké pověsti z ústního podání.
Oáza Palmýra sice musela být krásným místem (na místě přebudovaným Římany ze starého sídliště z druhého tisíciletí př. n. l.), protože z toho, co se zachovalo, po konečném zničení Araby v r. 634, ještě nyní lze vyčíst jeho velikost.
Spisovatel pověřil samotnou královnu Zenobii, aby, již v římském prostředí, vyprávěla svůj životní příběh z let 267- 272 n. l., kdy byla královnou v této oblasti.
V prvním období, jako manželka krále Odonaetha, je toto líčení podmalováno příběhem královny ze Sáby a Šalamouna. V druhé části, po zavraždění manžela, kdy vládla jménem svého nezletilého syna Vaballatha, jsou do děje vpleteny příběhy ze života Egypťanek - Hatšepsut, Kleopatry a asyrské královny Semiramidy. Aby nevyprávěla jen královna, přichází ke slovu i její rádci (filosof, vojevůdce) a potulní vypravěči. Ve třetí části již zasahuje do děje římský císař Aurelianus.
Královna se tu líčí jako krásná, vzdělaná žena, rovnající se všem do té doby známým ženám. Život v pouštním městě je líčen jako přepychový („…stoly se prohýbaly pod spoustou jídel s chlazenými nápoji“), velké vzdálenosti jsou na koních a velbloudech překonávány snadno jako na létajících kobercích. Její líčení událostí připomíná barona Prášila - nekonečné vychloubání vyvolává úsměv, ale její posluchači v římské vile senátora jsou při bohatých hostinách nadšeni. Z minima historických skutečností se nakonec cosi podařilo. V dřívějších dobách by možná mohlo být dílo zahrnuto do některé edice SNDK (jako babiččino vyprávění pohádky dětem).